Těžko říct, jestli jsou muži z Marsu a ženy z Venuše, ale jedno je jisté. Mužský život ubíhá jaksi úplně jinou rychlostí, než život ženy. Zatímco muži na svém vzhledu většinou nijak dramaticky nelpí a jejich pracovní harmonogram je plus mínus stejně nabitý, ať už mají doma novorozeně, nebo puberťáka, u žen se vše vyvíjí docela jinak.
Každý před sebou tlačíme problematické hovínko. Kuličku, která smrdí. Za kterou se stydíme. O které nemluvíme. Chceme, aby byla neviditelná. Aby ji nikdo nezahlédl a hlavně necítil. Tváříme se, že není. Že jsme voňaví, svěží, šťastní, mladí, krásní, bohatí, zamilovaní, úspěšní. Bez kuličky.
Zůstáváte shovívaví a skromní a přejete si hlavně zdraví? Nebo se odvážíte přidat ještě štěstí? A co peníze a slávu a uznání? Někdy v přáních zůstáváme zbytečně přízemní. Jenom proto, že svůj život a sami sebe nedokážeme vidět jinak. A že nenacházíme odvahu udělat věci jinak. Třeba jenom drobnosti.
Alespoň jednou za život má sen o létání snad každý z nás. Otázkou ale je, jakým způsobem létáme. Snové prožitky se velice liší. Zatímco někdo se nebojí rozletět se do výšek, jiný se drží při zemi nebo vůbec nemůže vzlétnout. Vše vypovídá i o našem charakteru a způsobu života.
Nemůžu se dočkat pátečního večera. Uvidím přece své kamarádky ze střední! Na chvíli zapomenu na studentské trable, zavřu oči a vrátím se do bezstarostných okamžiků, kdy jsme se o přestávkách smály vtipům, jakým jsme rozuměly jen my samy. Naše setkání je ale jiné, než jsem očekávala. Na konci večera upaluji, co mi nohy stačí, zpátky…
Některé věci házíme v životě za hlavu. Protože mají čas. Jenže léta kvapí a jednou si můžeme říkat: měla jsem to tehdy udělat. Inspirujte se a vyvarujte se nejčastějších věcí, kterých lidé na smrtelné posteli litují.
Anglie byla moje vysněná destinace. Myslela jsem, že to bude moje země snů, kde až dostuduji, strávím zbytek svých dnů. Po tom, co jsem tam dohromady prožila víc jak rok svého života, poznala negativa i pozitiva a procestovala další země, došla jsem k závěru, že má rodná země pravděpodobně zůstane i mou cílovou životní destinací.
Mám sklon k závislostem. Před dvěma lety se k mé svaté trojici kofein-cukr-nikotin nenápadně přidala i sociální síť. Když jsem si uvědomila, kolik času a energie věnuju stránkám s modrou lištou nahoře, zrušila jsem účet. Během hodiny jsem ztratila dvě stě padesát přátel. Teď už jsem bez „fejsu“ něco přes měsíc. A je to fajn.
Můj americký čtyřiadevadesátiletý kamarád říká, že jeho největším koníčkem je život. Onehdy svému lékaři na otázku co je jeho největší hobby odpověděl jednoduše – living. Ani po čtyřiadvaceti letech, co žije ve svém novém domě v nádherné oregonské krajině, který začal stavět v sedmdesáti, ho nemá dodělaný. Nedávno mi přes Skype ukazoval, jak obkládá terasu. Žádný spěch….
Že by nám skutečně už jaro, nejen podle kalendáře, klepalo na dveře? Ba ne. Zatím to tak nevypadá. Předpověď počasí slibuje, že se zima zřejmě ještě připomene. A to i přesto, že dnešní počasí leckde téměř už naplňuje představu o podobě probuzeného jara. Rtuti teploměru se zatím do výšky moc šplhat nechce, a tak se…
