Ženy jsou zrozené k obdivu. Užijte si to!

Přesně si pamatujete, kdy jste ho poprvé zahlédla, a rozbušilo se vám srdce. Už ale nevíte, kdy to bušení přestalo. Možná po roce nebo po dvou. Už spolu celá léta žijete, a když odemykáte dveře společného domova, jste naprosto v klidu. Kam se podělo to magické? Nevíte. Místo toho začínáte toužit po těch prvních elektrizujících záchvěvech. Jenže se to nesluší. A není to správné.

Do stereotypu se dřív nebo později dostane každý vztah. Zamilovanost přejde v lásku. Krásnou, nádhernou, plnou porozumění a naplnění. Svého muže si vážíte. Vůbec vás nenapadá ho opouštět. Je to váš životní partner. Ale začnete snít i po pozornosti ostatních mužů.

Je to přece tak přirozené.

Jako ženy jsme byly zrozené k obdivu. A muži rádi obdivují, proč bychom jim to nemohly dopřát (a sobě také).

Stačí přece tak nevinně málo.

Stalo se mi nedávno tohle: seděla jsem naproti svému kamarádovi, pili jsme kávu a povídali si. Jako tolikrát předtím. Najednou byl vzduch plný jisker. Bušilo mi srdce. Klopila jsem oči, ale nemohla jsem se nabažit jeho pohledu. Přitahoval mě. Chtěla jsem se dotknout jeho ruky. Jenže jeho snubní prstýnek byl docela jiný než ten můj. A potom odletěl zase pryč. Když jsme se loučili, objali jsme se. Jako tolikrát předtím. Přesto to bylo jiné. A bylo palčivé, opravdu palčivé, neotočit se, jestli se dívá, jak odcházím. Bylo mi krásně. A o to krásněji, že se nic nestalo.

Přesto jsem celý týden chodila s výčitkami.

Než jsem se svěřila kamarádce, která je se svým partnerem přes deset let.

„Líbil se ti někdy někdo jiný?“ zeptala jsem se provinile.

„Jo, líbil. A ne jednou. S jedním jsem dokonce došla i trochu dál,“ podotkla nad pomerančovou limonádou.

„Mně se to nedávno taky stalo. Tedy nic se nestalo. Jen se mi líbil někdo jiný. A potom odjel a jsem ráda, že se nic nestalo. Vlastně je to v pořádku, viď?“

„To je jasné. Občas se to přihodí. Je to normální,“ uklidnila mě.

A já jsem zase před pár dny uklidnila jinou kamarádku.

Tak to píšu vám všem. Je to normální. Je to povolené. Je hezké se dívat, prožít si ten vzrušující pocit, otočit se a jít zase dál. Domů. Do náruče muže, který je vaše rodina. V tom nejlepším slova smyslu.

Autorkou článku je Jana Poncarová. Foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *