Sama nemám ráda ty depresivní a negativní řeči o tom, jak je dnešní doba smutná, zkažená a kam vlastně vůbec ten svět celkově spěje. Nemám v povaze kritizovat, soudit nebo okamžitě všechno vidět v černých barvách. Dlouho jsem se záměrně vyhýbala společenským debatám o tom, jak dnešní doba a lidé v ní žijící, nestojí za nic. Zastávala jsem názor, že přece ne každý je takový. Zuby nehty se tohoto názoru držím dodnes, ale musím připustit, že skálopevně přesvědčená už nejsem.
Učili vás doma, že když jdete do kina, nebo divadla, máte být potichu a nerušit ostatní? Mě ano. Ostatní diváci to však, zdá se, zapomněli, nebo je to opravdu doma nenaučili.
Film trval klasicky kolem hodiny a půl. Nevěřila bych, že za tak krátkou dobu, můžete nesnášet celý svět. Podotýkám, že kinosál nebyl zaplněný jen patnáctiletými, u kterých bych snad i přimhouřila oko, ale i o tom pochybuju. Na film přišlo široké spektrum generací. Každý věděl, že se promítá horor. Tudíž nic divácky náročného. Oddychovka, u které uvítáte dobře vykonstruované napětí. To se ovšem se spolusedícími rozhodně nekonalo.
Přinesla jsem si do kina pouze kafe v kelímku, pila ho skoro pod sedačkou a to tak tiše, že jakékoliv usrknutí pro mě bylo nemyslitelné. Telefon jsem si rovnou raději vypnula. Jednak proto, že mám stále pochybnosti o technice a věřím, že mobil může začít vyzvánět, i když jsem stokrát potvrdila tichý režim. A za druhé i z toho důvodu, že hodinu a půl se bez něj opravdu obejdu. Holt se mi nikdo nedovolá a případné sms si přečtu později. Nikdy jsem si nevšimla, že by za hodinu a půl kvůli mně a tomu, že neberu telefon, někdo vyskočil z okna. Čas, který strávím v kině je jen můj. Jdu si tam odpočinout a podívat se na snímek, který mě oslovil a zajímá mě. Kdybych předem věděla, jaká banda nevychovanců mě tam čeká, peníze za lístek bych nedala.
Chroupání, srkání a…
U začátečních titulků se začaly rozbalovat chipsy. Vedle nás, před námi i v řadách za námi. To by ještě šlo. Sama pro sebe jsem si říkala: Tohle neřeš, je to teprve začátek filmu a k filmu něco na zub patří. Prostě se do sáčku všichni dostanou a pak už bude klid.
VELKÝ OMYL!!! Lidé, kteří přišli do kina si zřejmě myslí, že když si koupí lístek, můžou si tam dovolit naprosto všechno a navíc je jim úplně jedno, jestli někoho ruší. Měla jsem opodstatněný dojem, že těch 200 lidí v životě nežvýkalo se zavřenou pusou. Mlaskali a křupali všude kolem mě. Vůbec mě nepřekvapilo, že se po všech těch chipsech nutně muselo postupně pootvírat i velké množství lahví a plechovek. Takže mlaskání pro změnu další napínavou scénu vystřídalo syčení ze všech míst hlediště. Už tady jsem se za tyto lidi neskutečně styděla.
Pokec v kině
Když všichni spokojeně a hlasitě dojedli, zjistili, že film scény střídá. Jsou i scény, kdy se nic tak podstatného neděje. A to je pravá chvíle k tomu, aby se začali bavit. Pokud se scéna rozezní hlasitěji, dotyční si z toho nic nedělají a snaží se ji intenzivně přehlušit. Vyslechla jsem tedy od páru za námi celou kapitolu o tom, co by mohli se svou malou neteří Natálkou podniknout příští neděli a že do dinoparku už nepojedou, protože je tam hodně lidí a ti jim lezou na nervy. Jim? Těm, kteří jsou schopni naprosto pokazit dojem z filmu ostatním divákům? To se mi ještě nechtělo brečet.
Vzteky jsem si začala připadat nepříčetná až ve chvíli, kdy slečna před námi začala svým kamarádům číst nahlas z otevřeného, svítícího mobilu strašně důležitou konverzaci z FB a nezapomněla nás všechny obeznámit s tím, že tohle rozhodně lajkovat nebude. Že výroky toho pitomce, který má v hlavě seno, jí přijdou stupidní. A tohle prosím vyslovila slečna, jejíž vedle sedící přítel měl po celou dobu filmu rádoby vtipné průpovídky typu: ty vole, a to je jako co? U scény s plížící se mrtvolou jsme si od něj vyslechli: jéééé, jaké má boží nehty. A slečna poblíž nás si hlasitě ve svých 30 letech pofňukávala bezostyšně nahlas nad tím, proč jako není ve filmu přestávka. Že pro ni je náročné vydržet sedět, ona přece musí pořád něco dělat … Ale chápu, že nemohla v žádném případě tušit, že v kině to takhle nechodí a měla silnou potřebu nám to všem dát vědět.
Nedobrovolná spolupachatelka
Mám velké štěstí, že se pohybuju v okruhu rodiny a přátel, kteří mají opravdu bohatou slovní zásobu a nepoužívají opakovaně jen: vole, lol, rofl, luxus, mazec, héééjkámo, masakr a nééé asi.
Dokonce mi mužské pokolení mých blízkých opravdu vždy podrží dveře, umí pozdravit a pomáhají mi do kabátu. Stále častěji se však bohužel potkávám s lidmi, kteří jsou nevychování a svým způsobem sebestřední. Hlavně aby měli jen svoje pohodlí, a ostatní jim můžou být ukradení.
Ten příšerný zážitek z kina mě však přece jen něco naučil. Když jen přihlížíte, jste asi vážně spolupachatel a zavíráte před danou situací oči. Milionkrát jsem se během filmu chtěla ozvat a rušitelé srovnat do latě. A přesto jsem si řekla, že to neudělám, protože jinde určitě sedí další slušně vychovaní lidé, kterým by moje hlasité rozkřikování při sjednávání klidu taky pěkně lezlo na nervy a rušilo je u filmu.
Se svou výchovou ve stylu: NERUŠ, jsem tedy radši hodinu a půl přetrpěla s očima v sloup. Samozřejmě jsem byla nakonec naštvaná na sebe, že jsem se na výchovu nevykašlala a film nefilm, jsem všem od plic neřekla, co si o té jejich nevychovanosti myslím.
Odradit se nenechám
S kinem jsem v žádném případě neskoncovala, proto se uklidňuju tím, že příležitostí rázně zakročit, bude s takovými spoludiváky ještě spousta.
Autorkou článku je Bára Pattermanová, foto: pixabay.com
