Babičkou ve čtyřiceti? A co s tím?

Je vám okolo čtyřiceti let, připadáte si stále mladá.  Je přece nesmysl, aby vám někdo říkal „babi“. Jenže vaše dítě bude rodičem. Jak se s tím popasovat? 

Některé situace nás zaskočí, protože si na ně připadáme moc mladé. Nástup dítěte do školky nebo do školy. Patnáctiny a s nimi nejen občanský průkaz (ten už dnes může mít dítě odmalinka), ale také legální možnost mít sex. Potom taneční a maturita. A najednou, ne nutně v popsaném pořadí, je tady oznámení, že budete babičkou.

První reakce (mladých) žen, které se dozví o početí svého vnoučete, bývají: Kde jsem udělala chybu? Mohla jsem tomu zabránit? Co teď s tím? Pokud vaše dítě nemá pevný dlouhodobý svazek – a kdo v „nácti“ nebo čerstvých „ceti“ má, je situace ještě složitější.  Takže mnohdy ještě budoucí babička ani netuší, kdo vůbec bude druhým rodičem. Pocity bývají pochopitelně hodně silné, protože situace se týká vás samotné, vašeho dítěte, celé vaší rodiny a nejedná se o nějakou dočasnou záležitost, ale o závazek na celý život. Vy, která si ve čtyřiceti právem připadáte stále mladá, máte být babičkou? Vaše ještě nedávno na vás zcela závislé dítě má být samo rodičem? Není snadné se s tímto faktem vyrovnat.

Radost smíchaná se starostí

Babičce, té moudré šedovlasé paní z knížky Boženy Němcové, bylo kolem padesáti, když se jí vnučka Barunka narodila. Možná i díky této povinné školní četbě si připadáme poněkud nepatřičně, když se máme babičkou samy stát. V době socialismu bylo u nás normální, že žena, stejně jak potom její dcera, otěhotněla mezi 18–20 lety, takže stát se babičkou okolo 36 let nebylo nic neobvyklého. A jako babička Boženy Němcové rozhodně nevypadaly, i když, pravda, s tradiční trvalou na vlasech a silnější postavou k nim měly blíže než dnešní „šestatřicíctky“, které pomalu začínají uvažovat o rodině.

Jestliže vaše kamarádky právě řeší batolata, školku, nástup do školy, nebo dokonce teprve s kým a jak otěhotnět, je jasné, že vás oznámení o těhotenství vašeho dítěte zaskočí. Zvlášť, když mu je ještě „náct“ nebo něco málo po dvacítce. V takové situaci asi nebudete skákat nadšením, jak potvrzuje Jarka, která se babičkou stala ve 42 letech: „Vzhledem k tomu, že synovi bylo 20 a právě odmaturoval, jsem si pomyslela, že si totálně zpackal život.“ Hanka, která se tuto radostnou novinu dozvěděla ve 43 letech, se také cítila velice zaskočeně, avšak i příjemně: „Měla jsem velmi smíšené pocity. Dcera měla mít podle lékařů  na 90 %  „děti ze zkumavky“, tak to byla radostná zpráva, že si příroda poradila sama. Ovšem měla čerstvého, neprověřeného přítele, neměla kde bydlet a vůbec to bylo všechno na mne příliš divoké.“

V takových chvílích nezbývá než potlačit své momentální pocity a být zase takovým rodičem, jakého nás dítě potřebuje, ať je malé, nebo velké: bezvýhradně milujícím a podporujícím. Syn nebo dcera samozřejmě také zažívají pocity paniky a strachu, proto by nebylo dobré je v nich utvrzovat. Situace se stala a je třeba ji zvládnout. Bez emocí to samozřejmě nepůjde, ale bez výčitek by mohlo. Hanka se vrhla na praktickou stránku věci: „Dceřino těhotenství jsem prožila hlavně pracovně, snažili jsme se jí s budoucím dědečkem pomoct, aby měla alespoň trochu přijatelné místnosti, kde by mohla s dítětem zakotvit.“

Jarka těhotenství synovy partnerky nijak zvlášť neprožívala, po spatření vnoučete ji ale přesto přepadla radost, že narodilo krásné miminko a že je i s maminkou zdravé. Zároveň dodává, že její život se příchodem vnoučete nezměnil. Pokud jste ze svého dítěte vychovala samostatného jedince, který se umí postavit k životu čelem, nemusíte se bát, že budete muset totálně překopat svůj život a být neustále k dispozici na pomoc „mladým“.

Na druhou stranu, některé mladé babičky mají zase naopak pocit, že to jejich dítě těžko zvládá, a snaží se mu všemožně pomoci. Ale pozor, někdy však přílišná snaha může uškodit. Podobnou zkušenost má i Hanka: „Život se mi podstatně změnil. Jako by se mi narodila další dcerka. Sice jsem nemusela kolem ní všechno zajišťovat, na něco měla i rodiče, ale o to větší problém jsem měla s tím, že se nedalo všechno ošéfovat, jak bych si představovala, i když jsem třeba něco ošetřit chtěla.“  V tomto měla Jarka naopak jasno: „Vnoučátka jsou pro radost, hlavní díl zodpovědnosti a starosti o ně je na rodičích.“

Nová životní etapa

Hanka své pocity po porodu dcery popsala takto: „Každé narození dítěte prožívám jako úžasný zázrak. Byla jsem šťastná, že to obě přežily. Porod nebyl úplně bez problémů a vnučka se narodila nejméně o kilo menší, než byly po narození moje dcerky. To bylo dost znepokojující, ale jinak to bylo báječné.“ Lásku k vnoučeti Hanka vnímá stejně silně jako lásku k vlastním dětem: „Dcera je přece přímou pokračovatelkou matky a navíc – vnučka jí byla tak podobná.“ Podle Jarky se to ale srovnávat nedá.

Je jen na vás, kolik lásky a času své roli babičky vyhradíte, nikdo vás nemůže do ničeho nutit. Když se dozvíte, že budete babičkou, hlavně zahoďte sebelítost a uvědomte si, že těžší než budoucí mladá maminka to rozhodně nemáte. Zkuste na tom najít hlavně to hezké. Těšte se na nového člena rodiny. Důvěřujte svému potomkovi, že si svůj protějšek vybral správně. A jestliže už v tuto chvíli oba víte, že tomu tak není, nezbývá, než se s tím nějak popasovat. V takových případech bude ještě více zapotřebí vaší lásky, podpory a pomoci. Láska malého bezbranného stvoření vám brzy všechna trápení vynahradí.

Autorkou článku je Denisa Mannová. Foto: Pixabay.com