(REPORTÁŽ) Když jsem ještě na střední škole poprvé četla Coelho Poutníka, řekla jsem si, že jednou určitě musím svatojakubskou cestu zajít. Tento rok konečně nadešel čas, kdy jsem si splnila jeden ze svých velkých snů a na pouť do Santiaga de Compostela jsem se se svým přítelem vydala. Očekávala jsem cestu plnou dobrodružství a nových životních uvědomění.
Cestu jsme zahájili tradičně v krásném francouzském městečku Saint-Jean-Pied-de-Port. V plánu jsme měli, že budeme spát většinu času venku a sem tam v ubytovnách pro poutníky, kterým se říká albergy. Hned první den jsme se po tom, co jsme do svých credenciálů (průkaz poutníka) dostali své první razítko, vydali směrem do hor, kde jsme měli v plánu si najít nějaké pěkné místo na přespání v našich nových, ještě neotestovaných hamacích. Protože s hledáním těch správných stromů, ke kterým bychom mohli hamaky uvázat, jsme neuspěli, rozbalili jsme si spacák na prázdnou kozí pastvinu a rozhodli se přenocovat tam.
Bouřka, vlkodlak a kde všude se dá přespat
Kvůli dlouhému cestování a únavě jsem v podstatě hned po vybalení spacáku usnula, když v tom mě o chvilku později vzbudil přítel a vyděšeně ukazoval na protější horu. Hora blikala a světélkovala a já si uvědomila, že přichází bouřka, která nevypadá vůbec dobře, my jsme někde kdovíkde v horách a je tma. Protože jsme chtěli být tak trochu připraveni, když jsme si uvědomili, že bouřka přichází nejen z jedné, ale ze tří stran, sbalili jsme si svých pět švestek a běželi do předem vyhlídnuté stodoly, kde jsme měli v plánu se přesně v těchhle případech schovat.
Když jsme však začali šplhat na balíky slámy, ze tmy na nás začalo vyskakovat něco velkého, naštvaného, neidentifikovatelného, co dělalo děsivé vlkodlačí zvuky a tak jsme byli nuceni i toto útočiště opustit. Protože můj pud sebezáchovy se v krizových situacích zásadně vypíná, nechala jsem všechno racionální přemýšlení na příteli, který rozhodl, že poběžíme v té tmě za zvuků hromů, dokud nenajdeme nějaký dům/hotel/hostel/prázdnou boudu nebo cokoliv, kde bychom se mohli schovat. Měli jsme štěstí, protože bouřce jsme utekli, ale bohužel za krizové útočiště jsme platili tolik peněz, co bychom normálně platili za tři dny v albergu.
I přes prvotní neúspěch jsme nechtěli spaní venku vzdávat, a tak jsme ještě další dvě noci strávili v hamacích v lese a poté v křovinách vedle polní cesty, tím ale naše venkovní noci skončily. Nejen kvůli nedostatku vhodného místa, ale také kvůli počasí a vlastně i kvůli vlastní pohodlnosti jsme zbytek cesty přespávali v alberzích. A vůbec nám to nevadilo, protože jak jinak bychom mohli strávit noc v klášteře z 9. století, napůl rozpadlém kostele nebo v místnosti, kde spalo dalších 89 lidí? Protože ubytování nás většinou stálo méně než jídlo, nebylo to ani finančně nějak náročné.
Dny, týdny a návrat do reality
Samotné putování už byl úplně jiný zážitek. Vstávali jsme brzy ráno před rozedněním, abychom si mohli dát později snídani při východu slunce a šli většinou až do oběda. První část dne byla většinou osamocená, člověk trávil hodně času sám se sebou a svými myšlenkami, a přestože kolem pořád byli lidé, řekla bych, že každý si tu svou samotu nějakým způsobem vychutnával a užíval. Po ubytování v albergu a odložení krosny se většinou chodilo objevovat okolí a socializovat s ostatními poutníky. A hlavně se pilo víno. Hodně vína. Protože poutní cesta vedla i některými významnými španělskými vinařskými oblastmi, večery jsme často věnovali testování místních odrůd. Protože jak se říká, chléb a víno dělají camino (šp. cesta) a u vína se nejlépe vylepšují mezinárodní vztahy.
Přestože všechny dny měly víceméně stejný program, každý byl úplně jiný a jedinečný. První týden na cestě, jsem byla uchvácena svou novou rutinou, užívala si každé nové místo, které jsem viděla, každou novou věc, co jsem se naučila a byla v sedmém nebi, že si plním svůj sen. V průběhu druhého týdne, kdy jsme zrovna překonávali nejnudnější část pouti, což prakticky znamená skoro 300km po rovině v obilných polích, kde není skoro nic k vidění, jsem měla první krizi, kdy jsem nechápala, proč jsem se do něčeho takového vůbec pouštěla. K tomu všemu jsem ještě jakožto poutnice, která přišla hned první den o pevné boty, a nakonec šla celou dobu v sandálech, dostala do nohy infekci, kterou jsem pak způsobem, za kterou by každý klasický praktický lékař zabíjel, vyléčila pomocí mé putovní přírodní lékárny.
Po zažehnání této krize, přišla další fáze cesty, která trvala v podstatě až do jejího konce, kdy si člověk zvyknul na svůj denní režim a osvojil si tento způsob života jako by tak žil vždycky (a potkali jsme lidi, kteří se pro tento styl života rozhodli a putovali tam a zpátky už několik měsíců či dokonce let). Prý trvá dvacet jedna dní si vypěstovat nový návyk. Já si celkem úspěšně za těch 35 dní navykla na svůj nomádský způsob života a přesně tak dlouho mi potom trvalo si zvyknout zpátky na svůj původní „studentský a neputovní“ život.
Lidé, příběhy a cesta až na konec světa
O tom, co všechno člověk na putovní cestě zažije, by se daly psát celé knihy. A přestože se mi možná nepovedlo najít smysl života ani si zodpovědět otázky, které jsem čekala, že za mě tato cesta vyřeší, získala jsem jiné věci. No řekněte, kde jinde se můžou potkat švédská vegetariánka a lektorka jógy, která se učí česky a jmenuje se Nicole s českou vegetariánkou a lektorkou jógy, která má vystudovanou švédštinu a jmenuje se Nikola?
Když jsem na úplném konci cesty ve Fisteře, kdysi považované za konec světa, seděla nad oceánem a pozorovala západ slunce, zeptala jsem se vedle sedícího poutníka, jestli na cestě našel, co hledal. Říkal, že ne. Ale že to nevadí. Protože všechny ty lidi, co jsme při svém putování potkali, zážitky, které nikdy nezapomeneme a schopnosti a dovednosti, které jsme ani netušili, že máme, to už nám nikdo nikdy nevezme. A to je ten důvod, proč tolik lidí jde tyto poutní cesty znova, i když nesplnily jejich očekávání. Protože jsme získali něco víc. Něco, co jsme vlastně ani nečekali. Ten pocit, že nikdy nejsme sami, že je tady vždycky někdo, kdo nám pomůže, přestože nás vůbec nezná. Všechna ta úplně nepravděpodobná setkání, náhody a nehody.
A hlavně pocit sounáležitosti, spojení a lásky.
Autorkou článku je Nikola Cieslarová. Foto: autorka
