Slohovka

slohovka

(Povídka)  Veliké ticho. Jenom já sedím za katedrou, v ruce ten papír. Nikdo jiný už tady není. Nemusím nikam spěchat a brzo se setmí. Písmo na papíře je fialové, ne modré, psané asi gelovkou, které u nás na škole bůhví proč tak tuze zakazujeme. Měli bychom být rádi, že děti jsou ochotné ještě vůbec vzít nějaké pero do ruky. Více

Andrea Rošková: Nejvíce se vyžívám v tetování prasečích kůžiček

22278421_10214844528095080_1314883632_n

Andrea Rošková je ze Slovenska a je jí 25 let. Na střední škole studovala propagační grafiku na Škole užitkového výtvarnictví Josefa Vydry v Bratislavě. Do Plzně pak přišla kvůli studiu na vysoké škole, Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara, kde to bylo nejprve bakalářské studium v ateliéru Mediální a didaktická ilustrace, nyní magisterské na stejné škole v ateliéru Intermédia. Je charismatická, skoro pořád se usmívá a část vlasů vlevo si barví na šedivo. To je její poznávací znamení. Více

Červená rtěnka, červená vlaječka

woman-801711_960_720

Ne, nechci se zabývat souvislostí mezi make-upem a rudými prapory se srpem a kladivem – i když by to bylo jistě zajímavé téma na esej, a i když se v mém skromném příspěvku hranic osobní svobody, která neodmyslitelně souzní se svobodou celé společnosti, dotknu. Červená vlaječka (v angličtině red flag) z mého nadpisu označuje drobný varovný signál v chování jedince, který poukazuje na to, že daná osoba má problém. Více

Jsem žena, co kouří dýmku

dýmka

Sedím opřená o starou stodolu. Nad střechou chalupy kreslí červeno-zlato-fialový západ slunce ze svojí palety barev podivné obrazce. Dýmám a dumám. Jsem žena, co kouří dýmku, ač je jí teprv něco přes třicet. Protože jsem nechtěla čekat, až mi čas otiskne do ksichtu drsné rýhy a stanu se indiánskou babičkou. Protože ráda bořím mýty a konvence. A hlavně proto, že mi to chutná. Více

Divnej večer. Protože chlapi jsou gentlemani přece

woman-1517024_960_720

Jsou dvě ráno a já se potloukám po liduprázdným náměstí a přemejšlím, jak se mám asi jako dostat domů. Čekám na tágo. Nikde ani noha, tu a tam se připotácí nějakej vožrala. „Tys zase dopadla, holka…“ Pak mě napadne, že to vlastně zas tak špatný není, alespoň budu mít co vyprávět kamarádům, který ze mě poslední dobou vážně nemůžou. A celej večer se mi navíc honí hlavou myšlenka, že musím zůstat, protože o tom strašně moc chci napsat. Jsem vlastně zvědavá, jak to dopadne. „Doufám, že nám aspoň změníš jména,“ povídá mi jeden z nich. Odfrknu si, že to teda nezměním. V jejich zájmu. Protože bych ty tři musela překřtít na Ožralé hovado,  Blbec, kterej si o sobě myslí, že je gentleman, a Bohužel zadanej. Více

Irena Staňková: Staré věci mají duši. Dávám jim nový smysl

03Salonier

Nejlepší věci se vám přihodí, když se touláte jen tak. Procházela jsem Kolínem, ke kterému mám zvláštní vztah. Můj děda tam za první republiky stavěl silnice. A tak jsem si přála odnést si něco tematického na památku, třeba perly. V té ulici se na břečťanu houpal holub hřivnáč a na druhé straně postávalo poetické zákoutí. Plné květin a věcí z doby minulé. Tak jsem do Vetešnického saloniéru vešla, nechala se okouzlit a zapovídala se s majitelkou Irenou Staňkovou. Více