„Jak můžeme označit dětský domov za špatný, když přece dětské domovy nemohou za to, že selhali rodiče. Dokážete si představit, že byste věděli, že u dítěte docházelo k týrání či zneužívání a vy musíte vše konzultovat s jeho rodiči a ještě dítě přesvědčovat, že musí ke své rodině domů?“ ptá se vrcholový sportovec Tomáš Slavata. Vadí mu nespravedlivá kritika dětských domovů.
Léta pomáháte dětem v dětských domovech. Co říkáte úvahám, že by mohly v budoucnu spadat do gesce ministerstva práce a sociálních věcí, nikoli ministerstva školství jako nyní?
Jsem rozhodně pro to, aby dětské domovy zůstaly pod ministerstvem školství. Pracovníci dětských domovů si museli zajistit pedagogické minimum, investovali do vzdělávání. Pokud by dětské domovy spadly pod ministerstvo práce a sociálních věcí, byl to krok zpět – nároky na personál by byly mnohem menší. Navíc mám obavu, že to někteří chtějí i kvůli čerpání z Norských fondů, které by šly na posílení takzvaných přechodných pěstounů a oslabení dětských domovů.
Ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) též není nakloněna tomu dětské domovy ze „svého“ resortu pustit. Nedávno v téže záležitosti premiéra Bohuslava Sobotku (ČSSD) interpelovala poslankyně Marta Semelová (KSČM), která přesun dětských domovů pod MPSV taktéž odmítá, a tlumočila i názor mnoha pediatrů. Takže by k tomu snad nemuselo dojít, odpor je silný.
To je dobře, doufám, že pod ministerstvem školství zůstanou. Vadí mi, že jsou v současné době tolik kritizovány. Navštívil jsem jich mnoho, děti tam jsou sociálně zabezpečené, nejsou v pokojích po deseti, dětské domovy s tetami se jim snaží co nejvíce nahrazovat rodinu. Samozřejmě, schází jim funkční rodina, ale tu jim tím víc nenahradí takzvaní přechodní pěstouni, kteří jsou dnes prosazováni.
U takzvaných přechodných pěstounů může být dítě maximálně rok, přičemž dostávají plat – asi 20 tisíc korun měsíčně – i v době, kdy o žádné dítě nepečují. Dlouhodobě to kritizuje například poslankyně Jitka Chalánková (TOP 09). Co si o tom myslíte vy?
Také s tím nesouhlasím. Pro dítě není dobré, aby putovalo z rodiny do rodiny, navíc jich stejně velká část končí zpět v dětských domovech, protože v pěstounských rodinách se objeví problémy, děti pak neví, kam patří, přitom co možná nejvíc potřebují stabilní prostředí.
V čem spočívá vaše pomoc dětem z dětských domovů?
V dětských domovech pořádám besedy, sportovní akce a tréninkové kempy. Tři děti mám v dlouhodobé pěstounské péči. Dva chlapce jsem si osvojil ještě v době, kdy jsem byl sám, bylo mi tehdy devatenáct let, když jsem započal cestu vedoucí k jejich osvojení, nyní děti vychováváme již s partnerkou. Jde hlavně o čas, který dětem dávám, a to nejen dětem z dětských domovů. Na to, aby pomohl druhým, člověk nepotřebuje mít hodně peněz.
Je skvělé, co děláte!
Nemohu samozřejmě zachránit všechny děti, myslím si ale, že těmto třem jsme schopni poskytovat potřebné zázemí. Neprožil jsem zrovna idylické dětství a vím, jak to člověka poznamená. Proto chci, aby jiné děti šťastné dětství prožily. A vím, že biologická rodina jim to někdy neumožní – znám plno příběhů dětí, které k biologické rodině inklinují, ale ta na ně kašle, případně je jen obírá o peníze, které mají u sebe, když rodinu navštíví.
Znám i případy, kdy biologičtí rodiče dětem peníze vezmou ve chvíli, kdy dospějí a dostanou z dětského domova mnohatisícovou „výslužku“…
Ano. V dospělosti jim příbuzní často seberou i sirotčí důchod, který jim v dětském domově šetří, může se jednat i o částku 300 tisíc korun. I proto mi vadí, že je tak pliváno na dětské domovy, kde tyto děti naopak zázemí mnohdy nacházejí i v dospělosti. Když studují, mohou tam být do 26 let, při dětských domovech vznikají startovací byty, když tam již dospělé děti přijdou s prosbou o pomoc, neodmítnou je…
O tom se málo mluví…
Vadí mi, že některé neziskové organizace, které podporují přechodné pěstounství, na dětské domovy vypouštějí jen síru. Vadí mi, že na politiku má stále vliv někdejší vlivný úředník ministerstva práce Miloslav Macela, který školí pěstouny a snaží se o co největší poškození dětských domovů, nyní působí především v rámci Pardubického kraje (kde vlastní neziskové organizace) a na ministerstvu mu bohužel stále naslouchají.
Vadí vám tedy jak takzvané přechodné pěstounství, tak to, že mnohdy je podceněno, že biologická rodina selhala?
Ano. Jak můžeme označit dětský domov za špatný, když přece dětské domovy nemohou za to, že selhali rodiče. Dokážete si představit, že byste věděli, že u dítěte docházelo k týrání či zneužívání a vy musíte vše konzultovat s jeho rodiči a ještě dítě přesvědčovat, že musí ke své rodině domů? I přesto, že máte velkou potřebu je chránit? Já ne! Těm dětem nepomůže přechodné pěstounství. Pomůže jim to, že se jim jako lidé budeme věnovat, protože to tak cítíme. Nikoli to, že nás k tomu budou motivovat kampaně a slušný finanční výdělek, tak, jak je tomu dnes. Co jsme to za společnost, že potřebujeme finančně motivovat k tomu, abychom dali dítěti bez rodiny rodinu?!
Myslíte si, že je náš systém v tomto špatný ?
Je to stejné, jako bych označil systém za špatný v době, kdy jsem bojoval o své první kluky a děti mé sestry, která skončila na ulici. Bylo mi tehdy 19 let a bylo to v roce 1999, přišel jsem na úřad, kde na mne koukali jak na blázna, cesta, než jsem kluky získal, trvala dva roky. Ano, mohl bych teď říkat, jak je systém špatný a jak to trvalo dlouhou. Tím bych ale řešil sám sebe a své pocity, nikoli to, co skutečně chci dát klukům. Musel jsem získat důvěru a dokázat, že to není jen chvilkový pocit. To, že kluci byli z rodiny, mi bylo překážkou, čekali ode mne to samé. Vše, co utváříme, je o lidech, kteří dělají chyby, stejně jako my, z dětí ale nemůžeme udělat čísla a nabízet je v reklamách, které teď běží na České televizi. Musíme sami dospět a přijmout zodpovědnost, kterou za nás v tuto chvíli přebírají dětské domovy, jejichž práce si neumíme vážit. Proč měnit věci, které fungují a proč rozjíždět kampaň, která už před dvěma lety nezafungovala? (Na přechodné pěstounství – pozn. red.) Vydají se další miliony korun na to, abychom dítěti poskytli střechu a rodinu? Hodnoty, které převládají v politice a mezi lidmi, jsou materiální. Je těžké ukázat v této době čistý úmysl a racionální pohled na věc.
Kdo je Tomáš Slavata
Vlajkovou lodí Tomáše Slavaty je Triatlonová Tour – série triatlonových závodů, které jsou po celé České republice od roku 2011 pořádány pro děti mezi 7 a 18 lety. Tento projekt zapojuje jak děti z dětských domovů, tak děti z běžných rodin, přirozenou cestou je svádí dohromady. Na svém příkladu ukazuje dětem, že člověk musí za své sny bojovat. „Mezi dětmi hledám ty, které chtějí bojovat, nikoli ty, které čekají, že je budeme zachraňovat,“ říká. Mimo jiné pomáhá jiným organizátorům s organizací dětských závodů. Akcí, které realizuje nebo spoluorganizuje, se ročně koná asi padesát. Neúnavného úsilí Tomáše Slavaty si v posledních letech povšimlo několik prestižních organizací, od nichž obdržel čestná ocenění.
Autorkou článku je Andrea Cerqueirová Foto: www.tomasslavata.cz
