Tři názory a zkušenosti: Jak být pohodovou mámou?

Moje 8měsíční ohnivá opička mi někdy dává slušně zabrat. Za pohodové dítě bych ji nejspíš neoznačila. Je to moje vina? Jsem málo pohodová máma? Přece se říká, že „pohodová máma = pohodové dítě“, ne? Jak to ale s tou pohodou zařídit v reálu, když je dítě k neutišení a máma na pokraji zhroucení?

Co bylo dřív, vejce nebo slepice? Pohodová máma nebo pohodové dítě?

Jestli bylo dřív vejce nebo slepice, nevím. Ale pokud je váš tvoreček od narození pohodář, který se na vás celý den culí a jen tu a tam trochu kníkne, když něco potřebuje, upřímně vám to závidím. Pak se rodičovská opravdu může stát příjemnou dovolenou. Pořád ale není jisté, že pohodové dítě bylo dřív. Možná se prostě narodilo superpohodovým rodičům :). Do této kategorie bych se mimochodem ještě nedávno zařadila taky. Asi tak před, ehm, osmi měsíci.

Myslím, že s pohodou je to jako s kyslíkovou maskou v letadle. Tu si musí taky nejprve nasadit rodič. Když dítě cítí pohodu z vás, teoreticky je velká šance, že ji od vás pochytí, bude se cítit fajn, v bezpečí, přijímané se vším všudy. Jenže kde tu pohodu brát, když jste od pěti od rána na nohou, a kruhy pod očima jsou zase o kousek tmavší než včera? Kafe úspěšně stydne. V žaludku kručí a záda bolí z nekonečného nošení, protože vaše náruč se proměnila v jediné klidné a tiché místo. Ufff. Jak jen si nasadit tu kyslíkovou masku? Poradila jsem se s několika bezva mámami ze svého okolí.

Vendy, máma 3letého Filipa a 10měsíčního Kryštofa

„Máma v pohodě = pohodové dítě“ je asi jediná omletá fráze, které mohu dát za pravdu. Rad a tipů, jak být správná máma, je všude miliony, ale 100% nefunguje nic. Jediné, co opravdu platí, je, že pokud se já (nebo manžel) cítíme dobře, bereme věci s nadhledem, děti to vycítí a jsou „hodné“ – o tom to podle mě celé je, jak se na věci díváme a jak tomu přizpůsobujeme své chování. Trvalo mi dlouho, než jsem se naučila koukat na věci s nadhledem, ale stálo to za to. Jsem díky tomu v pohodě.  A když mám občas pocit, že fakt vybuchnu, napočítám do deseti. Hodně pomalu. Většinou mě napadne, jak se na věc podívat z té lepší strany. A když ne, tak se za tu dobu stihnu alespoň uklidnit :).

Kristýna, máma 9měsíčního Péti:

Myslím, že nejsou hodná a zlobivá mimča, ale pohodové mámy a mámy v těžké dlouhodobé nepohodě. Jsem od přírody nervák, takže začátky byly krušné. Já vynervená, syn uřvaný a protivný. Řekla jsem si, že takhle ne. Musela jsem se hodit do pohody. Ať je mi zle, jsem nevyspalá, nemám náladu, prcek za to nemůže a potrebuje mě veselou. Pak je den úplně super.  Pokud za sebou máme krušnou noc, zdřímnu si přes den, když spí Péťa. A když už mi stoupá tlak, jdu vedle do místnosti, tlesknu silně rukama a řeknu si: A dost. Pomáhá to.

Bára, máma 7měsíční Lady:

Být každý den každou hodinu v klidu a pohodě nejde, ač se snažíš sebevíc. Možná čím víc se snažíš být v klidu a v pohodě, tak jsi víc ve stresu a nervuješ se. Myslím, že je občas potřeba si pobrečet či zařvat do polštáře. Rozhodně neschvaluju křičet na dítě, ale co si budeme povídat, už mi taky párkrát ujely nervy a zvýšila jsem hlas. Pak mi to bylo líto a o to víc jsem se Ladě věnovala. Snažím se jí to pak vysvětlit a omluvit se. Určitě ale doporučuji občas odejít, nechat hlídat tatínka, babičku a prostě vypadnout a vypnout. A tatínkům taky dojde, že ta mateřská fakt není dovolená.

Je v pohodě nebýt v pohodě

Vnější pohodu, která nastartuje tu vnitřní, si představuju přibližně takhle: nohy na stole, horká káva, skvělá kniha. A sladce spící potomek ve vedlejším pokoji. Aspoň dvě hodiny. Nebo radši dvě a půl. Pohodu si definujte podle svého. Za zásadní považuju uvědomění, že pohoda není stav, který trvá nonstop. Být pohodová máma neznamená, že se 24/7/365 usmíváte, cítíte v duši klid a mír, nejste protivná a podrážděná, nikdy nebouchnete, nezvýšíte hlas. Máma je taky jenom člověk. Proč hledat rovnítko mezi pohodou a pseudodokonalostí?

Za pointu pohody považuju přijmout sebe takovou, jaká jsem, a přijmout své dítě takové, jaké je. Nebičovat se za to, že jsem unavená a že dneska nejsem „dostatečně v pohodě“. Kdo určuje míru naší pohody? Jen my sami. Nemusíme si hrát na soudce. Tolik rodičů se pokouší předat svým dětem tu umělou dokonalost. Přidusit emoce, ztlumit vztek, zesílit trpělivost, nasadit úsměv. Hlavně si nezkazit image pohodářky… Stop.

Dle mého je praktičtější pro všechny naučit sebe i potomstvo, že je v pohodě (!) být sám sebou. Mít se rád. Právě se všemi nedokonalostmi, protože ty jsou naší součástí a ty nás definují. To, že jsem unavená, nevyspalá a nervózní, je vlastně bezva signál. Že se mám hodit do pohody. Nasadit si kyslíkovou masku a zachránit se. Zachránit svoji pohodu a tím i pohodu ostatních členů domácnosti. Je to signál ke stisknutí knoflíku off. Chce to pauzu. Relax. Domluvit si hlídání. Je to přesně ten signál, ať hodím nohy nahoru, uvařím si kávu (a vypiju ji ještě teplou), užiju si knihu, ticho, čas strávený jen sama se sebou. Pak můžu svou pohodu šířit dál.

Autorkou článku je Martina Hudečková. Foto: Pixabay.com