Křehká letní okouzlení

love

Slyšela jsem to tisíckrát. Dávno tomu, co jsem si na to přišla sama. Žádný zamilovaný film ani kniha přece není o vztazích, o řešení společných víkendů, o tom, co se bude v neděli vařit k obědu, o nudě a kompromisech. Kdepak, takové příběhy bývají přece většinou o flirtování a jiskření, o cestě k prvním polibkům, dotekům… Prostě o tom nejhezčím. Proč? Protože je to zajímavá část. Část, na kterou smutně vzpomínáte, jakmile se přestává dařit. Více

Už mi dávno není dvacet , ale ráda bych se zamilovala

couple-802058_960_720

Láska kvete v každém věku, jak se říká. Akorát čím jsme starší, tím větší problém nám dělá samotné seznamování. Ve dvaceti se stačilo na někoho usmát, zeptat se kolik je hodin a byla ruka v rukávě. Později ke slovu přichází ostych, strach z neznámého a pochybnosti o nás samých. Budu se ještě někomu líbit, říkáme si a zbytečně shazujeme své vlastní sebevědomí. Dnešní doba ale naštěstí seznamování přeje a tak se nabízí spousta možností. Více

Rychlá doba. No a co?

člověk

Žijeme rychlou  a nekompromisní dobu. V mnoha směrech. Dobu často velmi egoisticky nekompromisní.  Sami za sebe a všichni za všechny. Přiznejme si to.  Jen světlé výjimky potvrzují pravidlo. Odnáší to, bohužel, ty nejzákladnější mezilidské vztahy, které prožíváme.  Jsou často bezohledné, lhostejné, chladné, a taky nestálé, lehkovážné.  Frustrující. Více

Co můžeme udělat pro to, aby nám ve vztahu bylo lépe?

child-817368_640

A zase jednou téma mezilidských –  partnerských –  vztahů… Řeší je „čas od času“ každý: Jak se k těm svým, osobním, které prožíváme, postavit, jak je vylepšit, „srovnat“, a třeba i na něco , co se zrovna nepovedlo, zapomenout… Proč je dobré náležitě  ocenit to, co bylo – a  je! – krásné. Anebo – jak dokázat začít znovu, od začátku odvíjet svůj jedinečný životní příběh  „lépe a radostněji“…

Partnerské vztahy prožíváme různé a  různě. Vyrovnáváme se s nimi  „po svém“, tak, jak  v daný čas umíme nejlépe…

Taky někdy „trucujete?“

A stává se nezřídka, že ( z čista jasna)  začneme  ve vztahu „trucovat“. Jako rozmarné děti… Krize se pomalu ale jistě rozpíná, odejít se ale nechce ani jednomu. Podvědomě totiž cítíme že bychom si  tím nikterak „nepolepšili“,  ale naopak cosi podstatného ztratili

Často v nás zůstává (přiznejme si to!) po celý život  „kus“, nebo alespoň „kousek“,  dítěte. Proto  musíme  svému protějšku dát „jak se patří“ najevo své případné nesouhlasy... A tak někdy prostě „trucujeme“. Občas se dokonce  uchýlíme i k „naschválům“, jen abychom své momentálně negativní pocity prezentovali dostatečně… A někdy se tomu druhému stavíme tzv. vzácným.

Za sebe jsem si tenhle poněkud zvláštní  jev pojmenovala „syndrom  vzácnosti“… Dost možná, že to znáte taky: jinými slovy vyjádřeno – někdy se  necháváme rádi prosit… O cokoliv. Tím chceme dát najevo, že TO, co děláme (dotýká se nějak našeho vztahu, rodiny, domácnosti)  není  vůbec samozřejmostí – že si TO musí ten druhý „přece jasně uvědomit“ – a hlavně „zasloužit“.  Jenomže –  někdy si TO  (z našeho pohledu!) „vůbec, ale vůbec  nezaslouží“. Pakovšem pocítíme potřebu slyšet  i ze své podstaty banální ( nám  adresovaná) partnerova přání opakovaně. Znovu. A třeba i  několikrát…

„Truc“ může vypadat ve finále různě. Dejme tomu  činnost nikterak zvlášť (z pozice žena – muž) specifikovaná, a tudíž „dobrovolná“: vždycky evidentně bývá pro jednoho snazší, snadněji splnitelná,  vzhledem k jeho osobním – třeba časovým nebo i  fyzickým – dispozicím. (Konkrétním příkladem je třeba venčení společného „domácího mazlíčka“ o tažné síle a vehemenci tanku…). V případě „nesouladu“  i souhrou okolností(?) může snadno  takový úkol „zbývat“ častěji  na toho, kdo si zaslouží (z pozice toho druhého) „trest“…! A to i přesto, že ony konkrétní  dispozice „trestaného“ (k danému „úkolu“) evidentně pokulhávají za dispozicemi „trestajícího“ …

„Trestáme“ za cosi, co nám není vhod. „Trestáme“ často ovšem nepřímo – prostřednictvím něčeho (nebo někoho) jiného, „zástupného“(konkrétně tedy, v uvedeném případě,  „přes psa“, „přes zodpovědnost“ k němu…). Koná se tak malá velká pomsta za to, že něco jiného(!) není „po našem“…

Když si něco umíníme, musíme to mít

Někdy býváme nadmíru „tvrdohlaví“, sebestřední, musíme se prosadit za každou cenu. Někteří to tak prostě máme  zakódováno v povaze.  Tím si jednoznačně komplikujeme partnerský vztah. Víc, než je možná na první pohled zřejmé. Nedokážeme  ustoupit, obáváme se  „ponížení sebe sama“ tím, že nezištně vyhovíme –  přesto, že nám (jindy a jinak – z jakýchkoliv důvodů) vyhověno nebylo nebo není. Bývá to svízel – a velké umění života, sebeovládání  a taky  „inventura nervů“  –  dokázat nevnímat momentální partnerovu nevstřícnost jako další  „zářez“ na „pažbě“ třeba už tak dost „zjizvené“ pomyslné pušky…

Pokusme se vycházet si vstříc

Mějme (pokusme se o to!) ve vztahu „dobrou vůli“. Už od začátku. Vycházejme si vstříc navzájem podle svých možností a dispozic. Učme se to. Chtějme se to naučit. Vnímejme se (vzájemně!) správně. Hodně se tím usnadní… Chceme přece s partnerem společně projít dlouhou, co nejdelší, cestu… !

Nesnažme  se toho druhého „předělat“

Co naplat, na světě je to tak prostě už  zařízeno. Nic lepšího(?) jsme zatím asi nevymysleli – proto žijeme většinou v párech. Společně se snažíme sladit své zájmy a touhy, své priority, společně si vytváříme prostor pro život. Snažme se tedy respektovat  navzájem. Oceňujme vzájemně své přednosti, dovednosti, talenty, a nepřeceňujme své nedostatky, omezení, indispozice. Nechtějme od druhého to, k čemu zkrátka disponován není. Nesnažme se partnera „předělávat“. Tím totiž kráčíme obvykle neomylně a jistě vstříc vztahovým problémům, které časem budou jen  narůstat.

Buďme vděčni za to, co se daří

Chceme-li  totiž (vyžadujeme-li to dokonce!) od svého partnera to, co mu není tzv. „vlastní“, dáváme mu tím ve své podstatě většinou úkol nesplnitelný – anebo splnitelný jen zčásti. Oceňme proto náležitě i pouhou snahu vyhovět – a nehodnoťme výsledek příliš příkře. Nehledejme obecně to, co se nepovedlo, nepoukazujme na negativa, ale oceňme to, co se podařilo, co se trvale daří. Jenom tak můžeme dojít k harmonickému soužití – a následně si ho „hýčkat“ a střežit. (Že je to dnes jev nad jiné vzácný, víme přece všichni…!)

Tajemství (?) šťastného partnerství

Takové jsou tedy základní, nepostradatelné a taky nenahraditelné ingredience „receptu“ na šťastné partnerství. Vřele je doporučují ti, kterým se partnerské soužití daří dlouhodobě. Ti, kteří se už dlouho mají rádi. Opravdově, skutečně. Bezpodmínečně. A i po létech vidí v tom, že našli jeden druhého, své velké životní štěstí…

Autorkou článku je Jarmila Jiráková, foto pixabay.com

Na to, co chceme vědět, se musíme ptát…

human-763156_640

Podobný „prožitek“ máme určitě téměř všichni. Až když je „po všem“, víme „přesně“, co jsme měli udělat, co a jak říct, na co se zeptat… A právě v této souvislosti mě napadá, že bytostnou POTŘEBU PTÁT SE jsme měli v sobě už jako děti… Úplně samozřejmě. A nemívali jsme žádný „blok“ vyjádřit ji. Cítili jsme, intuitivně, že to je pro naše příští dobro. (Alespoň většinou to tak i bylo.) Proč  se tedy, jako dospělí, tak často nedobereme na své otázky (položime-li je vůbec) uspokojivých a hlavně dostatečných odpovědi?

Verbální komunikace je jistě základní dorozumívací prostředek mezi námi – lidmi Potřebujeme s druhými mluvit, abycho zjistili, co zjistit chceme, co potřebujeme vědět. Navazujeme tak vztahy s ostatními. Někdy si potřebujeme jen tak popovídat, jindy toužíme někomu naslouchat, a někdy jindy i mlčení (třeba s někým…!) je kom unikace…

Potřeba komunikovat

Stává se ale, že se o komunikaci (v tom běžném slova smyslu) pokoušíme marně. Naší konkrétní momentální potřebě komunikovat totiž „protistrana“ nevychází vstříc. Protože to pro ni buď není důležité – anebo mnohem méně než pro nás. Ale nazývejme v ěci jejich pravými jmény… Na mysli teď mám naši potřebu komunikovat konkrétně s těmi, kteří „vědí“ v dané situaci ( v situaci pro nás často zásadní) z „podstaty věci“ více než my… ( Bývá to třeba na úřadech, v ordinacích lékařů, ve škole …) Máme většinou svoji vlastní   zkušenost s ne vždy zcela uspokojivou podobou (výsledkem ) této konkrétní „komunikace“ : druhý (a všechny další naše dotazy) bývají nejednou – z pohledu naší „protistrany“ – navíc. Nadbytečné. Netrpělivost (nebo neochota) dotazovaného je zjevná. A není obvykle nikdo další (jiný), který by ho v odpovědi na náš dotaz mohl zastoupit…

Kde se stala chyba?

Proč váháme – proč se někdy dokonce i ostýcháme – žádat to, na co máme (z dané situace plynoucí) právo? Proč se nám ne vždy dostane očekávané rady , empatie nebo třeba jen obyčejné vysvětlení, zdůvodnění, „zasvěcení“… ? Proč… ? Protože jsme to dopustili. My sami. Vážíme často (někteří vždycky!) „slovo navíc“ – z „obavy“, abychom se nesetkali s nevítanou nevstřícností, abychom třeba (nedej bože!) nezdržovali – a nebyli následně umlčeni, stroze odmítnuti – „odbyti“. I když se v ten moment jedná vesměs o potřebu znát souvislosti týkající se nás samotných (nebo našich blízkých – dětí, rodičů, prarodičů…), tváří v tvář úřadům i „úřadům“ váháme… A      úřady i „uřady“ se „naoplátku“ mnohdy (ne vždycky, samozřejmě…!) tváří, jakoby se nejednalo o nic „pozornostihodného“ – když se jedná „JEN“(!) o nás… JEN o naše práva a možnosti, JEN o naše zdraví, JEN o naše děti… JEN. A proto z toho zjevně usuzují , že je JEN na nich, JAK a JAKÉ (JAK obšírné)odpovědi, informace nebo zdůvodnění se nám od nich v danou chvíli dostane…

Co můžeme udělat pro to, aby se nám odpovědí dostávalo?

Zdánlivě je to velmi prosté. Nenecha t se „umlčet“ nevstřícným postojem těch, kteří nám odpovědi poskytnout mohou – a měli by. Nenechat se umlčet tím, že se s námi ten či onen „kompetentní“ „ moc nebaví“… Chtít vědět (znát), co si myslíme, že vědět (znát) potřebujeme(a chceme). A nenechat se odradit ani dlouhou frontou dalších čekajících. Za informace, po kterých „prahneme“, je totiž někdo (často i celkem dobře) placený. Proto má „kolonku“ <odpov ídat> (t.j. dostatečně s námi komunikovat) normálně v náplni své práce. A pokud si svoji práci usnadňuje tím, že komunikaci s tzv. „laickou veřejností“ omezuje na minimum ( úředník, lékař nebo třeba učitel – to v uvedených souvislostech není vůbec podstatné…), pak zřejmě svoji „práci“ nedělá úplně dobře. Jinak by totiž věděl(chápal), že odpověďmi na dotaz (ze svého „oboru“) neposkytuje žádný „nadstandard“, ale normální očekávanou (běžně žádanou a žádoucí!)„službu“.

Své možnosti i omezení musíme znát

Že Vám je nepříjemné „doprošovat se“? Že nelze nepostřehnout netrpělivé „stepování“ ve chvíli, kdy se snažíte dobrat odpovědi na svoji otázku a tázaný by už nejraději viděl vaše záda a paty? Ten pocit znám taky . Ale současně vím z vlastní zkušenosti i to, že je třeba trvat si na svém. Prostě: chtít vědět a odpovědi se také dočkat… Asi to jinak totiž nepůjde… Napadá mě jeden vcelku „banální“, zato dostatečně názorný, příklad za všechny : Když si např. váš stomatolog „usmyslí“, že vám zub spravovat nebude (protože by to bylo příliš „pracné“), a začne vám  beze slova(!) zub brousit za účelem nasazení korunky, neuděláte s tím už nic. Budete mít prostě o vlastní zub méně. To je určtě škoda.

A přitom byste třeba mohli mít ještě dlouhá léta kus zubu svého původního, pouze kousek tzv. dostavěn – a na definitivní pryskyřici (konečné řešení!) byste si mohli ještě nějaký ten čas „počkat“… To mohlo být ovšem realizovatelné za předpokladu, že by byl býval váš lékař uznal za „vhodné“ konzultovat „osud“ VAŠEHO zubu S VÁMI. Že by nerozhodl o vás – bez vás. Jenomže – stává se… ! Proč? Jak už jsem napsala – protože jsme to dopustili. Protože to dopouštíme. V slepé důvěře v to, že odborníci dělají, co je v danou chvíli potřebné, nezbytné a žádoucí, to, co je možné….Jenže – vždycky (téměř vždycky) bývá těch možností více. A pokud se jedná o nás, vždycky bychom měli mít my možnost (právo!) volby. My sami, za sebe – protože volíme , především!, pro seb e…  Je to přece v daný čas naše životní situace, naše zdraví, jedná se v tu chvíli o naše blízké. A proto to, co si do svého života (více neb o méně „dobrovolně“) „vpustíme“, to tam taky budeme mít…

Nenechat o sobě rozhodovat jiné

To se mi zdá úplně normální. Normální – a morální.

A proto zkusme svůj případný – nevstřícností jiných nejednou (přiznejme si to!) vytvořený „blok“ –   zase ( a jednou provždy)překonat. Čím více prostoru pro případné nezodpovězené (nebo jen částečně zodpovězené) otázky přece sami ponecháme (tím, že si třeba netroufneme ptát se…), tím méně se dozvíme. Ke své vlastní škodě. A co když právě o to jde? Neptat se a vejít se (z pohledu směrem k nám ! ) – co nejpohodlněji a hlavně rychle(!) – do „odškrtnutých“ kolonek. Jako včera, jako kdysi, dávno… Tak proč ne i dnes, že? Dá se to obvykle docela snadno „zařídit“. Je to přece tak jednoduché…!

Autorkou článku je Jarmila Jiráková.

Jak být svou nejlepší přítelkyní

pretty-woman-635258_640

Moudrých slov vypovídajících o tom, jak se spřátelit se sebou samotnou, byla napsána již velká spousta. Většina té moudré hromady v sobě nese jistý kus pravdy. Která z nás je však natolik disciplinovaná, aby se šroubovanými a většinou přísnými radami horko těžko dlouhodobě řídila?

Vycházet se sebou samotnou bude vždy jen tak těžké, jak těžké si to my ženy samy uděláme. Pilovat fungující vztah, vychovávat ratolesti podle našeho nejlepšího vědomí, udržovat domácnost, dosahovat uspokojivých pracovních výsledků, neustále se vzdělávat nebo mít všeobecný přehled a vypadat při tom všem spokojeně, odpočinutě, svěže nebo přitažlivě jde někdy možná s obtížemi, ale jde. Všechny jsme už jistě slyšely, že všechno jde, když se chce. Tohle letité tvrzení se zdá být velkým klišé. Na toto klišé nakonec ale opravdu většinou dojde.

Někdy se může zdát, že se po nás ženách chce nespočet věcí. Věcí, které musíme udělat, zařídit, vyřídit, postarat se, předvídat, správně odhadnout, vědět a umět. A je to tak. Je to na nás. Tyhle praktické stránky našich životů se jen těžko změní. A měly by? Budeme spokojenější, když nás někdo zastoupí ve všem, co tak dobře zvládáme?

Pamatujme na nadhled

Jsme to my ženy, kdo může zdobit svět. To nám půjde jen s obtížemi, když budeme neustále otrávené, unavené, vystresované, negativní a bez úsměvu.

Pamatujme na nadhled. Věci vždycky nakonec nějak dopadnou-říkávala už moje prabábi, babi i máma. Tři generace žen, které tuhle větu pronášely s neotřesitelnou jistotou. A světe div se, měly pravdu. Není nutné vypustit duši, aby všechno bylo dokonalé, nebo alespoň skoro dokonalé. O uzlík nervů nikdo nestojí. Aniž si to uvědomujeme, nejvíce jsme pak protivné samy sobě. Co se stane, když trochu polevíme, zvolníme, využijeme svoji rafinovanost a nebudeme všechno tolik samy sobě stěžovat? Projeví se to na nás. A to chceme.

girl-666964_640

Velké maličkosti

Zaměřme se na sebe. V tuto chvíli jde pouze o nás. Dbát rad typu: usmívejte se na sebe do zrcadla, pochvalte se, řekněte si nahlas, jak vám to dnes sluší … To můžeme. Tyhle malé výroky na naši adresu určitě ničemu neuškodí. Proč ale nezajít dál? Kdo nás zná lépe, než my samy? Nejupřímnější přítelkyni má každá z nás v sobě. A přítelkyně si přece pomáhají.

Není nutné mít ideální míry, bezvadné vlasy, práci snů, nebo kráčet po boku dokonalého lamače dívčích srdcí. Vždycky bude všechno zřejmě trochu jiné, než bychom si přály, či snad dokonce plánovaly. Proto nepodceňujme maličkosti, které umí vykreslit nedostatky našich všedních dnů v úplně jiných, zářivých barvách.

O jakých maličkostech je vlastně řeč? Dělejme si malé radosti. Nespočívají v nákupech nového oblečení, další kabelky nebo v úhradě dovolené. Mluvíme o osobních, malých radostech. Mnoho jich umíme, jen jsme je možná přestaly vnímat. Vnímáme vůni čistého prádla, které se rozvoní na našem těle, a dokážeme se tou svěžestí nechat opravdově zahalit, nebo je naše velké štěstí, že jsme vybraný outfit vůbec ráno rychle našly? Jemnost čerstvě umytých vlasů si užíváme ještě dlouhou chvíli po umytí, nebo jsme rády, že jsme si stihly vlasy vůbec pořádně opláchnout od šamponu? Kávu si dokážeme vychutnat v naprosté samotě, těšíme se na ni, a proto si na ni také uděláme čas, abychom si na příjemném místě zapřemýšlely nebo trochu snily? Nebo se pro nás hrnek rychle uvařeného kafe stal nezbytnou nutností pro nastartování se?

Co hudba? Věnujeme pečlivě kousek svého času poslechu jen našim oblíbeným melodiím, které se pak odráží na naší náladě, nebo jediné, co jsme z hudebního světa poslední dobou pochytily, jsou neustále se opakující staronové, občas na nervy jdoucí kousky linoucí se z rádia po cestě do práce? Vnímejme, všímejme si. Užívejme si naše chvilky vůní, hudby, ženskosti, smyslu pro detail, decentních, nehmotných soukromých šperků, které nám jasně rozzáří oči, pokud to samy dovolíme.

Usmívejme se na okolí. Hned z několika důvodů. Není nutné přenášet chmury na společnost, ve které se pohybujeme. Málokomu se navíc vždy trefíme do takové nálady, aby dotyčný měl chuť stavět naše trable před váhu těch svých vlastních. Navíc jsme jako usměvavé velmi okouzlující, i když nám to třeba v daný moment ani tolik nepřijde. A takové si nás okolí rádo zapamatuje. Téma velkých maličkostí je na dlouhé, předlouhé zimní večery. Tyto maličkosti zasahují do každé oblasti naší osobnosti. Těmito maličkostmi přidáváme něco navíc. Jsme jimi rozpoznatelné. I přes rozsáhlost tohoto příjemného tématu, si maličkosti zaslouží alespoň pár zmíněných bodíků, o které bychom se občas mohly snažit.

  • Neříkejme hned na všechno a skoro automaticky: To nemá smysl, to nemá cenu
  • Nepoučujme přespříliš
  • Nechme ostatní opravdu domluvit vždy do úplného konce
  • Nemračme se
  • Nemusíme mluvit, jako bychom chtěly prodávat bible, ale dávejme si velký pozor na slovník. Dnes na nás totiž protivný slovník všech cool výrazů a cool vulgarismů útočí z každého rohu, ulice, z dopravních prostředků, pří míjení venkovních prostorů před školou a možná je někdy obtížné tím nenačichnout J
  • Nezačínejme každou větu slovem JÁ    
  • Nespěchejme ze zbytečných a nedůležitých důvodů

balloons-388973_640

V neposlední řadě mějme chuť se obklopovat hezkými a příjemnými věcmi, které jsou pro naše oči doslova oční regenerační kapky. Pohybujme se například ve společnosti barevných svíček. Jistě, svíčky jsou radou nad zlato. Nejde ale o luxusní kořisti drahých obchodů, jen o malé radosti, nezapomínejte. Vonný olej do aromalampy naši peněženku nezruinuje. Vůně nám snadno na chvíli odvede pozornost od pošmourného počasí, nepořádku, nebo nestihnutých úkolů, naopak svádí ke chvilce vydechnutí, odpočinku a klidu.

Sebevědomí – když ušlapat, jen podpatky

Pracujme na své oprávněné sebedůvěře. Věnujme vzhledu pár nenucených chvil. Tolik, abychom byly příjemné samy sobě. Make-up filmových hvězd není úplně nezbytný. Dopřejme zvláštní péči spíš místům, o kterých víme, že s trochou snahy jsou přinejmenším působivé, přitažlivé, zapamatovatelné nebo zvláštní. Platí to určitě pro oči a lesklé, upravené vlasy. Nebojme se být ty okaté, o kterých se to říká.

Mějme vždy upravené ruce. Nejde o lak nebo perfektní francouzskou manikúru. Jen mějme takové prstíky, abychom je neschovávaly. Zastřižené a čisté nehty podpoří temperamentní gesta při naší řeči. Stejně jako parfém, který se pod zápěstím při pohybech příjemně rozvoní. Pokud jsme jedny z těch šťastnějších a umíme se lehce vznášet na lakovaných podpatcích, vyhledávejme si pro ně soukromé příležitosti. Patříme-li k těm, pro které vysoké botky znamenají trest, nechme podpatky podpatkama a dopřejme si stylový kompromis, ve kterém nebudeme sešněrovaně trpět.

Malé vychytávky nechme vyniknout i na našich postavách. Váha neukazuje zrovna chtěná čísla? Komu to nejvíc vadí? Jen a pouze nám. Kila jsou naší zásluhou, nebo vinou. Jak ta plusová, tak i mínusová. Pohyb a vyvážená strava teď ale nejsou našim hlavním tématem i přesto, že tato cesta jistě je tou správnou. Přijměme vlastní tělo i takové, jaké je právě teď. Neporovnávejme se s tvářemi a postavami, které do našich obýváků ladně vstupují z obrazovek. Samoživitelka, mamina dvou malých dětí, pracující na směny asi nebude mít stejný prostor a čas ke cvičení, jako bezdětná modelka stejného věku. Není to ten nejlepší argument, který by nás motivoval ke změně, ale ruku na srdce. Než ke změně dojde, musíme se skutečně cítit příšerně?

apples-635239_640

Přítelkyně sebedůvěra

Sebedůvěra neznamená sebevědomí.

Zvládáme tolik věcí a plníme vytrvale tolik povinností, tak proč bychom si neměli věřit? O sebedůvěru se můžeme pořádně opřít. Když to uděláme a navíc si to sem tam budeme i vědomě užívat, bude to na nás vidět. Vzhled ale zdaleka není tím nejdůležitějším faktorem posilujícím sebedůvěru.

Vtip, charisma, kouzlo, sebeironie a sebereflexe, trefné poznámky v pravý čas, lehce kousavá upřímnost, předvídavost, smyslnost, jemnost, originalita, empatie, osobní noblesa. Tyto vlastnosti, mimo dalších dvou tisíc, máme každá z nás. Jsme-li si dobře vědomy těchto zbraní, věřme v ně a vsaďme na to. Důvěřujme samy sobě při jakékoliv komunikaci. Verbální i neverbální.

Nezapomínejme na přímý postoj. Shrbená záda a tiché mumlání s vírou v sebe samu opravdu moc ruku v ruce nejdou. Pečujme o naši osobnost i tím, že opět otevřeme oči a nebudeme se zaměřovat pouze na povinnosti, nebo problémy. Vnímejme svoje postavení ve společnosti. Registrujme reakce na naši osobu a vnitřně s nimi trochu pracujme.

Pro nás, které bojujeme se sebedůvěrou, se tato důvěra v sebe samu tváří jako složitá věda o prvopočátcích nukleární fyziky. Tápeme. Občas je to pro nás španělská vesnice. A zbytečně. Pootočit se za sebou a zjistit, že jsme chybovaly, se stalo a nesčetněkrát ještě stane kterékoliv z našeho pokolení. Z bůhví jakých důvodů jsme totiž snad nepoučitelné. A jsou v pořádku, tato zpětná sebezhodnocení. Ale brzdit by nás nemusely.

Není nutné si pokaždé neúspěch schovat hluboko do sebe a pak jej ještě masochisticky pokaždé oprášit v těch nejméně vhodných situacích. V situacích, které nás ve skutečnosti ani tolik znervózňovat třeba nemusí. Stačí si dané momenty osahat podle svého, podívat se na jistou situaci z jiného pohledu, mít na paměti, že pokud nezazáříme, jak jsme plánovaly, hlavu nám opravdu nikdo neutrhne … jen budeme, a to umíme velmi dobře, zklamané samy sebe ještě dlouho.

mirror-388386_640

Pilujme (sebe)úctu

Poukazujme jemně, ale důrazně na svoje myšlenky. Nevnucujme nikomu svou pravdu. Hlavně proto, abychom se pak nemusely samy před sebou kroutit nad tím, jak jsme zbytečně štěkavým způsobem raději nepustily ke slovu nikoho, kdo by s námi nesouhlasil. Chovejme úctu k sobě samotné, ale i ke druhým. Úcta, pokora a stará dobrá slušnost se do dnů dnešní dravé doby moc nehodí. Alespoň ostatní, známí i neznámí, nás o tom ustavičně přesvědčují.

Naše společnost

Neexistuje vzor báječné ženy a to je víc, než dobře. Každá jsme originál. A uvědomovat si to průběžně, je velká výhra. Snažme se chovat samy k sobě, tím pádem i k okolí tak, abychom v lepším případě vždy, v reálnějším případě většinou, v nouzovém případě alespoň sem tam, měly velkou a upřímnou chuť být v naší vlastní společnosti.

Když si báječnou ženskou …

Autorkou článku je Bára P.

Foto: http://pixabay.com/

Svatba versus život na psí knížku

1384052_96465285

Dříve rarita, dnes naprosto nic neobvyklého řeč je o nesezdaných párech žijících takzvaně na hromádce. Výjimkou nejsou ani nemanželské děti, které byly dříve naprosté tabu. Proč se lidé vyhýbají svatbě? Je manželství opravdu jen přežitek a kus bezvýznamného papíru anebo se za ním skutečně skrývá mnohem více?

Jistota versus volnost

Ačkoliv je v dnešnídoběspolečnost k volnému soužitímnohem tolerantnější, pohled na svatbu a manželstvíji rozděluje do dvou skupin. Prvníz nich si můžeme pojmenovat příkladnějako “tradiční”, neboťmanželstvíbere jako instituci, kterámázajistit rodiněurčitýpocit jistoty a bezpečí. Ano, máji zabezpečit. Tento prvek bohužel v případěživota “na psíknížku”de facto chybí. Odpůrci by mi mohli oponovat, že k tomu, aby svou “rodinu”zajistili, žádnýpapír nepotřebují. Bohužel to tak úplněnení. Ne vždy tento vztah vydržía ne vždy se pár rozejde v rámci dobrých vztahů. Problémy se zabezpečením nejsou tedy žádnou výjimkou.

Manželstvím dáváte rovněžnajevo, že to s partnerem myslíte skutečněvážně. Samozřejměto neznamená, že kdyžnemáte na ruce snubníprstýnek, vášvztah nemážádnou váhu. To určitěne. Nicméněsi je důležitépředstavit i třeba nepříjemnějšísituace, kterése čas od času bohužel takéstávají. Co kdyžjeden z vás skončínečekaněv nemocnici? Je třeba si uvědomit, že vy nebudete mít vůbec žádnýnárok na jakoukoliv informaci. V horším případěmůže takéjeden z partnerůzemřít. Co se stane s tím druhým? Kroměpsychickéújmy se bude muset vyrovnat i s dalšími (nemalými) problémy, jako jsou například finance či společnýmajetek.

Čtěte také: Svatby a svatbičky nejsou pro mámy a babičky

Finance versus životní událost

Bohužel jedním z důvodů, pročněkteřísvatbu odmítají, je jejífinančnínákladnost. Mnoho párůraději investuje peníze, kteréby stála svatba, do společného bydlení. Svatba je přitom událostí, o kterých většina žen sníužod dětských let. Představujísi, jakésvatebníšaty budou mít i to, jak je jejich otec povede k oltáři. Ano, svatba mákroměpraktických výhod především symbolickývýznam. (Svatba ale může vypadat i jinak.)

Je romantickým vyznáním se před rodinou a nejbližšími přáteli, že k soběs partnerem patříte a že to spolu skutečněmyslíte vážně. A co si budeme povídat, manželstvím dáváte rovněžnajevo, že ve vás dva i vášvztah věříte. Možnávás i více donutío problémech mluvit a snažit se vše řešit společnými silami. Z manželstvíse přece užtak snadno neutíká, nebo je to rozhodněmnohem komplikovanější. Navíc, jak užjsme výše naznačili, zákon nemyslína páry žijícína hromádce, cožs sebou v případěrozchodu mnohdy přinášíi řadu problémůspojených s dělením majetku či placením výživného na děti.

Přežitek versus módní trend

Je ale manželstvískutečněpřežitkem nebo jde jen o dočasnou módu? Kdyžse kolem sebe podíváme, určitěnajdeme hned několik párů, kteříspolu žijítřeba i deset let “jen tak vedle sebe”, někteřídokonce užmajíi děti. Aťzapneme televizi či otevřeme časopis, všude vidíme známétváře, z nichžna hromádce žije kde kdo. Často se rovněžsetkáváme s tím, že lidése nechtějíbrát z toho důvodu, že majíkolem sebe řadu zkrachovalých manželstvía oni se zkrátka jen snažíbýt opatrnější. Jako je ale každýčlověk unikát, tak i každýpár je jinýa to, že to nevyšlo například vašim rodičům, neznamená, že byste právěvy nemohli prožít spokojenémanželství. A konec konců, znáte přísloví“Risk je zisk”?

Pokud si to shrneme, manželstvíje svazek, kterýs sebou nese zejména praktickévýhody, co se týče zabezpečenírodiny. Soužití“na psíknížku”zase umožňuje určitou volnost a pocit, že můžete kdykoliv odejít, neboťvás nesvazuje žádnýpapír. Co je ale správné? Na tuto otázku si musíodpovědět každýsám.

V případě, že někde v koutku duše sníte o svém velkém dni, svěřte se partnerovi. Často jsou to totižprávěmuži, kteřínechtějívztah posunout směrem k manželskému stavu. V případě, že se rozhodnete svůj vztah přece jen zpečetit svatbou, bude se vám hodit dostatek inspirace pro váš svatební den.

Autorkou článku je Kateřina Doul.

Když zjistím, že jsem báječná

1442629_36520529

Jsme ženy, jsme báječné, jsme jiné. Jaká byla cesta od povzdechu feministky k nádherné labuti, která už nemusí bojovat s mocnými muži?

Povzdech feministky

O tom, že to ženy mají těžší, bylo napsáno moc. Hájí-li žena vehementně své zájmy, je protivnou babou. Když zvedne hlas pod tíhou emocí, je z ní rázem hysterka. Udělá-li to samé muž… je to chlap. Když k tomu přidám, jak často je pro muže ženský názor jen bzučením mouchy v uších a v Čechách tradiční výchovu mužů, coby tvorů rozumnějších a důležitějších pro život na Zemi, pak se nedivte, že jsem svým rodičům měla velmi dlouho za zlé, že mě stvořili coby ženu.

Problém nasnadě

Aby si to žena udělala ještě složitější, časem těm lžím o svém pohlaví uvěří. Žije s tím, že je labilní a nerozumná, začne se obviňovat pro své “příliš silné“ city a “přemrštěné“ reakce. Považuje se za ne dost dobrou. Věří-li, že je taková, lehce o tom přesvědčí i okolí. Zjistí-li, co si o ní okolí myslí, zapláče. Had se drží ocasu. Jde o systém akce a reakce, roztočené kolo, které ženu vrhá do stavu úzkosti a beznaděje. Ztrácí sebeúctu. Žena se přestane mít ráda.

A přesto!

Nebo proto? Ženy často vědí a cítí věci ještě než se stanou. Jsou proto výjimečné a muži se jim v tomto nemohou rovnat. Emoce ženy jsou něco krásného. Žena cítí každou rezonanci, každý výkyv. Cítí náladu, myšlenku. Nebojím se říci, že spousta z nás by byla schopnými kouzelnicemi, kdybychom se místo studu těmto přednostem oddaly. Muži jsou příliš pragmatičtí a jejich mozek nemá tak citlivé senzory. Jim se to řekne, že ženské vše příliš prožívají, když ony je tak jinak prostě prožívat nesvedou.

Křivda je rakovinou myšlenek

Žena často dělá věci, s kterými nesouhlasí. Dělá to proto, že uvěřila, že není dobrá. Že věci necítí správně. Pokud s něčím nesouhlasíme a přesto to uděláme, roste v nás křivda. Křivda otráví naše myšlenky. Zatrpkneme. A přitom jediný, kdo ženě může v tomto ohledu pomoct, je žena sama. Její vnitřní žena. Stačí přestat věřit egoistickému našeptávači v mozku a začít naslouchat vnitřnímu hlasu ženy v sobě. Zní to jednoduše a jednoduché to také je. Vede k tomu přímá cesta.

Dobrá rada

Ach ano. Dostala jsem dobrou radu. Pohlížet na skutky a slova druhých jako na jejich skutky a slova. Ty vycházejí z jejich příběhu, který píší, pod tíhou vlastního našeptávače. Věří jen tomu, co slyší ve své hlavě. Není proto důležité, co jim říkám já a jak jim to říkám. Pochopila jsem, že každý je prvořadý pro sebe sama a zařazují mne do rolí ve svém příběhu dle vlastního scénáře. V očích mé matky jsem rodičem, který špatně vychovává své děti a málo se věnuje svému manželovi. Nic o mně neví, potkáváme se jen zběžně, je o tom přesvědčena, protože ona píše tragédii, kde každá z vedlejších postav způsobuje újmu svému okolí a hlavně jí. Nezměním to. Je hlavní postavou příběhu o jedné oběti. Můj bývalý vedoucí, jež mi skrze své chování a nemorální manipulaci otevřel oči, psal příběh o moci, o vlastní moci, má osoba byla jen vedlejší postavou, kterou bylo nutno vyřídit a utvrdit se tak v tom, že je pánem situace. Tak bych mohla pokračovat. Jde jen o to si to uvědomit. Nemůžu s tím nic dělat, ale samotný fakt, že se mi jejich slova a činy netýkají, že promlouvají jen ke své vedlejší postavě ve vlastním příběhu, je osvobozující.

Zlý našeptávač

Pak jsem tu já a můj našeptávač. S radostí mě týrá a ubližuje mi. Jeden čas jsem si ho vlastně pletla i se svým manželem. Promlouval ke mně skrze něj. Myslela jsem, že všechny ty ošklivosti říká můj muž a trápila se, co jsem si to vybrala za člověka. Když jsem ho však konfrontovala s tím, jak mi ublížil, bránil se, že to tak vůbec nemyslel. Dřív jsem mu nevěřila, dnes mu už věřím. Je v mém příběhu na důležitém místě a tak ho našeptávač využil, aby zničil tu krásnou ženu ve mně a mluvil tak jen on. Proto dnes, když začne našeptávač hovořit, někdy i docela nahlas, řeknu, mlč, nevěřím ti. A on opravdu zmlkne a já zjišťuji, že existuje také ticho. Chvíle, kdy nemluví nikdo, ani venku ani v mé hlavě. Díky tomu člověk může nerušeně pozorovat svět kolem sebe, vnímat jej. Neposuzovat, jen vnímat.

Sebeobjevování

A pak je tu objevení mého ženství. Překvapivá nádherná věc. Byla jsem zoufalou holčičkou i zoufalou dospívající ženou. Tak moc jsem nechtěla nosit tohle pohlaví. Vnímala jsem ženskost jako slabost. Něco, zač se musím stydět. Cítila jsem tu vnitřní sílu v sobě a tak mi přišlo nefér být JEN ženou.

Žena ženě

Kdy se to změnilo? Když mi jedna žena řekla kouzelnou větu. Ty se trápíš, protože jsi žena a cítíš emoce jako žena? Ale to je přeci to nejpodstatnější, co nás od mužů odděluje, naše emoce, proto jsme jiné a proto jsme krásné. Děkuji jí za její větu. Byla jako otevření zrezivělých vrat do prosluněné zahrady mé duše. Raduji se nyní, že cítím lásku ke svým synům, hrdě prohlašuji, že jsem bezmezně zamilovaná. Raduji se, že mě procházka přírodou naplňuje vůní a radostí, hudba mě rozpíná a rozpláču se, když čtu Kytici od Erbena. Díky svým emocím se promítám i do svých básniček, povídek i do svých obrázků. K tomuto bych chtěla připojit, žena by měla být tvůrčí. V jakémkoliv smyslu. Tvůrčí činnost je podstata ženy. Ať už vytváří zahradu, domov, obrázek či čepičky. Cokoliv. Každý tvůrčí počin vede k pocitu spokojenosti.

Jsem ráda labutí

A tak jsem i já jednoho dne pochopila pohádku o ošklivém kačátku. Patřím mezi labutě a jsem překvapivě krásná jako ostatní labutě. Jsem báječná žena i matka. Rozhodla jsem se konečně dělat opravdu to, co jsem vždycky chtěla, byť tehdy coby muž. Zařídit si malou farmu, chovat zvířata, pěstovat ovoce, tvořit domov. Nemuset bojovat boj s mocnými muži. Mohu být tvůrčí, dělat věci jak cítím a jak potřebuji. Jsem konečně svobodná. Možná, že to bude znamenat žíti skromněji po finanční stránce, ale rozhodně bohatěji po té emoční. Vždyť nezáleží na tom jaké věci jsou, ale na tom, jak je cítíme.

Autorkou článku je Jitka Komanová, http://tahy.webnode.cz/, http://komaj.rajce.idnes.cz/