Ženy jako vlčice. Co když byla pohádka o Červené Karkulce jinak?

Pohádky jsem jako malá hltala. Rozčilovala mě na nich jen jedna věc. Princezny čekaly na hloupého Honzu. Poslušně doma. Byly ohrožené drakem (nebo jiným ne-tvorem) a zachraňoval je muž. On byl akční, hrdinný, chrabrý. Nebo pohádka o Karkulce. Důvěřivá holčička s červeným čepečkem nese babičce košík s jídlem. Cestou potká vlka a ten ji sežere. Vlk je zvíře nebezpečné. Karkulku musí osvobodit až statný myslivec s ostrým nožem.

Odmalička se nám do myslí, duší a celého těla dostává strach. Je nám zdůrazňováno, že jsme slabšího pohlaví. Trochu hloupé, důvěřivé, štěbetavé a ne moc schopné. Ohrožují nás vlci a potřebujeme ochranu.

Přemýšleli jste ale někdy nad tím, že pohádka o Červené Karkulce mohla být trochu jinak? Co když se holčička, dospívající nebo dospělá žena (na věku přece nezáleží) vydala do lesa nikoli s košíčkem plných dobrot, ale s otevřenou duší a srdcem, aby nalezla svoji přirozenost, podstatu, divokost. Aby se osvobodila.

Zapovězená divokost

Všímáte si, jaké asociace v nás stále vzbuzují slova jako divočina, divoká příroda, nespoutanost, vlci, vlčice… Něco, za co bychom se měli stydět, něco neslušného, odporujícího pravidlům přijatelného chování. Kdo ale naše chování přijímá? Společnost? Nebo jde spíš o to, jak ho přijmeme my? Jak se postavíme sami k sobě, ke svým pudům, ke své přirozenosti?

Už dlouho se mi vybavuje symbol vlka nebo vlčice. Souzní mi s nespoutaností, volností, svobodou. Pocity, které postupně vyplouvají na povrch, ale jsou stále potlačovány konvencemi. Zatím si je užívám sama v přírodě – při běhu lesem nebo na louce. Najednou jakoby se u mých nohou vynořila vlčice. Běžíme spolu hruď mi zaplavuje nádherný pocit, pro který zatím nemám to správné slovo.

Vlci jako symbol zla a ďábla

Podívejme se na chvíli zpátky do historie a mytologie. Přírodní národy uctívají vlka jako symbol válečníka. Jenže válečník není vždy nutně vybaven zbraní a krvelačností. Jde o válečníka, který bojuje za vyšší hodnoty a vnitřní osvobození. Je to válečník v tom nejlepším a čistém slova smyslu. O pár století dál asociovala katolická církev s podobou vlka jiné přívlastky. Stal se pro ni symbolem čisté esence zla a ďábla. Je to logické. Lépe se manipulují lidé spoutaní a plní strachu.

Zajímavé je podívat se na spojení vlka, resp. vlčice a ženy. Procesy s „čarodějnicemi“ byly zaměřené na ženy svobodomyslné – vlčice, které se nespoutaně propojovaly s přírodou. Byly nezávislé. Znaly svoji vlastní hodnotu, svoji pravdu. Lék na neduhy (fyzické i psychické) nacházely v přírodě a uvnitř sebe. Takové ženy se pochopitelně církevním hodnostářům příliš nehodily. A tak byly upáleny.

Volání divočiny: Zbavte se strachu a obav

To už je tak dávno. A nebo ne? Bojíte se projevit se jako vlčice, protože budete odsouzená? Potlačujete v sobě touhu po volnosti, nespoutanosti, propojení s přírodou? Ubíjíte svoji intuici a vyhýbáte se pocitům, kterými vám vaše duše napovídá, co je pro vás vhodné a co ne? Myslím, že je konečně čas odhodit zábrany a obavy.

Znám spoustu žen, které hledají, tápají, ztratily se a neví, kde je jejich místo. Logickým výsledkem jsou obavy, nejistota, strach, ale i zlost, zloba, závist… Vlčice, která je někde hluboko v nich potlačená, je přitom silná, sebevědomá, ochraňuje své teritorium, láskyplně naslouchá, je si vědoma svého místa a svých schopností. Je osvobozená.

Je to jen na nás

Osvobozená vlčice nám může pomoci v různých aspektech našeho života. Zmíním se o jednom. Stále častěji se diskutuje o přirozených porodech a mateřství. Jedna z autorek, která se zabývá podobností a podobenstvím žen a vlčic míní, že žena, která v sobě objeví vlčici, je schopná zvládnout přirozený porod, protože v sobě probudila vnitřní sílu i intuici.

Najít v sobě vlčici a získat její vlastnosti je žádoucí. Věřím, že nám takový krok pomůže dosáhnout souznění s přírodou i s vnitřním hlasem, intuicí a přirozeností. Současně vím, jak těžké to je. Sama svoji vlčici stále hledám. Občas radostně vyběhne a užívá si slunce i měsíčního svitu. Jindy kňučí v koutku a je smutná. Nevzdávám to a vnitřní síla, kterou obnovuji, my v mém úsilí pomáhá.

Krásné vlčice, tenhle článek jsem psala s otevřeným srdcem, snad vám alespoň trochu napoví. Vězte ale, že všechny důležité odpovědi máte dávno samy v sobě.

S láskou Jana Poncarová