Místo mateřské dovolené se vrhla na podnikání. Ve stejnou dobu přešel na volnou nohu i její muž. „Místo finančního polštáře jsme v ruce drželi porodní přání. Ale věřili jsme, že to dáme,“ říká Míša Vránová Matanelli. Expertka na SEO a linkbuilding dnes společně se svým mužem vychovává dvě malé děti a pracuje ze sto let…
Vysedávám v kavárně, piju cappuccino a píšu článek. Kdesi mezi čelem a spánkem mě tlačí výčitka – doma toho čeká tolik. Nezapnula jsem nacpanou pračku. Budu muset luxovat. Vyvenčit psa. Povinnosti. Jsem žena, a tak to zvládnu. Potom.
Žila jen pětadvacet let a napsala na čtyři desítky oceňovaných skladeb, které dodnes hrají rozhlasové stanice po celém světě. Byla mimořádně nadaná. V době, kdy nebylo běžné, aby žena skládala a dirigovala orchestr, šla za svým cílem. Na tváři lehký úsměv. „Mít radost z prostoty a maličkostí, zpívat vždycky, usmívat se jak nejvíce to jde,“ napsala optimisticky…
Na svých zahradách vždy vysazovala rozmarýn a pelyněk. Když česala olivy u svého skromného domku, povídala si se stromem. Drobná, prošedivělá, s pestrými náušnicemi v uších. Procestovala svět s nomády a cikány, od nichž se učila, jak bylinami léčit zvířata. Po jejím boku vždy běhali afgánští chrti. Své poznatky zapisovala do knih. A byla nesmírně…
V plzeňském hotelu Continental se před válkou scházela smetánka. Za okupace si ho oblíbili příslušníci gestapa. Po nich důstojníci americké armády. Generál Hinds se právě tady zamiloval do Eugenie Ledecké, mladé vdovy a majitelky hotelu. Z USA poslal své vyvolené prsten. Místo milostného dopisu ale dostal krátkou noticku od diplomata Jiřího Janečka: Veni, vidi, vici.
Kdybych si měla sednout k ohni, zavřít oči a představit si sebe sama jako zvíře, byla bych vlčice. Trochu osamělá vlčice, která se toulá v lese, čichá k borovým šiškám, válí se na louce, nastavuje čumák větru a pomrkává na hvězdy. Občas bych potkala tu nebo onu přítelkyni a toho nebo onoho přítele. Moje smečka je totiž rozprchlá…
Nejlepší věci se vám přihodí, když se touláte jen tak. Procházela jsem Kolínem, ke kterému mám zvláštní vztah. Můj děda tam za první republiky stavěl silnice. A tak jsem si přála odnést si něco tematického na památku, třeba perly. V té ulici se na břečťanu houpal holub hřivnáč a na druhé straně postávalo poetické zákoutí. Plné…
(Povídka) Veliké ticho. Jenom já sedím za katedrou, v ruce ten papír. Nikdo jiný už tady není. Nemusím nikam spěchat a brzo se setmí. Písmo na papíře je fialové, ne modré, psané asi gelovkou, které u nás na škole bůhví proč tak tuze zakazujeme. Měli bychom být rádi, že děti jsou ochotné ještě vůbec vzít…
Andrea Rošková je ze Slovenska a je jí 25 let. Na střední škole studovala propagační grafiku na Škole užitkového výtvarnictví Josefa Vydry v Bratislavě. Do Plzně pak přišla kvůli studiu na vysoké škole, Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara, kde to bylo nejprve bakalářské studium v ateliéru Mediální a didaktická ilustrace, nyní magisterské na stejné…
Hvízdají, pokřikují, poplácávají po zadku. Když jste hezká, nemusíte nosit ani přehnaně krátký šaty nebo červenou rtěnku, abyste se občas zastyděla. Za chlapi, kteří se utrhli ze řetězu. Takhle se to stalo před pár dny nám.
