Bylo to zrovna před rokem. Svět se mi zhoupl. Skoro ve stejnou chvíli, kdy se vyloupla třicítka. Kde se vzala? A musím opravdu překročit demarkační linii mezi světem ryzí radosti a světem šedivých starostí a unavených tváří?
Tlačí mě čas. Cítím ho, jak mi dloube do žeber. Tlačí mě do zad a říká, tak jdi, už musíš. Překroč tu čáru. Už žádné úsměvy, žádné bezstarostné radovánky. Hezky dospělý život žij! Je ti třicet.
Nechci překročit tu demarkační čáru, kterou jsem si vytýčila ve své hlavě. A tak zbytečně křičím ze snu: já ještě nechci, ještě ne, ještě chvíli.
Jako dítě na pískovišti. „Maminko, ještě chvíli. Jen malou chvíli si chci hrát. Vždyť ty bábovičky jsou tak pěkné. A podívej se, Růženka si taky ještě hraje.
A tak se zářivě usmívám na každou vrstevnici, která nemá výrazné břicho (rozuměj je v očekávání), nebo nevede za ruku tříleté dítě.
Stejně tak mě potěší, když potkám o pár let starší holku, která ještě nemá rodinu. Nebo dokonce není ani vdaná. Dává mi to jakousi falešnou naději, že je ještě čas.
Balancuju na dvou miskách vah. Jedna by si dala říct. Druhá se vášnivě brání té tíži (víte, že se o těhotné ženě dříve říkalo, že je obtěžkaná?).
Znamená to změnu, říkají to přece všechny.
Znamená to, že ztrácíš sama sebe? Na to nedokážou tak docela odpověď.
- No, už nejsi prostě jen ty.
- Je to zodpovědnost.
- Nemáš tolik času na sebe.
- Musíš přestat být sobec. (Copak jsem?)
- Musíš se různých věcí vzdát.
- Jo, a fakt to bolí, když rodíš.
Samé povzbudivé řeči, nemyslíte?
Jenže pak se uklidním. Když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání, odcházející manažer mě strašil, že práce je tam mraky a pravidelně nestíhá. Zvládla jsem to levou zadní při studiu vysoké školy (ne, nechci se chlubit, ale prostě to tak bylo).
Nemůže to být stejné, i když se rozhodnu pro dítě? No jasně, že může. Každý to má přece jinak!
Můžu být matkou, která si zvládne zorganizovat věci tak, že stihne napsat článek, mezitím nakojit, odpoledne vyplít záhon, večer si zaběhat. Už vidím ty tváře matek, které jedou na plný úvazek. Ne, to nedáš. To není možné. Uvidíme.
Třeba k tomu nedojde. Já totiž vážně ještě pořád nevím.
A musím to nutně rozlousknout teď?
Co si přestat zbytečnými stresy a úvahami kazit současnost.
Ať si čas trhne. Ať si trhnou vzorce. Ať si trhnou všichni.
„Bojím se, že dospěju,“ říkám občas svému zlatému muži, který má vždycky čas vyslechnout mé bolístky.
Opravdu se toho bojím. Že ztratím dětské nadšení. Elán. Energii. Ježíši. Bojím se toho, že se ze mě stane matka-kvočna, která vidí jen své dítě, doslova ji ovládl pečovatelský pud. Na nic jiného nemyslí, nic jiného nevnímá.
„To se ti nikdy nestane,“ pohladí mě po vlasech.
Jasně. To se mi SNAD nikdy nestane. Nechci přijít o tu vnitřní radost. Tak ji pečlivě opatruju.
A vlastně kdo kdy řekl, že musím překročit tu demarkační linii? Vrásky a první šedé vlasy nemusí nutně znamenat ztrátu upřímné radosti ze života. Vzpomenu si na svého třiadevadesátiletého kamaráda a jeho jen o pár let mladší ženu.
(Na vysvětlenou, pravidelně létají přes celé Spojené státy a Atlantik, aby si zatančili na swing, svezli se v jeepu, potkali se s přáteli. Při tom se drží za ruce. Pětkrát vylezou na plzeňskou věž. Zajedou si do Normandie. A rádi si dobře nají. Vivian přitom odkojila sedm dětí a nikdy neztratila elán. Ačkoli je milující matkou, neznamenají její děti celý její svět.)
S úsměvem začnu gumovat pomyslnou hrozivou demarkační linii, která odděluje veselý svět ryzí radosti od světa šedivých starostí a unavených tváří.
Nikdy ji nepřekročím. Nemusím. NEEXISTUJE.
Je to jen můj život. Můj svět. Takový, jaký si ho vytvořím. Bez hranic.
Autorkou článku je Jana Poncarová.
