(Rozhovor) Živě si pamatuju, jak jsme den před maturitní písemkou z češtiny seděli na stráni v naší vesnici a vedli filozofické řeči o životě a taky o psaní. Protože psal on i já. Mezitím uběhl kus doby. Martin Poch vydal už dvě básnické sbírky. První se jmenuje Běhařovská lhářka. Druhá Jindřich Jerusalem. Třetí sbírku básní chystá. Povídali jsme si o básnických začátcích, o tom, jakou úlohu hraje poezie v dnešní zrychlené době, o tom, kde básník čerpá inspiraci a jak tvoří. Jako vždycky Martin dokázal na mé otázky odpovědět hluboce a vtipně.
Kdy to bylo poprvé? Myslím, kdy jsi poprvé vzal tužku a napsal báseň?
Bylo mi šest nebo sedm let. Byla to fialová fixa. Ale nebyla to ani tak báseň, jako spíš román.
A pamatuješ si ji ještě? O čem byla?
Příběh byl samozřejmě milostný a jeho inspirací samozřejmě zhrzená láska. Fabuli už dohromady nedám, „dílo“ se totiž ztratilo při stěhování. Matně si vybavuju jedinou scénu: Odehrávala se v roští na dětském hřišti ve Slaném. V roští byla skrýš, uvnitř já a dva nebo tři sokové a jedno ztracené, červené autíčko z plastu. Jasně si vybavuju jen formát sešitu (A4) a stránky popsané na jeden zátah zběsilým fialovým písmem.
Spíš než básně jsou dnes populárnější krátké facebookové statusy, doba je povrchní. Jak se v ní žije básníkovi a poezii?
Tady s tebou úplně nesouhlasím. Podle mě naše doba není povrchnější než ty minulé. Její duchovní rozměr se prostě změnil. Možná rychleji než náš smysl pro hloubku. Každá doba má vlastní sluje, skrýše a výšiny stejně jako tajné klíče k nim. Ale ten tvůj pocit chápu. Možná je to tím, jak se svět zmenšuje, jak se akumulují informace a zdokonalují technologie (např. navigace). Jako by se všechny nevšední dimenze vytratily. Jako by pro naše chápání byly čím dál subtilnější… Básník si na nedostatek výzev rozhodně nemůže stěžovat.
Jakou úlohu vůbec dnes plní nebo může plnit poezie?
Jako breathariánská strava. Ale vážně – v poslední době se v kritice vedou těžké spory o to, jestli poezie je nebo by měla být angažovaná, jestli je i k něčemu jinému než ke psaní a čtení, jestli se má pokoušet o změnu poměrů a myšlení atd. Věřím, že ano. Riziko zneužití za to stojí.
Kdo, co tě inspiruje? Kdy přichází největší nával tvůrčí energie?
Nejsilnější (až zničující) angažmá přišlo asi v těch šesti sedmi letech – tedy láska. Vyhrazenou dobu ani místo, rituál nebo fetiš pro psaní nemám. Důležité jsou pro mě pohyb, pole a roznětka. A ta může být velice banální – třeba piha nad rtem vpravo nebo povzdech při průjezdu mýtnou branou nebo ztracené autíčko nebo Motol, kde žijeme.
Většina tvých básní je věnována Divušce – jaká je tvoje múza?
Divuška je moje snoubenka. Během psaní se proměňuje v úběžník, rozbušku nebo svěrák kompasu. Odtud jméno první sbírky – Běhařovská lhářka. Ale ptala ses na múzu. Tu neznám. Vycházím z toho, že je anonymní a že přikurtovat k plotně můžu leda Eurydiku. Múzou je pro mě sama řeč. Ostatně, kdo ví, komu patří slova, jako je „digestoř“?
Vydal jsi dvě básnické sbírky. Ta poslední nese jméno Jindřich Jerusalem. Proč?
Protože jsem zloděj. Na židovském hřbitově v Praze na Malvazinkách je hrob a na něm právě tohle jméno. Nevázal mě k němu žádný vztah. Ale když jsem jednoho dne přelezl hradbu hřbitova a náhodou na to jméno narazil, okamžitě mi bylo jasné, že se obrací na mě. Ne jako jméno ani jako pseudonym, ale jako místo nebo utopie, do které se musím vloupat. Možná, že kdybych se kdysi vloupal do zámeckého parku ve Vrchotových Janovicích, tak bych dneska psal jinak…
Co přináší tvorba tobě samotnému?
Jizvy. Trofeje a rány. Jinými slovy, mapu světa – vnitřního i vnějšího. Psaní mě nutí něco se sebou dělat, ukazuje mi, jak a říká „tůdle“!
Jaká je tvoje poezie? Máš “návod“, jak by ji měli čtenáři číst?
Třeba jako mapu, ve které nestojí „zde stojíte“. Třeba jako portrét anonymního davu, jako cestu k lidem – mimochodem, tak se bude jmenovat třetí sbírka. Klidně ji můžeš číst jako román ze sametové knihovny, ale ideálně venku!
Věnuješ Sidonii nějakou báseň na ukázku?
Lék
Divušce
Hanebně přetopená ložnice
skleník, ve kterém se kurýruje topič
kotelna hoří jako herbář
jako smrt samovznícením v arboretu
Topoly se osypaly
skácely, zmuchlaly
a zmizely v křoví
1983, 1984, 1985
Park zralý na léčení
na škvárovém hřišti
vydala vyrážka plody práce
vzduch roznáší letáky
které nás poptávají
Jsme tady –
tam kde prosvítá středový kruh
probíhá tichá demonstrace – dav
který lze popsat jedině pomocí prstů
a je všehoschopný – zničehonic se…
V této hře na doktora jsme jako zraněni
mým úkolem je lék
tvým útěk ze sklepa
pak se vyměníme my
1986, 1987, 1988
Požár jde s proutkem k vodnímu zdroji
v bílém plášti jak hygienik
klestí si cestu jak lidová pověst
slyším ho, jak agituje
Vidím se, jak píšu tvé jméno na podpisový arch
v domě s číslem popisným nula
kde topíš, účast je veliká
že nestačím polykat břečťan mezi zuby a vápno
Tísníme se v sobě
za plentou z kůže a kostí
při svatební hostině jako svědci
zázračného uzdravení siamského dvojčete
Za rozhovor děkuje Jana Poncarová.
