Odmyslete si vrásčitou tvář babičky. Kdysi přeci bývala tak krásná. Třeba se vám i trochu podobala. Třeba jako moje babička mě. Tedy vlastně naopak. Listuju zrovna svázaným ročníkem časopisu Eva z roku 1942. Fotky a články mi připomínají, kolik společného máme se svými babičkami.
Tedy pokud se vaše babičky narodily někdy ve dvacátých létech a své mládí prožívaly během první republiky a okupace. Jen na vysvětlenou, u nás se dědí pozdější rození dětí, takže jedna z mých babiček byla ročník 1910, druhá, která dosud žije, se narodila v roce 1926.
Ženy jsou pořád „jen“ ženy
Jestli si někdo myslím, že móda, krása, krémy proti vráskám nebo plastická chirurgie jsou výstřelky posledních několika let, tak se jedná o velikou mýlku. Už prvorepublikové dámské časopisy diskrétně informovaly o chirurgickým možnostech úpravy pomyslných vad, inzerovaly osvědčené masti a líčidla, nabádaly k používání nejrůznějších přípravků ke zkrášlení nebo posílení zdraví. Možná jen trochu elegantnější formou.
A tak mě ten krásný ženský časopis Eva, který je vždy uveden malebnou jednoduchou obálkou, přivedl na myšlenky. Je jich několik a všechny se točí kolem jednoho tématu – my těm babičkám přece tolik podobáme. Posuďte samy.
Krása a móda
Tak jedné ze ženských vášní – zkrášlování – jsme se už dotkly. Určitě doma máte pár líčidel, nějaký ten krém… Měly je i naše babičky. Zrovna nedávno na mě na půdě zcela znenadání vykoukla nádherná pudřenka. Zdobená kouzelnými ornamenty. Uvnitř ještě zbyteček pudrového prachu. A to byla babička z chalupy, od hospodářství. Přesto (představuju si, že hlavně v neděli a o svátcích) se dokázala hodit do gala. Vlasy nakadeřené, jak doba žádala. Rty červené. Úsměv na tváři a vyšla si ven s kamarádkami. Místo do kavárny třeba jen do rozkvetlých luk a nebo na nějakou tu „pěknou“ do místního hostince.
Domov a manželství
No a proč se babička hodila do gala? Protože se chtěla líbit. Stejně jako se chceme líbit i my. Stejně jako se chtěla líbit i její babička. Kolem je tolik krásných mládenců. A život v manželství by mohl být přece jen veselejší než o samotě. Co myslíte? Když tedy najdete toho pravého a budete znát takové různé fígle, jak udržet teplo rodinného krbu. A těmi nešetřily ani stránky dobových dámských časopisů. Tak třeba radily, jak zařídit manželskou ložnici ke spokojenosti ženy i muže. (Dnes nad tím bádáme taky a oháníme se při tom pojmy jako je feng-shui).
Kolik kurzů se dnes zabývá vztahem mezi mužem a ženou. Podobné rady rády četly i naše babičky. Tak například v jednom z článků čteme: „Žena v manželství je mužovi představitelkou toho, co mu chybí. Stejně tak muž ženě. Z vědomí vlastní neúplnosti a jednostrannosti rodí se v každém z nich touha po bytosti jinak založené a jej doplňující.“ A o kousek dál čteme: „Dítě potřebuje lásku, ta je jeho živnou půdou. Bez lásky děti chřadnou a vyvíjejí se v typy duševně nezdravé.“
Celá tíha na ženách
Připomeňme také pojednání o hledání domova z roku 1937, které časopis Eva otiskl v době druhoválečného běsnění (patrně k povzbuzení ženy a dívek).. První světová válka byla ještě v živé paměti, ženy přivykaly nové úloze, kdy mnohé z nich ztratily v zákopech své muže a musely se postarat o své děti. Ano, to se týkalo spíše matek našich babiček, ale přesto alespoň tento úryvek musím uvést: „A všechno toto staré a dobré se změnilo a zmrzačilo. Pojednou téměř přes noc tu byl domov jiný, ne už bezpečí, ne už ochrana. Maminka rozvedená anebo jako vdova v úřadě, děti samy. Dnešní dítě ví, že nemůže výdělečně činné matce přijít ještě s nějakými starostmi… Maminky měly svou oporu v muži a věřily v ni, i když byly samy oporou té to opoře. Ale ta víra v druhého člověka, který neopustí a neodejde, byla tak veliká a silná, že je držela i v těžkých chvílích s hlavou vzpřímenou. Ale koho máme my, které stojíme jen a jen na vlastních nohou? V nejistotě o chleba, na okraji světa, na okraji srdcí mužů?“ K tomu asi není třeba co dodávat. Schválně, kolik kolem sebe máte matek-samoživitelek?
Dvě příjmení
S novou úlohou ženy se pojila pochopitelně i rostoucí emancipace. Poprvé mohly ženy v Československu vhodit do urny volební lístek v roce 1918 (připomeňme, že TGM byl velkým podporovatelem ženské otázky). Ženám se dostalo vzdělání, ty, které si to mohly dovolit studovaly, a to nejen na českých univerzitách, ale také v zahraničí. Když jen narychlo prolétnete dobové časopisy, zjistíte, kolik ordinovalo lékařek, kolik redaktorek se podílelo na tvorbě čtiva určeného ženám. Nebylo přitom netypické, že některé z nich odmítly změnit si příjmení a ke svému připojily mužovo. Podobně jako například česká umělkyně Otýlie Sklenářová-Malá. A to je jen jeden z mnoha případů. Kam tím směřuju? Určitě už víte, vždyť i dnes si stále více žen ponechává své jméno…
Pěstování zeleniny
Kolik máte za oknem květináčů s bylinkami? Jak se vám vydařila rajčata pěstovaná v bytě na balkoně? Také žádná novinka. Ve válečných letech se vyosce cenila každá domácí úroda. I proto se v časopisech objevovaly návody, jak pěstovat zeleninu a bylinky v oknech. Třeba majoránku, tymián, okurky, rajčata, papriku, kadeřavou petržel, cukrový hrášek, ale třeba i sóju nebo burské oříšky.
Zdravé vaření
Podle některých odborníků byli lidé zdraví paradoxně právě za války, kdy se zužitkovalo leccos a hledaly se nejrůznější náhražky (samozřejmě přirozené – žádná éčka). Dnešním výživovým poradkyním, zastánkyním veganství, raw food a dalších moderních směrů stravování doporučuju nahlédnout do ženských válečných časopisů – dozvíte se tady například co s přídělem jáhel, jak upéct mrkvovou bábovku, připravit pečivo bez mouky, zužitkovat hrách na tisíc způsobů apod. Na druhou stranu je třeba dodat, že i naše babičky byly (pokud jim to peněženka dovolila) labužnicemi. Prvorepubliková kuchyně znala artyčoky, lososa, biftek, lanýže…
Cvičení
Byla vaše babička v Sokole? Cvičila pravidelně? Pravděpodobně ano. Na rozdíl od nás neměly sice na výběr z deseti druhů jógy a nepodléhaly trendům typu zumba, přesto se zdravému pohybu věnovaly. Cvičilo se na hrazdě, na kruhách, jezdilo se na lyžích, bohatší vrstvy se věnovaly tenisu… A když nebylo nazbyt, mohlo se protáhnout třeba na jarní louce.
Tak jsem ráda, že jsem se s vámi alespoň o pár postřehů podělila. Bylo by to na dlouho. Ale venku je tak krásně a já si chci dnešní den užít taky jinak než psaním. Čeká mě zahrádka, moření česneku a další práce venku. Takže si uvážu šátek a do ruky si vezmu motyčku a rýč – mimochodem oba kousky mi zůstaly po babičce. Ta prvorepubliková kvalita se jen tak neopotřebuje.
