Už se nezdravíme?

Napadlo mě, že bych mohla emigrovat. Do země, kde lidé odpovídají na pozdrav. Kde se usmějí a zatleskají vám. Nenávist a závist neznají. Nenačumují si do talíře a uklízejí si před svým prahem. Vím, že je to ideál. Nepřestanu ho hledat. Protože věřím, že pravda a láska (alespoň tu a tam) zvítězí nad lží a nenávistí.

Zapomněli jsme se zdravit. Snad se ten zvyk přenesl na venkov z měst. Anonymní davy se přece nezdraví. Jenže když míjíte jeden druhého na vesnici, tváří v tvář, je hloupé nepozdravit. Přesto je nám mnohdy zatěžko otevřít pusu a říct prosté „Dobrý den.“ A co víc. Usmát se. Stojí to něco? Je to tak namáhavé? Míjíme se bez emocí. Jako naprogramovaní roboti.

Zdravím. Pořád a každého. Někdy mi neodpovídají. Jindy sebou trhnou a leknou se. Překvapeně. Vystrašeně. Občas potkám lidi z jiného světa. U nás na vsi bydlí taky jeden Švýcar. Zastaví se, usměje se, promluví na mého psa. Září vedle těch kyselých obličejů.

Byl to komunista, to je pravda

Bojím se, že pořád na povrch prosakuje naše nevyrovnanost. Nevyrovnání se s minulostí. Primitivní pudy, které dávají vzniknout hrozivým režimům. Komunismus. Bolševismus. Bojíte se pojmenovat věci správnými jmény? Bojíte se tyhle pojmy zmínit ve společnosti starších lidí? Každý z nich může mít máslo na hlavě. Jenže ono se to dědí.

Do toho všeho tančíme divoký tance. Konzum. Lítáme z práce do práce. Vyděláváme. Půjčujeme si. Na lepší dům, abychom se blýskli. Na obří obrazovku, aby nám vyplnila prázdné místo a čas. Nakupujeme hordy jídla. Narážíme do sebe nákupními košíky. Motáme se. Nevidíme. Míjíme se. Bez pozdravu.

Bude 17. listopad. A určitě někdo v našem okolí prohlásí památné věty: já jsem klíči necinkal, za komunistů bylo líp. Co takhle fronta na maso? Noviny místo toaleťáku? Tisíce lidí v lágrech? Hektary ukradeného majetku? Tisíce odvedených hospodářských zvířat? Zpřetrhané kořeny? Fízl v domě, který vám nakukuje do talíře? Byl tím fízlem ten děda, co se právě teď opírá o hůl? Tak ho polituj. Ale když byl politruk, vypadal docela jinak.

Zdravením k uzdravení

Když se začneme zdravit, možná nám to pomůže se uzdravit. Přát si. Vše dobré. Srdečně a otevřeně. Zahojí se staré jizvy. Prokoukneme a rozzáří se nám oči. Protože přece svět je krásný. Svoboda za tu snahu stojí. A jistota? Na světě je jen jedna. Možná mě to napadá proto, že jsou ty dušičky.

Autorkou článku je Jana Poncarová

 


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *