Československý stát předběhl v době svého vzniku některé starší demokracie, a to v zásadní otázce: volebním právu žen. Mnohé z dalších svobod si ženy teprve musely vydobýt – postupnou a neúnavnou prací. I když dnes není mnoho věcí ideálních, máme na co navazovat. Nejlépe, když při tom nebudeme rozlišovat ženskou a mužskou otázku, ale na témata, jako je třeba výše platů, se podíváme jako na otázku společenskou, která se dotýká nás všech.
O volební právo, pasivní i aktivní, se ženy hlásily ještě před vznikem Československa. Nejvýraznějšími osobnostmi byly v tomto směru Františka Plamínková a Alice Masaryková, dcera prvního československého prezidenta.
Vůbec první poslankyní se v roce 1912 stala Božena Viková Kunětická, když byla zvolena do českého zemského sněmu. Velký zlom ovšem nastal až v roce 1920, kdy bylo v československé ústavě ukotveno, že ženy jsou politicky, sociálně a kulturně postaveny na úroveň mužů a náleží jim volební právo.
Ústavní listina z 29. února 1920 říkala: „Právo voliti do sněmovny poslanecké mají všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21. rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny.“
Moct volit a být zvolen(a) znamenalo a znamená možnost podílet se na moci. Nenechat o sobě rozhodovat jinými.
Filozofie ano, technika ne
Ženy se souběžně hlásily i o další důležité právo: na vzdělání. První dívčí gymnázium v českých zemích (a ve střední Evropě) bylo založeno v roce 1890 a vzniklo díky úsilí spisovatelky Elišky Krásnohorské, která založila Spolek pro ženské studium Minerva.
Pojmenovala ho po Minervě, etruské bohyni později ztotožňované s Athénou, bohyní moudrosti a lovu. Studovala tady například novinářka Milena Jesenská (později pracovala s Ferdinandem Peroutkou), první doktorka filosofie Marie Barborová nebo lékařka Alena Honzáková.
Vzdělání ovšem neznamenalo vstupenku do „mužských“ oborů, jako bylo lékařství či právo. Přesvědčila se o tom například Anděla Kozáková-Jírová, která se stala první doktorkou práv v Československu. Ačkoli na filozofii a medicínu se ženy mohly hlásit už před rokem 1918, dveře na práva a techniku jim otevřel až nový stát.
Notářkou ano, advokátkou ne
Po zdárném vystudování práv se Anděla Kozáková-Jírová mohla věnovat pouze notářství, do dalších právnických oborů zatím ženy nebyly vpuštěny.
Cílevědomá žena se ovšem nevzdala a pokračovala v úsilí, které se nakonec vyplatilo. I když mladému státu trvalo roky, než ženám umožnil pracovat v advokacii nebo soudnictví.
Až do roku 1925 nedostala žádná kvalifikovaná právnička stálé místo v justici. Dnes ženy v tomto oboru převažují: je 62 % soudkyň, 54 % státních zástupkyň a 40 % advokátek.
Když Andělu Kozákovou-Jírovou, která se provdala až po čtyřicítce, časopis Polední list v roce 1943 požádal, aby pro rubriku „Naše známé ženy u plotny“ popsala svůj postoj k domácnosti, odpověděla: „Vařila jsem naposledy ve svých studentských letech, když jsem musela zastati svou churavějící matku. K příštímu opravdovému vaření budu míti příležitost patrně tehdy, až ukončím svou službu veřejnosti.“
Práva neprovdaných žen
Anděla Kozáková-Jírová se přátelila s Miladou Horákovu, další odvážnou ženou bojující za ženská práva. Smutný osud Milady Horákové, která byla vězněna a týrána jak nacisty, tak komunisty, je snad dostatečně známý. Málo se však ví, že se jako poslankyně aktivně podílela na zlepšení postavení ženy ve veřejném i soukromém životě. Věřila v rovnost. Připravovala návrhy zákonů, které měly vylepšit postavení neprovdaných žen a spolu s nimi i nemanželských dětí.
„Feministka mi znamená: ženu se všemi jejími druhovými znaky, které nikterak uměle nepotírá, avšak z nichž uvědoměle a odpovědně vybírá a pěstuje hlavně ty, v nichž je skutečný objektivní přínos co nejširší kolektivitě v lidské společnosti. Je to žena, která si v prvé řadě musí uvědomiti sebe samu, své cíle, své schopnosti a ukázněně zařaditi se, právě podle těchto svých schopností, na kterékoliv místo v životě soukromém i veřejném. Jejím základním znakem jest, že nepracuje nikdy pouze pro sebe samu,“ uvedla Milada Horáková v rozhovoru Jak jsem se stala feministkou.
Co zbylo na nás?
Těžko by nás dnes napadlo přemýšlet nad tím, jestli dívka může sednout za volant (leccos pro nás v tomto směru vybojovala závodnice Eliška Junková), vyjet si sama na výlet, odmítnout sňatek, vystudovat práva nebo techniku, věnovat se vědě, psát do novin, vymýšlet vynálezy, být poslankyní nebo prezidentkou. Je velmi důležité nemuset přemýšlet o tom, zda můžeme.
Každá z výše zmíněných žen vyšlapala cestu svým následovnicím. I díky nim máme možnost volby – nejen při volbách jako politickém aktu, ale i ve svém životě. Myslím, že mít možnost volby je důležité.
Otázkou však zůstává, nakolik samy sobě klademe mentální hranice. Dříve jsem o nich psala v článku Osvobození ženy ve 21. století.
Máme své svobody. Máme odkaz, na který můžeme navazovat. Myslím, že největší poctou pro ženy, jako byla Eliška Krásnohorská, Anděla Kozáková-Jírová nebo Milada Horáková, bude, když se nezalekneme usilovat o další zlepšení.
Pořád ještě máme například důchodovou nebo platovou nerovnost. Na druhou stranu, v některých domácnostech je to už žena, která vydělává více než muž.
Ženy v 19. a 20. století nám vybojovaly velké svobody. Na nás zbyly ty malé, jejichž nevýhoda je v tom, že nejsou tak dobře viditelné.
Myslím, že klíčem je nerozlišovat ženskou a mužskou otázku, ale přetrvávající nerovnosti vnímat jako věc, která se dotýká celé společnosti. Bez ohledu na pohlaví. Měli(y) bychom pracovat na partnerství. Na tom, aby byly rovné příležitosti a rovná práva.
Abychom jako ženy byly sebevědomé po boku sebevědomých mužů. Aby nám všem bylo lépe.
Mimochodem, dopisuju tenhle článek na chalupě. V troubě dopékám bábovku. Můj muž s mým tátou večeří rajskou, kterou si sami uvařili.
Autorkou článku je Jana Poncarová. Foto: Pixabay.com
