5 emocí, které mě ničí

Nalila jsem si víno. Zhluboka se nadechla a podívala se na svého pejska. Leží mi zase u nohou. Když píšu, je tady se mnou. Když čtu, je tady se mnou. Když jdeme na procházku, jsem tam já s ním. Protože nevidí, neslyší. A přesto je tak šťastný a spokojený. Moje velká inspirace. Mé velké štěstí.

Ale nechci vyprávět o našem zlatém pejskovi, který k nám přišel před více než čtyřmi roky a během pár hodin si navždy získal moje srdce.

Chci psát o něčem docela jiném. Těžkém. I proto bych možná raději utekla k jinému tématu.

Chci psát o emocích, které mě tuhle zase přepadly. Vrátila jsem se z příjemného posezení s kamarádkou. Hlavu čistou, mysl jasnou. Jenže jak jsem ulehla a zhasla světlo, začaly se kolem mě vynořovat ze tmy. Tak jsem si řekla, že si je hezky pojmenuju. Ukážu si na ně. Jenže auvajs. Ono to bolí. Ono to hodně bolí přiznat si je.

Strach

Je to vtipné, viďte. Kolem nás blahobyt a mír. Jenže člověk má pořád z něčeho (minimálně podvědomý) strach. Tak já se jednou obávám o zdraví svých blízkých. Podruhé se obávám o nedostatek peněz. Potřetí se obávám o budoucnost obecně, protože mě toho čeká ještě tolik, co musím zvládnout.

Úzkost

Vždycky, když na mě dolehne strach, doprovází ho úzkost. Je svíravá, takže mě hezky zmáčkne kolem plic. A dus se! Zalapám trochu po dechu. Před očima negativní scénáře všeho možného. Třeba toho, že věci nezvládnu, že nebudou podle mých představ. Že se stane něco hrozného.

Závist

Jo. To tedy sakra bolelo si tohle přiznat. Ale což. Jsem jen lidská bytost, ne? Takže občas závidím. Že ta či ten se má lépe, protože má to či ono. No znáte to.

Lítost

Od závisti je jen krůček k sebelítosti. To jsem najednou takový chudáček malý, co neměl moc dobré podmínky. Nikam to nedotáhl (v tomhle momentě si vždycky vzpomenu na Čtyři dohody v Duškově podání a trochu se začnu smát). Nic není. Nic neumí. Nic nemá. Dejte mu aspoň kapesníček, ať si může pobrečet.

Vztek

Protože jsem ale duší bojovník, občas se mnou zalomcuje vztek. Adrenalin stoupá. Jenže je noc a běhat se mi nechce (běh v lese je lékem na spoustu n-emocí).

Co s těmi emocemi?

Tak jsem si ty emoce napsala. Hm. Ale co teď s nimi? Většinou se z nich vyspím. Ráno se probudím usměvavá, plná pozitivní energie a chce se mi hned hupnout do života.

Jenže vím, že v noci zase můžou přijít. Tak co s nimi? Občas mi nedovolí spát! Tak bych je chtěla poslat pryč, někam daleko.

Našla jsem si pár způsobů, jak na to

  • Strach – většinou je iracionální. Když si ze strachu maluju čerta na zeď a nějakou situaci vidím moc černě, posílám jí světlo, lásku, prosvětluju jí. Taky pomáhá si jí projít krok za krokem a použít trochu rozumu. Vždyť je vše ok, ne?
  • Úzkost – no s ní je to horší. Je hodně iracionální. Rozumové úvahy a vysvětlení nepomůžou. Dýchám. Medituju.
  • Závist – když závidím, tak vím, že jsem se odpojila od sebe. Od své vlastní cesty. Každý je jiný – jde jinam. Takže proto třeba nemám to a to, ale ta či ten to mají. Oni mají jinou cestu než já. Napojuju se zase na sebe.
  • Lítost – s tou se mi bojuje horko těžko, přiznávám. Chce to hodně sebelásky. Odpustit sobě a všem. Smířit se s tím, co je.
  • Vztek – díkybohu netrvá u mě dlouho a tak trochu sám od sebe se transformuje do kreativní energie. To je zajímavé, že?

Tak to bylo moje vyznání negativních emocí, které mě ničí. Už jen tím, že mi občas nedají spát. Bojuju s nimi a budu s nimi bojovat dál.

Najdete odvahu podělit se s námi o své negativní emoce? Je to osvobozující. Tak si je aspoň napište sami pro sebe!

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *