Veterán Earl Ingram: V květnu 1945 nás vítali šťastní a vděční lidé

IMG_6861

V květnu 1945 protknula Československo demarkační linie. V západní části se zastavily americké jednotky, ve východní Rudá armáda. Úsek u Břas nedaleko Radnic střežil nadporučík Earl Ingram, který na rameni nosil proslulý znak s hlavou indiána. Květnové dny přinesly do ulic radost. „Vítali nás šťastní a vděční lidé, bylo to krásné období,“ vzpomíná šestadevadesátiletý veterán. Komunismus ale historii přepisoval, a tak se krátce po válce šířily zvěsti, že američtí vojáci při cestě domů zahynuli. „Když jsem po padesáti letech zazvonil na dveře bytu, kde jsem strávil prvních čtrnáct dní po osvobození, žena, u níž jsem bydlel, mě poznala. Jsi jako duch, pronesla. Tvrdili nám, že jste zemřeli,“ dodává Earl Ingram, který se do Plzně vrací pravidelně a stal se ikonou Slavností svobody.

Poprvé jste se do Plzně vrátil po téměř padesáti letech od konce války, v roce 1994. Jak na vás město působilo?

Bezútěšně a pochmurně. Bylo to město, které jsem poznal koncem druhé světové války, ale i když bylo místy rozbombardované, jako celek tehdy působilo lépe než v roce 1994. Přijeli jsme tenkrát s mojí ženou z Německa, které jsme křižovali sen a tam, a i v této zemi bylo zřejmé, kde končí a začíná bývalá západní a východní zóna. Vracím se od té doby do Plzně pravidelně a rok od roku město i celá Česká republika vzkvétají.

Kam vedly po návratu vaše první kroky?

Byl jsem tenkrát na návštěvě u syna v Německu. Půjčili jsme si se ženou jeho auto a vydali jsme se plus mínus tou samou cestou, kterou v dubnu a květnu 1945 postupovala 2. pěší divize. Když jsme hledali po cestě nocleh, tak na začátku každého většího německého města byla informační cedule, hlásající, kde je možné se ubytovat. Přijeli jsme k Plzni a nic podobného jsme nenašli. Tak jsem řídil dál, dojeli jsme do středu města a moje žena zahlédla nápis hotel Continental. Ubytovali jsme se a prvním, s kým jsme mluvili, byla recepční Rose. Pověděla nám, že hotel vlastní Američan, George Janeček, jenž ho nedávno restituoval. V tom hotelu bylo v květnových dnech velitelství, usídlil se v něm brigádní generál John Hinds. Rose nám také pověděla, že se ve městě každý rok konají oslavy osvobození, a tak jsme se se ženou rozhodli znovu přijet.

V roce 1995 to byly velké oslavy. Účastnila se jich například i Madeleine Albright, tehdejší velvyslankyně Spojených států při OSN.

Bylo to velkolepé a nezapomenutelné. Setkal jsem se tady s kamarádem z mého praporu a on mi prozradil, že našel místo, kde v květnu 1945 bydlel. Vydali jsem se společně do té ulice, protože jsem věděl, že i já jsem bydlel nedaleko. Bylo to trochu dobrodružné, hodně mi pomohla moje tlumočnice, a díky jejímu úsilí jsem se později opravdu shledal se dvěma dámami, v jejichž rodině mě tak láskyplně přijali. Když jedna z nich otevřela dveře, moje tlumočnice se zeptala, zda u nich na konci války bydlel americký voják. Ano, odpověděla, Ingram! Obě mě poznaly. Jedna z nich mi pak vyprávěla, jak se městem krátce po našem odjezdu do Spojených států šířily fámy, že se naše loď potopila a všichni na palubě zemřeli. Byly to první snahy, aby na nás lidé zapomněli. Jedna z dam mi pak říkala, že jsme jako duchové, kteří se vrátili zpátky.

Květnové dny v Plzni připomíná řada dobových snímků nebo filmů. Většinou jsou na nich rozesmátí lidé, mladá děvčata, půllitry s pivem. Pamětníci říkají, že se hodně tančilo. Jak na tu dobu vzpomínáte vy?

Bylo to velmi euforické a šťastné období. Lidé byli tak vděční, vítali nás, nabízeli nám své postele, koupelny, ženy nám praly oblečení. Jednou při besedě, už nevím, kde to bylo, se mě jeden muž ptal, jak je možné, že američtí vojáci byli vždy tak upravení. Řekl jsme mu, ať se zeptá plzeňských dam, které se o nás tak skvěle staraly. Vím, že se takové péče nedostalo všem vojákům, ale mně a mým kamarádům ano. Veškerá ta radost smyla a odehnala válečné utrpení a bolesti. Vzpomínám proto jen na krásné chvíle konce války, která se pro mě definitivně završila právě tady, v Plzni.

Měl jste čas zatančit si?

Tuším, že jsem si jednou vyrazil na party našeho regimentu. Tehdy se tančila polka, ten tanec jsem neznal, přesto jsem ho zkusil. Jindy jsme se zase vydali pro šampaňské, které si němečtí vojáci přivezli z Francie a schovali si ho na Borech. Láhve jsem rozdal, sám nepiju. Přes den jsme ale měli povinnosti. Důstojníci, mezi nimi i já, měli za úkol vyslýchat zajaté vojáky Wehrmachtu a najít mezi nimi příslušníky SS. Dostal jsem polní stolek a k němu mi tlumočník vodil jednoho vojáka za druhým. Byli instruováni, aby pozdravili zasalutováním, mezinárodním vojenským pozdravem. Občas se stalo, že byli tak nervózní a zmatení, že hajlovali. To je tlumočník vrátil zpátky a museli přijít znovu a pozdravit správně. Vojáci, kteří pocházeli ze západní zóny, nikoli ze sovětské, byli demobilizováni, nastrkali jsme je na korbu náklaďáku, vešlo se jich tam vážně hodně, a poslali jsme je domů. Ti, kteří byli z východní zóny, jsme shromáždili a vydali sovětské armádě, taková byla dohoda a rozkazy. Byly jich tisíce. Tak jsem trávil každý den po celé dva týdny. Pak mě odveleli střežit demarkační linii.

Jak jste jako voják rozuměl tomu, že bylo území Československa rozděleno?

Když proti sobě kráčejí dvě silné armády, ačkoli spojenecké, a mají se v jistém bodě setkat, je nutné ho vytyčit. Měli jsme jasné instrukce: my nevkročíme na jejich stranu, oni na naši. Nezažívali jsme žádnou vzájemnou animozitu, ani jsem ji neočekával, byli jsme přece spojenci. Naše četa, jíž jsem velel, měla k dispozici dva Shermany. Tanky stály na úzké silnici na kopci u vesnice, to byla demarkační linie odkud jsme viděli jen hřebeny střech na domech v nedalekých Břasích, kde už byli Rusové.

Žádné konflikty se nepřihodily?

S Rusi jsem přišel do kontaktu dvakrát. První prověřil moji vůli, ten druhý můj postřeh. Jednou za mnou přijel ruský kapitán, v autě měl dva kolegy, a chtěl se podívat do domu, jenž byl asi sto padesát metrů za demarkační čárou. Odmítl jsem a odkázal se na své rozkazy. Ukázal jsem mu dva tanky, které vytyčovaly hranici. Zeptal se, zda by nebylo možné s nimi trochu couvnout. Odpověděl jsem, že nebylo. Nakonec odjel, ačkoli nerad. Jindy za mnou přišel náš radista, že se mnou chce mluvit ruský poručík. Žádal mě o povolení, aby kolem vesnice mohlo projít několik ruských vojáků, kteří se vrací k jednotkám z nemocnice. Zeptal jsem se, kde jsou a on jen ukázal rukou – támhle. Otočil jsem se a uviděl asi dvě stě zádumčivých ruských vojáků, kteří seděli u cesty nedaleko od nás. Zdálo se, že jim chce důstojník zkrátit cestu na stanoviště. Řekl jsem mu, ať tedy rychle projdou. Potěšilo ho to a já jsem byl rád, když zmizeli za kopcem.

Kolik mužů jste měl vy?

Čtyřicet. Ti Rusové ale nebyli ozbrojení.

Vrátil jste se i na místo, kde jste demarkační linii střežil?

Povedlo se mi to až v roce 2002. Zapomněl jsme totiž, jak se vesnice jmenovala. Jednou mě ale přátelé z historického klubu pozvali do nedalekých Nadryb. Místo mi připadalo povědomé. Velmi mi tehdy pomohla moje tlumočnice, které se podařilo spojit mě s rodinou, u níž jsem v Kříších pobýval. Pořád se mi ale něco nezdálo. Směr k Plzni odpovídal, ale když jsem se postavil na kopeček, kde jsme měli v květnu 1945 stanoviště, neviděl jsem střechy domů. Muž, který tam byl se mnou se rozesmál – stromy od té doby povyrostly, řekl. Také do Kříš se rád vracím, je to pro mě výjimečné místo stejně jako Plzeň.

Tady vaše vojenské povinnosti definitivně skončily?

Ne tak docela. Na demarkační linii jsem sloužil do začátku června, než nás vystřídala jiná americká jednotka. Nás odveleli do Radonic, kde začala naše dlouhá cesta domů. Zároveň s ní přišla zpráva, že jsme byli vybráni, abychom pokračovali v bojích v Tichomoří. Také v Radonicích jsme bydleli po vesnických rodinách a během čekání jsme mohli pozorovat běžný život. Jeden obraz se mi obzvlášť vtiskl do paměti. Mladá česká dívka s dlouhým prutem v ruce vede hejno hus k rybníku, to bylo tak idylické. Cesta domů trvala asi pět týdnů – nákladní auta, vlak, loď a zase vlak. Zatímco jsem odpočíval se svou ženu na pláži v Severní Karolíně, zastihla nás skvělá zpráva, že Japonsko kapitulovalo. Do dalších bojů už jsem nemusel. Vydal jsem se místo toho do Texasu, svlékl uniformu a ani by mě nenapadlo, že ji za několik měsíců znovu obléknu a stanu se vojákem z povolání.

Omlouvám se, že na závěr budu osobní. Je vám devadesát šest let, prožil jste úctyhodný příběh, a my, lidé, pořád hledáme smysl života. Co si myslíte vy?

Nikdy jsem se nad smyslem života hlouběji nezamýšlel. Domnívám se, že už jako malé děti víme, co je dobro a co je zlo. A tu nápovědu máme v hlavě. Myslím si, že je důležité, abychom k sobě chovali vzájemný respekt, to je jedno ze základních zlatých pravidel. Všichni jsme lidské bytosti, jsme si rovni. Neměli bychom jiným dělat to, co nechceme, aby oni činili nám. Je fajn cítit se dobře, protože pak můžete pomoct druhým lidem cítit se dobře. Rád ostatním pomáhám a věřím v dobro.

Earl Ingram
Earl Ingram se narodil 2. září 1922. Narukoval v lednu 1940. V srpnu 1944 přistál ve Skotsku a odtud pokračoval do Southamptonu v Anglii. Přeplavil se přes kanál La Manche a vylodil se na pláži Omaha ve Francii. Během války získal hodnost nadporučíka. Krátce po návratu do Spojených států v roce 1945 demobilizoval, aby o několik měsíců později znovu oblékl uniformu a stal se profesionálním vojákem. Z armády odešel s hodností plukovníka. Žije v Severní Karolíně. Do Plzně se vrací pravidelně od roku 1994. Mezi exponáty místního Patton Memorial Musea jsou i mapy, jež s sebou 7. května 1945 přivezl do Plzně.

Za rozhovor děkuje Jana Poncarová. Foto: Slavnostisvobody.cz

Přidejte svůj komentář.