Intimní povídky se odehrávají v nitru žen. Jsou to příběhy, které každá z nás dobře zná. Jen o nich nerady mluvíme nahlas. Povídky si ráda přečtete v kavárně, cestou ve vlaku nebo doma pohodlně usazená v křesle. Jsou to povídky o hledání sebe sama, o smrti, o lásce, stárnutí, zamilovanosti, překonávání strachu, o nevěře a pokušení.
Každodenním kulisám vtiskávají oduševnělost naše niterní pocity, prožitky a záchvěvy. Odehrávají se v kavárně nad šálkem horké čokolády, na kopci při západu slunce, na chodníku pokrytém popraškem sněhu, u řeky zahalené do mlhy, v ložnici hotelového pokoje nebo v metru.
V našem vnitřním světě vedle sebe žijou láska, nevěra, touha, žárlivost, zrození, smrt, bolest, radost, odvaha, strach, odhodlání, zoufalství a vítězství nad sebou samými.
Tak fascinující je život.
Kupte si knihu
… nebo si přečtěte ukázku
Malířka
Nad řekou se líně povalovaly chuchvalce mlhy. Denisa se opřela o zábradlí, které někdo vystavěl jen proto, aby lidé svévolně neskákali do řeky. Kdo by to ale dělal v tom studeném a ponurém počasí? Přitáhla si šálu ke krku a znovu se zadívala na levitující mlhu. Záviděla jí lehkost, se kterou bezcílně plula. Sama byla nohama pevně připoutaná k vlhkému poplivanému chodníku, který jí zrovna teď štiplavě studil do chodidel. Zatracený slabý podrážky.
V levé ruce svírala kelímek cappuccina. Vonělo skořicí. Usrkla a polkla. Po chuti skořice ani památky. Vzdychla. Je v tomhle světě už všechno ztracený? Staví se zídky a zdi. Do jídla se sypou náhražky. A lidi flušou na chodníky.
Opřela si lokty o studené trubky zábradlí. Oprýskaný černý lak odkrýval syrové železo. Řeka dole se vlnila oranžovými odlesky zapadajícího slunce. Šedivě zbarvená labuť ponořila hlavu pod hladinu. Denisa se otřásla. Voda páchla. Spláchla nechutenství horkým douškem kávy a líně přimhouřila oči. Líbilo by se jí plout životem. Jako mlha valící se přes řeku. Jako labuť pohupující se na vlnách. Chtěla by se odlepit a překonat těžkost, která ji táhla k zemi. Zpropadená zemská gravitace.
Stáhla rukavici a položila si ukazováček doprostřed čela. Zmáčkla si místo mezi obočím, kde pulsoval tlak a odváděl její pohled od žloutnoucího listí. Sem tam spadl lístek na vlhký chodník. Rázem ztratil svou poetiku. Přitisklý do země. Zašlapaný. Zavržený.
Zašátrala v kabelce a nahmatala tabatěrku. Kouřila jen v melancholických chvílích. A právě teď v šedivých vlnách nasládlého stesku plavala. Jako ryby schované pod vlnami tmavé řeky. Mezitím se setmělo a hladina změnila barvu. Žijou vůbec v té špinavé řece ještě nějaké ryby? Připálila si cigaretu umotanou z levného tabáku.
„Měla byste, prosím, zapalovač?“ Ohlédla se na tmavou postavu zachumlanou v šedivém kabátu. Asi třicetiletý muž vydýchl obláček páry, jak se jeho dech spojil s chladným vzduchem. V ruce držel krabičku. „Zapalovač nemám, ale zapalte si,“ zachrastila sirkami. Škrtl a ona si prohlédla jeho ozářenou tvář. Byl pobledlý, pod očima měl tmavé kruhy a melancholicky se usmíval. Zapadal do její nálady. Unavený a smutný. Usmála se. Usmál se na ni. „Děkuju,“ řekl potichu. Opřel se o kousek dál o železné zábradlí a nerušeně pozoroval tmavnoucí hladinu řeky, ve které se sem tam mihl odlesk pouličních lamp, které se mezitím rozsvítily.
Proč tady se mnou postává, pomyslela si Denisa, ale nahlas neříkala nic. Vyhovovalo jí ticho mlčícího člověka. A zdálo se, že ani jeho taková chvíle neruší. Že nečeká vůbec nic. Podepřela si rukou hlavu a potichu natáhla tabákový kouř, konec cigarety se na chvíli rozsvítil a Denisa vyfoukla obláček dýmu. Dnes byla ráda melancholická. Koupala se ve svých šedivých splínech se škodolibou radostí. Špatná nálada se rozpouštěla s každým potáhnutím. A z toho kouře se jí motala hlava. Zvědavě se koutkem oka podívala na cizince. Všiml si jejího pohledu a nesměle se usmál. „Chcete si povídat?“ zeptal se. Přikývla. „Nevím ale o čem,“ pokrčila rameny. „Co třeba o životě?“ nadzdvihl jemně levé obočí. „Navrhoval bych ale místo, kde bude trochu tepleji. Za rohem je kavárna.“ Denisa se usmála a pomyslela si, že navrhuje zajít do její kavárny. Hlavou si promítla úkoly, které si naplánovala na dnešní večer: nákup, praní, vaření, psaní e-mailů, které nestihla vyřídit v práci. A co když jednou jedinkrát udělá krok stranou a provede něco neplánovaného? „Tak pojďme,“ hodila nedopalek do kanálu a vykročila.
Když si svlékli kabáty, usadili se v měkkých kožených sedačkách u okna a objednali si každý dvě deci červeného vína, podívala se cizinci pozorně do očí. Bylo v nich zvláštní světlo. Někoho jí připomínal, ale nemohla si vzpomenout koho. Usmál se na ni trochu unaveně. „Jsem rád, že jste souhlasila. Jsem dnes vyčerpaný a sklenička vína přijde vhod. Dlouho jsem si říkal, že bych se měl jen tak na chvíli zastavit a udělat něco, co běžně nedělám. Potom jsem vás uviděl, požádal vás o zapalovač, ačkoli normálně kouřím jen v takových melancholických chvílích nebo na večírcích, kde potřebuju skrýt rozpaky,“ řekl a opřel se pohodlně do sedačky.
