Znělo mi to jako z jiné planety. „Vystřihla jsem si na vás kdysi kontakt v jednom časopisu a teď volám,“ řekl mi do telefonu milý hlas. Vystřihla? Proč si mě prostě nezadala do Googlu. A potom se mi před očima objevil nostalgický svět výstřižků. Na té jiné planetě jsem totiž taky žila. Bez mobilu. Bez internetu. Bez všemocného vyhledávače. Zato s knihami, časopisy, nalepenými obrázky. A výstřižky.
Je mi asi dvanáct a přišlo Bravíčko. Četly jsme si ho s holkama pod lavicí. Samozřejmě hlavně tu konkrétní dvojstranu, která zajímala i kluky. Takže nám časopis kradli. Vysmívali se popovým skupinám, po kterých jsme šílely a doma si jejich obrázky vystřihávaly a lepily. Do sešitů. Do deníčků. Na skříně. Na zdi. Byl to svátek. Museli jsme si celých čtrnáct dní počkat na další číslo.
Bez mobilu, ale na správném místě
Bravíčko jsme si nosili ven. Četli ho na koupališti a přitom kouřili svoje první cigarety. Tajně vypůjčené od táty. (Chtěla jsem mu je vrátit, ale už nekouří. A já taky ne.). Seděli jsme tam a povídali si. Jen tak jsme si prostě povídali. Dělali si legraci jeden z druhého. Kluci z holek. Holky z kluků. A do toho to Bravíčko. Jediný přísun informací pro děti vyrůstající na vesnici. Myslím, že ani ve městě to nebylo jiné. Ani tam ještě nebyl strýček Google, internet a mobily. Ty začaly až o dva tři roky později.
Svůj první mobil jsem dostala v patnácti. Posílali jsme si SMSky. A najednou se všechno změnilo. Místo toho, že jsme se po škole prostě sešli na koupališti nebo na hřišti (rozuměj, buď člověk došel na jedno, nebo na druhé místo – někde parta byla), jsme si začali psát. V tolik a v tolik tam a tam. Komplikace.
SMSky taky nahradily hovory na pevnou linku. Jo, fakt jsem ještě z doby, kdy se volalo na pevnou. Člověk se otáčel se sluchátkem v ruce a tlumil hlas, aby rodiče neslyšeli o té první puse. Ne, nešlo odejít jinam. Pevný telefon má sluchátko a je propojený s drátem zabudovaným kamsi do zdi.
Tak to vygůgli
O pár let později jsme vzpomínali v hospodě na to, jak báječné to bez mobilů bylo a už jsme si nedokázali představit, jak ukáznění jsme byli. A jak líní jsme nebyli objet všechna ta místa na naší malé vesnici, kde by parta mohla být. V tu chvíli zavrněl mobil. „Že prý dorazí později, nestíhá,“ přečetl si zprávu jeden z nás. „Jasně. A jak by to asi dělal tenkrát?“.
Zapomněli se na opozdilce, který byl svým zpožděním známý ještě v době jiné planety. Na tuhle funkci mobily rozhodně vliv neměly. Až na to, že o svém zpoždění nedával vědět. Řeč přišla na film, a jak už to v pokročilé době v hospodě nad pivem bývá, vedli se pře o to, kdo tam hrál a nikdo si za boha nemohl vzpomenout na jméno hezké herečky. „Počkej, vygůglím to,“ popadl jeden z nás placatou obdélníkovou věc a začal ťukat. „Ty vole, jak bys to asi dělal před mobilem,“šťouchl do něj kamarád.
Asi by šel domů a otevřel Bravíčko. V některém z čísel pečlivě schovaných v krabici by se o tom filmu určitě psalo.
Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: Pixabay.com
