Po třiceti letech svobody čelíme situaci, se kterou téměř nikdo nepočítal. Většina z nás žila v domnění, že svět se bude propojovat ještě víc než dosud, že hranice evropských států postupně padnou a že žádná pohroma nemůže tuto vizi ohrozit. Naše životy se (pevně věřím, že jen dočasně) změnily, ale těžko můžeme tvrdit, že pandemie ovlivnila stejným způsobem každého z nás.
Všimli jste si, že karanténa nám postupně ukazuje, jaký život vlastně žijeme? Do jaké míry jsme otevření světu? Jak moc lidem kolem sebe závidíme? Co nám skutečně chybí a co nám naopak nechybí vůbec? Celá tahle šílenost má svým způsobem i jeden velký klad. Vyplouvá na povrch, kdo si doopravdy najde čas na to s vámi zůstat v kontaktu, ale také kdo má například radost z toho, že nemůžete dělat něco, co máte rádi.
Pro někoho se nezměnilo nic, pro jiné se změnilo všechno. Pro člověka, který randí, hledá partnera, každý čtvrt rok si střihne letecký eurovíkend, jezdí na služební cesty nebo chodí denně cvičit, je omezení skutečně obrovské. Existují však životní situace, během nichž vás všechna ta opatření vlastně příliš nezasáhnou. Otázkou zůstává, do jaké míry jste přející, jaký máte vůbec pocit ze zavřených hranic, z toho, že něco nemůžete…
Když ne já, tak proč ty?
Bohužel jsem se během několika týdnů v karanténě setkala (obrazně řečeno) se spoustou lidí, kteří byli potěšeni například tím, že mé každoroční plány na letní cestování jsou ve vážném ohrožení. Tohle mi vlastně patří, když si pořád někam jezdím a nesedím doma na zadku…
A mě začíná skutečně děsit, kolik lidí má z toho všeho nakonec docela dobrý pocit, protože teď není zapotřebí nic vymýšlet a řešit. Ok, nikdo je přece nenutí ani za normálního chodu věcí, vždyť tohle je výhoda svobody, v níž žijeme. Nemusíte cestovat, ale můžete. Nemusíte se vdávat, ale můžete. Nemusíte studovat, ale můžete. Proč je tedy pro někoho tak těžké žít a nechat žít? Nepřipomíná vám to náhodou něco? Nedovoluji si kritizovat nutná vládní opatření, ale myslím, že je nutné se pozastavit nad tím, kolika jedincům vlastně život v uzavřeném státě vyhovuje. Je přece mnohem jednodušší…
Nastiňme si jakousi modelovou situaci. Nevyhledávám letní festivaly, nikdy jsem na žádném nebyla a pravděpodobně ani nebudu, ale přesto je mi líto, že kamarádi, kteří jim holdují, o ně letos přijdou. Pociťují stejnou lítost ke mně, když mluvím o překážkách cestování? Chvílemi mám dojem, že vůbec, právě naopak. Přitom jsem u většiny z nich nikdy nezaznamenala touhu cestovat, přestože by mohli. Vždyť i já bych mohla na festival, ale nechce se mi. Měla bych si snad proto mnout ruce, že ani ostatním to letos nevyjde?
Velký test lásky
Dobrá zpráva je, že v době karantény neodhalíte mezi svými přáteli pouze ty, kteří vás ve skutečnosti nemají rádi, ale také ty, kteří vás ve skutečnosti rádi mají. S některými z nich si třeba pravidelně dáváte dopolední kafe nebo večerní drink, i když jen prostřednictvím videohovoru… Nebo si prostě alespoň napíšete, kdykoliv vás chytne schíza, popřípadě utěšujete toho druhého, že to tak hrozné není, že se vám zatím přece nic tak strašného neděje.
Co všechno se vlastně mění?
Patřím k těm, jejichž život bez karantény by teď probíhal docela jinak. Chodím cvičit, navštěvuju kavárny, divadla, kina, ráda se scházím s přáteli, a především mám plno cestovatelských plánů. Nějakých šest týdnů před vyhlášením karantény jsem se doma učila na první část státnic, předtím bylo zkouškové, takže svým způsobem žiju pořád stejně, ale na druhou stranu jsem odpočítávala dny, kdy se budu moct přestat učit a vyrážet ven jako normální člověk. Jasně, píšu diplomku, což bych dělala v každém případě, ale i tak mám pocit, že přicházím o hodně a potácím se v nejistotě. Jakým způsobem bude probíhat ukončení studia? Jak si teď budu shánět práci? Asi jsou to trochu pošetilé starosti ve srovnání s počtem nakažených a mrtvých, které na nás vyskakují každý den, ale pravděpodobně nikdo z nás se jim tak docela neubrání.
Pokud budete pozorně sledovat svět kolem sebe, zjistíte, že v tom nejste sami, že spoustu z nás celá tahle podivnost nějak poznamenala… Každý se tak nějak pleská ve své bublině ve stavu „nahoru dolů“. Někdy je ale dobré tuhle bublinu opustit a podívat se na situaci očima jiných lidí.
A jak ji teda tihle „jiní lidé“ vidí?
Míša, 36 let, masérka
„Pro mě se změnilo úplně všechno a přece vůbec ne. Česká karanténa a zavírání hranic mě zastihly na mých cestách po severní Indii. Ze dne na den se rušily desítky letů, proto jsem se rozhodla na nic nečekat a vrátit se domů víc než o měsíc dřív. Nechtěla jsem si hrát na cestovatelskou superhrdinku, když mě možná bude potřeba doma, chtěla jsem být zkrátka s rodinou. Návratu nelituji, na rozdíl od mnoha jiných jsem stihla jeden z posledních bezproblémových letů směr Praha. Život se mi ale obrátil vzhůru nohama. Protože poslední dva roky pracuji v cestovním ruchu, navíc na Islandu, kde jsem měla domluvenou práci na spoustu dalších měsíců, zůstala jsem bez pravidelného režimu, bez pravidelného příjmu, bez plánů… Mohla bych nadávat, ale nemyslím, že by mi to nějak pomohlo. A tak dělám, co můžu. Starám se o svůj dům, o zahradu, na kterou jsem kvůli cestám neměla čas. Pomáhám našim, babičce. Znovu peču chleba. Chodím se psem k řece. A vím, že se vždycky nějak přizpůsobím a budu žít život, ve kterým mi bude dobře, ať to bude kdekoli. Jediný, co mě děsí, je ztráta svobody, ke který to v naší zemi možná tak nějak směřuje. Nepotřebuju celej život cestovat. Potřebuju jen mít celej život tu možnost…“
Eva, 30 let, na rodičovské dovolené
„Krátce po vyhlášení nouzového stavu se v médiích začaly objevovat rady, jak situaci přežít, tedy jak se doma těch (nejspíš) pár měsíců nezbláznit. Pro ty, co jsou zvyklí den co den po práci nebo po škole někam zajít, o víkendech testovat ty cool Airbnb venues a co měsíc lítat na prodloužený víkendy, je nastalá situace šok. Matka od dvou malejch dětí má nouzovej stav pořád. A už sakra dlouho. Jsem stejně asociální jako před koronou. Večer ani nikdy jindy nechodím mezi (dospělý) lidi. Nakupuju zásadně on-line, protože… No, kdo zkusil jít někdy do obchoďáku se dvěma malejma dětma, pochopí. Ven s kočárem musím dvakrát denně tak jako tak, protože mimino doma zaboha neusne. Dětem je úplně fuk, že venku řádí virus, stejně jdou spát, když už všichni kromě jich samotných padají. V noci se budí pořád stejně často a vstávají v 7. A čas na jarní úklid? Možná, až zas budu mít hlídání. Velký mínus je, že mi nechodí paní na úklid. Nepanikařím, protože nesleduju ani nečtu zprávy. Nemám na to čas. Ostatně jako dřív. Zásoby těstovin a hlavně rejže máme permanentně vysoký. Ono to ani jinak nejde, když kilovej pytlík je pryč druhej den. To je kašička sem, kašička tam, rizotíčko k snídani, k obědu, pro malýho, pro velkýho, pro nejmenšího… Partner má sice home office, ale je zavřenej v pokoji (takže jako kdyby tu nebyl). Nadává, když ho rušíme, a já musím vařit, protože si nedojde na polední menu do hospody. Mám tedy doma tři nervózní chlapy namísto dvou. Vztahy v rodině ani v kruhu kámošů se mi nijak nepřekopaly, protože díky dětem už byly beztak omezený jen na občasný telefonáty nebo chat. Drink si dám doma, jen jsme na to teď dva a můžeme spolu začít třeba už u oběda. Mateřství vás zkrátka připraví i na apokalypsu. Alespoň psychicky.“
Martina, 32, Šperkařka textů na rodičovské dovolené
„Jsem vděčná, že jsme se pár měsíců před vyhlášením karantény přestěhovali z bytu do domu se zahradou, navíc na jedno z nejkrásnějších míst, který znám. Dcera si tu začala zvykat ve školce, malého syna pravidelně pohlídaly babičky a já se (velmi předčasně) radovala, že mám konečně víc času pro sebe, svou práci, koníčky, nové i rozjeté projekty; že když jsou děti větší a samostatnější, začnu konečně zase víc cestovat a kulturně žít… No. Tak nic. Setkávám se občas s reakcí, že to mám vlastně v pohodě, protože jsem přece zvyklá být doma s dětmi. Co na to říct? Je to trochu jiná situace, když je školka zavřená, když jste najednou odstřihnutí od rodiny a přátel, nemůžete si odpočinout v kavárně s dětským koutkem ani povolat prarodiče a vyrazit večer se svým mužem na večeři a do kina… Někdy nemá smysl plýtvat energii na vysvětlování. Měla jsem poslední roky pocit, že se mi nedostává tolik svobody, kolik potřebuju. Možná jsem se rouhala – teď vidím mnohem líp, že jsem ji měla, i když třeba jen do určitý míry. A možná se rouhám i teď, protože přece vždycky může být hůř (třeba vám kuna překouše kabel od internetu, jako se to stalo mojí kamarádce). Když dobře koukám a nepodléhám trudnomyslnosti, každý den objevím kopec pozitiv, který s sebou tahle doba nese. Muž tráví víc času s dětmi a krásně se to odráží na jejich vzájemným vztahu. Bydlíme v přírodě a máme zahradu, to je spása. Učím se zahradničit a mám kam vypustit děti. Upekla jsem cheesecake. Připravuju k vydání svoji první knihu. Chodím na dlouhé procházky podél řeky. Píšu si a volám se svými milovanými. Lidi jsou na sebe hodný a pomáhají si. Stejně se mi ale zatraceně stejská po světě, jaký jsme znali a ve svý nekonečný člověčí naivitě ho považovali za samozřejmost.“
Autorkou článku je Helena Žáková, Foto: Pixabay