Trýznivé diety? Je to v hlavě!

Víme vlastně přesně, co jsou to kalorie? Víme. Jsou to ty malé mršky, které nám po nocích přešívají a zmenšují oblečení. Kéž by 🙂 Tak jednoduché to bohužel není. Nicméně …

Milionkrát řečená pravidla

  • hlídejme si zmiňované kalorie
  • mějme povědomí o tom, co jíme
  • zapisujme si, co jsme přes den snědly
  • hýbejme se. Správně a pravidelně.
  • přemýšlejme o stravování a dbejme tak i na své zdraví
  • nesahejme po sladkém, vyměňme jej za ovoce, nebo zeleninu
  • vyhýbejme se tučným jídlům
  • nejezme ve večerních hodinách

Setkaly jste se už také s těmito pravidly? Já ano. Nikdy jsem se s nimi však nespřátelila.

Jen příběh s případnou radou

Lékaři, dietologové, fitnestrenéři a cvičitelky mi snad prominou mírný pošťuchující návod k úbytku váhy, který podle hubnoucích a hlídacích pravidel asi úplně nebude. Bude-li však moje dnešní téma oporou jediné naší čtenářce, jdu do toho 🙂

Můj bojkot těchto výše zmiňovaných pravidel a příkazů chtě nechtě vedl k nárůstu váhy. Světe div se 🙂 Svět se nedivil. Ani já jsem se nedivila. Vím o sobě ale jasně, že jsem vytížená, neukázněná, žiju v noci, pracuju na tři směny, takže jistou pravidelnost znám jen z doslechu, jsem trochu líná a nemám pevnou vůli. Ano, žádné ctnostné vlastnosti. PŘIZNÁVÁM. Přiznání sebou nese velkou úlevu. Ale také nenápadné nebezpečí. Nebezpečí toho, že se na nějakou váhu úplně vykašleme. Budeme spokojené tak, jak jsme. Jestli jsme opravdu nefalešně spokojené i se svými kily, pak je to v pořádku a následující rady se v tom případě těchto spokojených žen absolutně netýkají. Ale jestli nám bude dobře jen proto, že jsme se takhle jakoby přijaly a tím pádem je to pohodlné, váha pořád poroste. Přijala jsem se jako faldíkovou, ale opravdu spokojená jsem nebyla. Přiznala jsem si, že přísnou dietou u sebe nic nezměním. Jen si budu pořád dál lhát, že jsem se smířila s tím, jaká jsem a jak vypadám. K odpudivému tělu jsem se ale dopracovat samozřejmě nechtěla. Okliky byly jen další forma výmluvy. Nenásilná metoda POKUS-OMYL se vyplatila.

Tento článek není propagace hubnoucích přípravků nebo zázračných pilulek. Proto neuvádím přesnou váhu. Já si ji totiž nepamatuju. Dokonce ani dnes nevím, kolik vážím. Vlastně mě to ani nezajímá. Vysvětlení bude hned 🙂

U mě šlo o konečné naštvání v momentě, kdy jsem zjistila, že nedopnu svůj božský zimní kabát. Tam jsem si jasně řekla, že končím. Končím s přejídáním, se sladkým a s jídlem v noci. Ne! Zase špatně. Už když jsem si tuto myšlenku vtloukala do hlavy, věděla jsem, že tohle tady bylo už milionkrát. A nikdy se to nepodařilo dovést do konce. A tak jsem zvolila nenásilnou metodu VŠECHNO NAPŮL.

Ještě v ten den, u skříně jsem si rychle projela svůj denní až týdenní program a všechno nasvědčovalo překvapivě kladně k tomu, že by to neměl být nejmenší problém. Jím přece každý den. A několikrát. Tak se prostě jen zastaví to přejídání večer a porce se o rovnou půlku zmenší. Nic strašného. Navíc jsem bohužel sladkožrout. Bylo mi jasné, že sladkého se nikdy nevzdám. Proč? Protože NECHCI, nechci a vím to o sobě. A už ve chvíli, kdy jsem se se sladkým nadobro loučila, jsem věděla, že se mi to nepodaří. Ne nepodaří zhubnout, ale nepodaří dodržet. Takže jinak. A v ten deštivý večer u mojí skříně se začaly psát nové dějiny mojí opravdové spokojenosti se svou postavou, která už dnes nepatří k těm nejhorším 🙂

Otevřeně jsem si přiznala, že já na striktní dodržování pravidel prostě nemám. A tak to musí, prostě MUSÍ jít jinak. A přišel zmiňovaný pokus-omyl. Řekla nebo namluvila jsem sama sobě, že přece musí existovat i jiná cesta. Cesta pro nás neukázněné. Ale tím pádem jsem musela přestat čekat zázraky, které přijdou samy od sebe. NE! Chce to méně očekávání. Nezkoukla jsem okamžitě počáteční váhu, kterou chci sundat a ani jsem si nedala jasný počet kilo, který půjde za každou cenu dolů. Věděla jsem jen, že se chci vejít do kabátu. Do kabátu, u jehož zapínání mě zradilo pouze pár centimetrů. A tyhle centimetry já pokořím. Tyhle ANO!

PŘED
Autorka článku před hubnutím

Neplatné cíle

Víme o tom snad každá to své. Faldík tady, špíček sem, špíček tam, je všude kam se podívám. Někde na začátku nepozorovaného přibírání se nám to nejeví tak strašné a markantní. Říkáte si taky?

  • jeden kousek navíc mě nezabije
  • doteď to není tak strašné, tak ta jedna větší porce se už nezblázní
  • začnu zítra
  • začnu zítra, ale už vážně
  • začnu tedy od pondělí, nemá smysl začínat teď uprostřed týdne
  • dobře, začnu nakonec od prvního dne nového měsíce
  • no bóže, tak začnu až skončí zima
  • budu chodit cvičit 12x týdně

Jestliže o sobě víme, že pevná až neotřesitelná vůle nám fakt není vlastní, nebo že nám ze sebe při pohledu do zrcadla už je opravdu zle, nelžeme si! Nedávejme si cíle, o kterých dopředu víme, že jich nedosáhneme.

NE! Tyhle cíle šly tentokrát schválně naprosto mimo mě. Jediné, co mě oklikou napadlo a věděla jsem, že budu jakž takž schopná dodržet bylo:

  • málo, často a všechno napůl

Zbytečně trýznivý průběh

Když se nechce, nejde to. Nebo možná jde, ale myšlení a psychika u toho nechtění není zrovna dvakrát pozitivní. A když není něco dvakrát pozitivní:

  • trápíme se a nutíme se
  • jde to ztěžka
  • nepřináší nám to žádnou radost
  • nijak nevnímáme ten průběh, jen se modlíme, aby byl konec takový, jaký jsme si ho      představovaly
  • doba, kterou už se horkotěžko snažíme, nám připadá nekonečně dlouhá
  • čekáme opravdu jen na konec
  • v průběhu jakéhosi dodržování pravidel jsme vyhladovělé, protivné a je nám pořád zima
  • všechno je pro nás pokušením a často nám nespravedlivě přijde, že všechny svatby, grilovačky a rodinné oslavy jsou schválně v době, kdy jsme najely na dietu
  • když zhřešíme, litujeme a trestáme se, nebo zase úplně polevíme

BLBOST! Děláme si to jen my samy. Proč se takhle krotíme, týráme, hladovíme, svíjíme se v hladových křečích a jasně slyšíme, jak žaludek požírá sám sebe? Z důvodu ubýtku váhy, jistě. Ale proč takhle?

Žádné zákazy a odříkání

Nikdy jsem nesnídala. Když jsem si představila, že všechno svoje milované jídlo budu muset zmenšit o rovnou půlku a nepodvádět se v dělení, začala jsem snídat ze strachu. Ze strachu o to, že budu vyhladovělá, nebo že bych snad dokonce mohla už ráno umřít hlady při představě dne, s takovou troškou jídla. Věděla jsem, že snídám kávu. Kafe samozřejmě nebylo možné z požitkářských důvodů vypustit. Takže jsem si místo celého krajíce tmavého chlebíku dala jen odříznutou půlku abych stihla i hrnek kávy. A byla jsem potěšená svojí závratnou inteligencí při zjištění, že mi druhá půlka zbyde ke svačině 🙂

Nenechala jsem se ovlivnit ničím, co jsem si kde přečetla. Jídlo co tři hodiny, psalo se. Mě se to nehodilo. V práci mám jakési nepsané pauzy co dvě hodiny, tím pádem jít tajně co tři hodiny zbagrovat neurvale kus jídla nepřicházelo v úvahu. Tudíž jsem si to prostě přizpůsobila tak, abych nemusela šidit. Jídlo co dvě hodiny. Vstanu, snídám, pak svačina, mezitím někde kafe, oběd, zase svačina, možná zase kafe a večeře. Hotovo. Překvapilo mě, jak jsem opravdu najedená. A přitom se to logicky nabízí. Čím častěji střídmě jíme, tím postupněji žaludek tráví. Nezaplácáme ho najednou obrovskou porcí. Zase mě to jenom utvrdilo v tom, že ženská mysl je dokonale pokřivená, když je zaslepená touhou po dokonalé váze. Nenecháme si prostě poradit, jsme na sebe zbytečně přísné a pak se trestáme a litujeme. Od začátku tohoto způsobu stravování nevím, co je hlad. Chuť ano, to bych lhala, ale hlad opravdu nemívám.

Nabízí se pro efekt přidání příklad jídelníčku. Nemám ho. Nemůžu se o něj tím pádem podělit. Jím prostě opravdu všechno. Nikdy nejsem s jídlem pozadu nebo omezovaná, v porovnání s ostatními strávníky. Jen jím pomalu, pořádně koušu, mezi sousty někdy mluvím a zapíjím vodou. Ne schválně spoustou vody, tak decentně. Když mám nezkrotnou chuť na sladké, rozdělím čokotyčinku napůl. Jsem pak najednou známá i tím, že se vždy rozdělím a vlastně pořád něco jím. I vy začnete slýchat: jak je možné, že jsi šla s váhou dolů, když tě pořád vidíme se cpát?

A to je ono. Nejím mezi jídly. Netrápím se večer hlady. Neřídím se tím, že se nesmí jíst po sedmé hodině večerní. Pokud jdu spát ke druhé hodině ranní, nebudu přece sedm dlouhých hodin hladovět. Snažím se překonávat sebe samu tím, že jím nejméně dvě hodiny před ulehnutím.

Jím tedy všechno. Sladké, slané, mastné, tučné, grilované, brutálně kalorické i dietní, když mám chuť. Jen málo. Nezmenšuju si schválně porce. Abych na sebe jako byla pyšná, že jsem toho dneska snědla málo. Vůbec ne. Ale tak stejně ne naopak. Nezvětšuju si porce. Oči by jedly, říká se. Platí to. Když si odebírám půlku řízku a půl porce například bramborového salátu, samozřejmě v duchu pláču, ale zároveň vím, že mě ještě jedna stejná porce, zbylá půlka čeká.

Když od milé kolegyně dostanu 2 kousky bábovky, jeden vyměním za svačinu a o druhém vím, že si ho dám doma v klidu ke kafi místo další svačiny. Tenhle způsob mě postupně nenápadně odnaučil i tomu neustálému myšlení na jídlo. Odpočítávala jsem si co dvě hodiny a těšila jsem se, až se opět budu muset najíst. Rozplánovala jsem si zbylá jídla tak, abych se co nejdřív mohla zase nacpat. Postupem času tohle úplně vymizelo. Naopak jsem začala být mile překvapená, že mi ubývá starost o přípravu jídla. Pořád po sobě někde nacházím zbylé porce, takže celý můj jídelní den je vyřešený. V momentě, kdy už ostatní hladověli, já dopíjela kafe nebo případně vodu, neslazený čaj (neslazený jen proto, že nesladím, nechutná mi), cokoliv. Najedená jsem vlastně byla už z předešlých hodin.

Chce to snad překonat jen začátek. Pocit hladu jsem mívala. Šlo ale jen o pár prvních dnů, kdy byl žaludek na větvi z toho, co to s ním provádím. Hledal své obvyklé obří porce a ony nikde. Během tří dnů sám od sebe pochopil, že brzo zase malou porci dostane. Od té doby o svém žaludku nic nevím.

Výsledky s přidanou osobní hodnotou

Lidé si všimnou, že vypadáte najednou nějak jinak. Jinak a dobře. Usmíváte se, neklepete se zimou a nejste hladový uzlík nervů. Postupně zjišťujete, že se vejdete do oblečení. Nakonec nejen do kabátu, ale do více kousků, u kterých už jste si nebyly jisté jejich službou na vaší postavě. My, které vydržíme a trochu nás to začne opravdově i bavit, než se všechno stane automatikou, máme ve finále velké i kotníkové boty 🙂

PO ROCE
Autorka článku po roce

Omyl žen

Součást (ne)hubnoucího procesu je snad konečně i uvědomění si faktu, že muži nijak netouží po našich dokonalých postavách. Pokud máme doma normálně uvažující muže, nečekají od nás po dvou dětech postavu, kterou jsme měly na střední škole. Naši muži taky všichni nejsou namakaní předváděči spoďárů. Jeden má břicho, jiný plešatí a další je vyhublý až na kost. Jsou přece také odlišní. A proto bychom se měly možná přestat štvát za nereálnými mírami. Dbejme o sebe i váhově, ale s rozumem. Ne kvůli tomu, abychom se líbili především našim mužům, dělejme to předně kvůli sobě. Ruku v ruce pak samo přijde uvolnění. A takové nás muži mají, řekla bych, raději. Uvolněné, vtipné, příjemné a vyrovnané, možná s kilem navíc. Vynervované z každého deka, neustále odmítáme společné obědy, večeře a nedejbože pivo, ztratily jsme smysl pro humor a z hladu všechno snad raději prospíme? Na to se nám brzy i ti nedokonalí muži vykašlou.

Ať jsme jaké jsme, buďme takové rády. Opravdově a bez ostychu. Každá si přece nakonec poradí. To bychom nebyly my ženy, kdybychom si neporadily. A do té doby než si poradíme, z toho prostě musíme nějak vybruslit. Je jen na nás, jestli spoustu energie vložíme do bruslení, nebo se jednou kousneme a trochu s tím pohneme.

A omyl mužů?

Říká se, že snem každé ženy je dokonalý muž. Muži si to opravdu často myslí. Omyl! Sen nás žen, je cpát se a nepřibrat 🙂

Autorkou článku je Bára.


2 thoughts on “Trýznivé diety? Je to v hlavě!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *