Vylétnou z hnízda, matka zůstane. A co bude dál?

Víte to od jejich narození. Je to přirozené, to je vám jasné. Celý jejich dosavadní život jste je na to připravovala. A přesto, když vylétnou z hnízda, není to pro vás snadné. Litujete věcí, které jste si naplánovali a nestihli jste je, uteklo to nějak moc rychle. A přemýšlíte, jak s nezvyklým množstvím volného času naložíte. A to je ta správná cesta – naplnit smysluplně čas, který jste díky osamostatnění potomků získala.




Odpustila bych svým dětem úplně všechno. Jen jednu věc jim odpustit nedokážu – že tak rychle vyrostly“, říká hrdinka jednoho amerického seriálu. Je náročné ukončit etapu mámy na plný úvazek. Ale i teď s odstupem si určitě uvědomujeme, jak náročná, zejména na začátku, také tato etapa byla.  Nyní je ideální čas trochu zvolnit a načerpat síly, než (snad) přijde etapa nová. Sice podobná, ale vyplněná více radostmi než povinnostmi – etapa babičkovská.

O době, kdy potomci opustí domov, se dá jako o mnoha jiných situacích říci, že co jsme si zasely, to sklízíme. Jestliže jsme se dříve plně nepoložily do role manželky a matky a neobětovaly veškeré své zájmy a záliby ve prospěch rodiny, máme situaci výrazně usnadněnou. Zkrátka máme teď na naše koníčky více času než v minulosti. Ale i když vám žádný koníček z minulosti nezbyl, není nikdy pozdě na to začít chodit na hodiny klavíru, tance, jógy, pilates nebo čehokoliv, co vás láká. Snadnější je začít s kamarádkou, ale i bez ní to půjde, stačí překonat prvotní ostych – ostatně ten máme ve dvaceti, čtyřiceti i šedesáti.

Netrapte se „co by, kdyby“

Rozvedené či ovdovělé ženy možná mají sklon říkat si, jak by to bylo hezké, kdyby nebyly doma samy, kdyby měly konečně na sebe s manželem čas, který tolik chyběl, když byly děti malé. Ano, je možné, že by to bylo krásné. Ale ne nutně. Zeptejte se žen, které manžela doma mají. Z mnohých se stal věčně nespokojený bručoun. Plno žen odnáší manželovu špatnou náladu z toho, že je v důchodu a připadá si nepotřebný. Pravděpodobně vám neřeknou a ani si nemyslí, že by jim bez něj bylo lépe.

Ale vám srovnání s nimi pomůže vidět svou situaci v lepším světle. Kdy naposledy jste měla čas jen pro sebe, mohla jste si ve volném čase dělat jen to, co jste chtěla? Už je to asi hodně dávno, že. Nechce se vám uklízet? Je to jen vaše věc, jestli doma vyluxujete jednou za týden, nebo jednou za měsíc. A navíc, kde je napsáno, že budete sama do konce života? Mou dvaašedesátiletou sousedku, vdovu, oslovil na zastávce tramvaje muž, se kterým se teď už tři roky vodí za ruku. Ale společné bydlení odmítá – už je zvyklá na svůj klid.

Dnes nevařím

Dvě ženy nezávisle na sobě mi řekly, jak se jim ulevilo, když se jejich děti odstěhovaly. „Šla jsem z práce a najednou mi došlo, že mám obě ruce volné. Že v nich netáhnu tašky s jídlem na večeři“, vyprávěla jedna. Druhá zase zmínila historku, jak se smíchem odmítla syna, když chtěl po týdnu od přestěhování přijet s přítelkyní na nedělní oběd: „Jen si uvařte. Chtěli jste být samostatní, tak buďte. Přijeďte až příští týden, teď už máme s tátou své plány.“ Nechce se vám vařit? Komu to vadí? Vyrazíte s manželem na večeři, objednáte si jídlo domů nebo si dáte chleba se sýrem? Rozhodovat se po letech podle své momentální chuti je přece úžasné.

Radost ze setkání

Umět si najít na dané situaci výhody je ten nejlepší recept na cokoliv. Než propadat smutku a melancholii, že děti tak rychle vyrostly, je příjemnější cítit hrdost nad tím, že jsme je dovedly k samostatnosti.  A je důležité nezapomenout na to, že bychom pro ně měly být pořád tím, na koho se mohou v případě životních kontrmelců s důvěrou obrátit. A dost možná, že když se děti odstěhují, rády s vámi zase po letech vyrazí na společnou dovolenou. Vždyť vídat se proto, že chceme, je mnohem lepší než jen proto, že spolu bydlíme.

Autorkou článku je Denisa Mannová, foto: Pixabay.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *