Nevěra

piano-571968_960_720

Přemýšlím, proč si lidé slibují věrnost, když statistiky ukazují, že nevěrných je kolem 50% . O něco více je prý nevěry muže. Jistou logiku to dává. Sexuálně aktivní muži si vyhlédnou nezadanou ženu, protože je snadnější kořist. Bohužel ženské přesvědčení a solidarita o tom, že se zadaným si nic nezačínat, je velmi na ústupu. Krom toho muži často tuto informaci vybalí, až když žena se již nějak zapletla. Více

Tatínkova holčička

daddy

Protáhli jsme se průlezkou ve křoví. Mokří na kost. Boty obalené bahnem. Každý z nás se opíral o své kolo. „Tady je ale východ,“ řekl nám voják. Díval se z otce na mě a ze mě na otce. „To je moje dcera,“ podotkl táta. „Tak pojďte, když už jste si ten kopec vyšlápli,“ pokynul nám. „Díky. Táta mi ukazoval zkratku v lese. Ale už to tady moc nezná,“ šeptám vojákovi a pozoruju, jak táta nasedá na kolo a mizí někde v bahně. Tohle je náš den. Více

Od zamilovanosti k lásce

heart-700141_960_720

Zamilujeme se – a svět kolem nás obvykle rázem zkrásní. Jako mávnutím kouzelného proutku. A pokud to dokážeme zařídit správně, může se odehrát zázrak. Zrodí se láska. Taková, která trvá. Navzdory nejrůznějším životním karambolům, které v nějaké podobě známe všichni. Více

Psi nám ulehčují život, přebírají na sebe naše problémy

s psimi kamarady

(Rozhovor) Láska ke zvířatům ji provázela od malička. Ve svých pětatřiceti letech se rozhodla, že začne konečně žít šťastný život. Dnes Mili Kapounová pracuje jako psí koučka a ukazuje lidem, že vztah se psem nemusí být plný příkazů a zákazů. „Pokud pes vůbec nemá možnosti, nevyhne se stresu, což může vést až k jeho depresím a bezmoci,“ říká v rozhovoru. Více

Vztahy na dálku: Jak je zvládnout?

digital-art-398342_640

Různé, zajímavé, přitažlivé a okouzlující protějšky žijí ve všech koutech naší republiky. Netýká se to samozřejmě jen domácí půdy. Naše drahá polovička se může pohybovat i za velkou louží. Vesmír, se podle některých nevyplácí podceňovat a vynechávat, ale nepředpokládám, že by většina z nás měla doma kosmonauta. Proto se ženám, které vzhlíží za svými muži vysoko nad oblaka, omlouvám předem za to, že se v článku, psaným nad kávou v černobílém hrnku velikosti polévkové misky, málokdy najdou.

I dálka ve vztahu může být různá. Případ, kdy si příliš potrpíme na kontrasty rodných měst a záměrně lovíme ve vzdálených krajích jen proto, aby milý přišel z Hrobu, protože my pocházíme z Životic, si můžeme schovat pro téma: Moje milé úchylky J

Dálka je jednou dálka, tak jakápak různost, že? Odloučení je stejné, smutno nebo stesk je stejný, pocity při loučení jsou víceméně stejné, takže různost v tomto směru vypadá jako překlep zkofeinované autorky. A přesto. Dálka má, nebo se alespoň tváří, že má mnoho podob, spoustu důvodů.

  • Dobrovolná

Vybraly jsme si ji samy. Znaly jsme fakt, že partner není náš soused a také jsme věděly, že ho nemůžeme hledat ani v bližším městě. Tím pádem ji podstupujeme dobrovolně. Určitě s úsilím, ale pořád dobrovolně.

  • Dobrovolně nedobrovolná

Životní situace se neodehrávají vždy podle našich přání a představ. Vztah probíhá v klidu a pohodě, žádný stres a najednou prásk! Nutná změna zaměstnání. Oba se přestěhovat nemůžete, nebo hned nechcete, zaměstnání v jiném místě nepočká. Jste-li typ, který nemá ve zvyku zakazovat a snažíte se být spíše oporou a podporou svého muže, pak hrdinně zkousnete jeho rozhodnutí a jen máváte, když živitel odchází za prací. Samozřejmě se porada u rodinného stolu může odehrávat i kvůli řešení opačného případu. K těmto ženám já chovám obdiv a až se jednou bude někde prodávat kuráž pro tenhle krok, naklušu do fronty

  • Záměrná

Věrnost je věcí úhlu pohledu. Hledáme-li záměrně jisté zpestření, nebo útěk ze stereotypu, aniž bychom měly v úmyslu opouštět stávající manželství, určitě si ono zpestření nebudeme hledat na stejném patře našeho panelového domu. Pokud ovšem nejsme vyznavačky adrenalinového sportu, nebo tomu prostě osud tak opravdu chce a my si nemůžeme pomoci. Tyto vztahy mají svá neoddiskutovatelná pravidla, o kterých momentálně tedy netřeba diskutovat.

  • Vyhovující

Máme už své návyky, zvyklosti, neřesti, požadavky a i svůj božský klid. Stejně jako náš protějšek. Vybereme si pro sebe i partnera to, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí, nejlepší řešení. A tím ve spoustě případech bývá bydlení, které nesdílíme. Nesdílíme tak přímo i nepořádnost, hlučnost, chrápání, smrkání, jiný styl hudby linoucí se z vedlejšího pokoje zrovna když (samozřejmě naprostou náhodou a výjimečně J ) sledujeme televizní seriál.

Pilujeme a udržujeme vztah naplno a to ve chvílích, kdy jsme spolu.

Samozřejmě tyto bodíky nejsou odborná a přesná rozdělení. Jen možné pojmenování našich osobních přihrádek, které zkušenosti se vzdáleností pečlivě ukrývají a při úklidu sebe samé na ně občas přijde řada.

Fantazie hodná oscara

Dálka nám může mnohé dát, ale i vzít. Testujeme tím tvrdě svou důvěru, kterou bezpodmínečně musíme do partnera vložit, pokud s ním chceme udržovat a budovat vztah i přesto, že nás dělí stovky kilometrů.

Domněnky, obzvlášť pak ty naše, ženské, jsou našimi velkými nepřítelkyněmi. Poznáme se v situacích, kdy hypnotizujeme telefon, a přestává nám stačit milosrdný rozsudek, který jsme samy vynesly, abychom uklidnily samy sebe? Dlouhé hodiny přece nenapsal a to ON opravdu nemá ve zvyku. Zodpovědný muž, který je výjimkou mezi většinou těch tuctových zástupců mužského pokolení a je to zrovna ten náš, přece nezapomene napsat, že v pořádku dorazil na místo už před pár okamžiky. A přece se to stává.

Jakmile taková situace nastane, dokážeme nastartovat velmi, ale opravdu velmi bujnou fantazii. Máme naštěstí zbytky sebekontroly a tak ihned nesvoláváme pohotovostní radu přítelkyň, které budou mezi našimi vzlyky přesně hlasitě odříkávat chtěné důvody, proč náš muž nenapsal. Jsme vděčné za domácího mazlíka, který s námi věrně zůstal. Samy si umíme představit, že takovéto zapomenutí, se může stát každému z nás. Jistě, zatracený mobil a jeho baterka. Ano, ano, tím to bude. Vždyť jsem se ale sama před jeho odjezdem rozčilovala nad tím, proč musí jeho milá mobilní nabíječka vystrnadit ze zástrčky mou elektrickou bytovou vůni. Tudíž telefonní energie ten správný problém ZŘEJMĚ nebude. Za to moje energie vložená do použití fantazie v tu chvíli nabírá svižných obrátek. Takže vybitý mobil ne, no výborně. Takže prostě zapomněl. Normálně na mě zapomněl. To mám obrovskou radost. Postěžujeme si hlasitě té domácí, zvířecí drobotině. Dobře, vnucovat se nebudu. Telefon nechávám vedle v pokoji a odcházím si v klidu po svém. Už při odchodu spřádám plány, kterých se samozřejmě hodlám držet. Až napíše, nebudu reagovat. Taky si může počkat. Pár minut dá náš vnitřní hlas pokoj.

woman-410320_640

Cestou ke dřezu, kde mě čeká nádobí mě napadá, jestli se při zastavení na benzinové pumpě nemohl dát do řeči s příjemnou obsluhou. No a? Vždyť je milý společník a tak na tom není nic špatného. Jenže já jsem momentálně vzdálená pár kilometrů a nemůžu si, samozřejmě s mírou, jejich rozhovor jistit zpovzdálí tak, aby si slečna pumpařka měla možnost lehce vychutnat záživný okamžik v přítomnosti našeho dobře vypadajícího muže, ale hlavně aby také věděla, že již svou drahou polovinu má. Fakt, že při společných jízdách té stejné trasy a návštěvy stejné benzínky nás vždy obsluhuje plešatý důchodce, jde v tu chvíli naprosto mimo mě a vůůůbec mě to nezajímá. Zrovna když drahého nedoprovázíme, jistě náš známý důchodce onemocněl, udělal si prodloužený víkend, odjel za rodinou nebo z jakéhokoliv jiného důvodu nepřišel do práce a tak stoprocentně bude našeho muže ochotně obsluhovat vysoká, štíhlá blondýna i přesto, že jsme ji tam opravdu nikdy ani nezahlédly. Za doprovodu funění se utvrzuju v tom, že mě tahle paranoidní představa absolutně nemůže rozházet. Pes po mě nesouhlasně střílí pohledy, které jasně vypovídají o úrovni mého momentálního myšlení. A přesto jsem neskutečně ráda, že to se mnou sdílí.

Stejně jako další představu, která mi dělá společnost při stírání prachu. Třeba za tím není blondýna. Ne! Třeba je to černovláska. Stojí zoufale na krajnici v perfektně padnoucím topu s velkým výstřihem i přesto, že je leden a potřebuje nutně rychlou pomoc s technickými potížemi, které se objevily u jejího auta. Můj muž je přece dobrota sama. Samozřejmě, že ji jako ostatní muži, vedle kterých jsou na sedadlech spolujezdce skálopevně přibité jejich manželky, a jsou tam z toho důvodu, kterým je NORMÁLNÍ vztah a nedělí je nějaká komplikovaná dálka, nemíjí. Nemíjí, právě naopak. Nezištně zastaví a bezbranné krásce vysvětlí, že prázdnou nádrž nemohla rozpoznat, když nefunguje kontrolka stavu benzínu. Ona, zahanbená svou nevědomostí ještě zkrásní a na oplátku pozve našeho muže na nejbližší benzínku, kde je samozřejmě kdo? Jistě, důchodce. Pes už z dusné atmosféry odchází do jiného pokoje i přes jeho oddanou společenskost.

Ne, ne, ne! Sama vím, že tohle už je přehnané. Zjistím, že jsem energicky uklidila celý byt a teď mě čeká relax, který mám jen pro sebe a náležitě si jej užiju. Pořád mám ale na paměti, že v případě, přijde-li konečně jeho sms, neodpovídám. Napouštím si horkou vanu a při zaslechnutí tónu vyzvánění patřící neznámému číslu, na který samozřejmě vůbec nečekám, se rázem bezostyšně nahá div nepřerazím o psa, který umí jen překážet.

Zvedám telefon a hlas mého drahého mi oznamuje, že bytová vůně si ještě nějaký čas poleží na poličce, protože jeho mobil se stále na jejím místě vesele nabíjí. Já samozřejmě reaguju milým tónem, vyprávím o tom, že jsem to zjistila na začátku úklidu. Nezjistila! Popisuju svému muži, jaké jsem měla obavy o jeho bezpečí po dobu trvání cesty a že mi bylo nad slunce jasné, že prodleva bude dnes delší než jindy, když mobil leží tady. Rozchodit ten náhradní, nebo si vypůjčit jiný přece jen chvíli trvá.

Vše chápavě odkývu s očima v sloup, mile se rozloučíme s ujištěním, že je vše v pořádku a naše láska, která hory (ne)přenáší, stále hezky pokračuje a těšíme se na další setkání. Položím telefon, omluvím se psíkovi a jdu si připustit horkou vodu do té, už dávno ledové.

Tyto úsměvné trable, které s sebou nesou vztahy, jejichž součástí je dálka, ale umí opravdu i pěkně pobolívat.

love-300292_640

I proto domněnky ne!

Jsme-li ty šťastnější a svůj protějšek už pár měsíců, nebo let známe, víme, jak dálku překonávat. Děláme to prostě po svém. Některé z nás chmurné myšlenky zahánějí prací, jiné četbou a další cvičením.

Jak se ale bráníme naší hlavě, která poletuje v oblacích, díky muži, který nás dokázal okouzlit a naprosto dostat přes internet? Pár protelefonovaných hodin a nespočet mailů jsou přece milým zpestřením každého dne. Na dálku budí dojem naprostého lva salonů, dojem muže, který je bezkonkurenční, rozumíme si s ním, máme stejné názory a líbí se nám dokonce i stejné filmy? Doposud ale neproběhlo jediné společné zkouknutí oblíbeného žánru? Věčně nemá čas na reálné setkání? Už už to vypadá na schůzku, ze které vždy z nějakých důvodů, z jeho strany sejde?

Ruce pryč od takového chlapíka, poradily by moudřejší z nás. Komu ale není rady, tomu není pomoci. Proto je v tomto okamžiku radám vstup zakázán J

Týká-li se nás případ tohoto muže, můžeme se pro svůj prozatímní klid DOMNÍVAT, že:

  • Pouze ZATÍM nemá odvahu se s námi sejít.
  • Opravdu mu to nevychází NIKDY časově.
  • I on má o nás své ideály a o sobě své pochybnosti.
  • Není tolik odhodlaný, jako my.
  • Má strach pokazit ten dosavadní zvláštní vztah, který udržujete po telefonu a mailu.

Konec dobrý, všechno dobré

Až nám jednou dojde trpělivost a přijde na lámání chleba, velmi rychle si uvědomíme, že o tuto variantu vztahu nestojíme. Mít svatozář a neotřesitelnou trpělivost nás jednoduše přestane bavit. Překonáme trochu toho smutnění z prozření, které vystřídá vztek, pláč, stížnosti nad všemi muži i nad námi samotnými a aniž bychom to postřehly, jede se vesele dál.

Nehledě na to, že vzdáleného lva, který se postupem času vybarvil spíše jako ustrašený krysařík bez kuráže, brzy vystřídá opravdový muž činu.

My ženy přece máme vzácnou schopnost se rychle oklepat a jen tak z něčeho si na naše krásné zadečky nesedáme J

Autorkou článku je Bára. Foto: http://pixabay.com/

 

Odpusťme svým rodičům, možná nevěděli, co činí

1076538_97346993

Rodiče a děti. Děti a rodiče. V jisté fázi života jsme dětmi. V jiné se proměníme v rodiče. I když dospějeme, dětmi zůstáváme. Alespoň v některých ohledech. Někdy se ani v dospělosti nedokážeme vypořádat s traumaty, křivdami a bolístkami, které si z dětství neseme. Někdy se nedokážeme nad vztah s rodiči povznést ani v pokročilém věku. Řešení je v odpuštění a lásce.

Rodičovské nálady řeší v sedmdesáti

Je to bolestivé téma. A proto ho hned na úvod odlehčím – alespoň zdánlivě. Letos v létě jsem se po určitých potížích se svou matkou, které mě hodně trápily, setkala s jedním mužem, rodinným přítelem, jehož jsem už dlouho neviděla. Měla jsem hlavu plnou starostí, moje duše byla jakoby těžká, zotavovala se z bolesti. Pohlédla jsem na toho staršího muže (bude mu k sedmdesátce) a povzdechla si, že ten už určitě nemůže mít potíže se svými rodiči, protože už je nad vše povznesen. Ten muž je v jistých situacích velmi zábavný. Možná intuicí něco vytušil a začal vyprávět o své tchýni, které je přes devadesát. Žije s nimi v jedné domácnosti a toho muže trápí.

Kdybych nevěděla, že je to velmi slušný, přičinlivý, pracovitý a hodný pán, který miluje svoji ženu a v jisté míře i tchýni, asi bych přemýšlela, zda své tchýni přece jen neubližuje, ale viděla jsem na něm, jak ho trápí, že se mu tchýně vyhýbá a že mu nadává. Když ho zahlédne leká se ho. „Tak se raději zavírám na záchodě. Najím se v obýváku, protože když jsem šel ke společnému stolu, tchýně nadskočila a lekla se. Nedávno jsem jí vynášel do schodů a nadávala mi do hajzlů. Taky mě obviňuje, že jí kradu věci,“ svěřil se mi.

V ten moment mi přišlo velmi pikantní a humorné, že muž, kterému je sedmdesát, řeší podobné potíže jako já ve třiceti. Navíc jeho podání bylo komické. Jak všichni víme, humor léčí. Proto je třeba se někdy povznést i nad věci, které nás tíží. Oba jsme se srdečně zasmáli, mávli nad tím rukou a pustili se znovu do práce (setkali jsme se totiž při rekonstrukci chalupy mého otce).

To byl jen takový lehký úvod. Zážitků na téma rodiče-děti je celá řada. Onehdy mi jiná známá vyprávěla, jak jí ničí návštěvy u rodičů (té ženě je přes padesát). Chovají se k ní totiž jako k „malé holce“, vyčítají jí různé věci a ona se (jako po-slušná) dcera nedokáže ohradit. Když mi poprvé vyprávěla o svých potížích, uvědomila jsem si, že vyřešení vztahu rodič-dítě není vůbec o věku.

dcera

Rodiče nám ublížili (většinou) nevědomky

Vrátím se ale zpět k nám domů, když jsem byla malá. Atmosféra byla v jistých ohledech dusná, ale o tom až příště. Zaměřím se dnes na to, co o nás rodiče říkali, jak nám to říkali a co si z toho neseme do dospělosti. V jistém ohledu se vše přibližuje První dohodě (nehřešme slovem), kterou ve své úžasné knize „Čtyři dohody“ popsal Don Miguel Ruiz.

Rodiče totiž vůči nám často hřešili slovem. Vím, že to dělali nevědomky. Bez úmyslu ublížit. Občas vidím svojí kající se matku, jak sedí u kamen a říká: „Tenkrát se o tom moc nemluvilo, vím, že jsem udělala řadu chyb.“

Odpouštím ti mami. Odpouštím ti tati.

A co konkrétně?

Třeba to, když jsem dostala k Vánocům kytaru. Tolik jsem chtěla hrát, ale nikdo z vás neměl čas odvést mě do hudební školy. Tak jsem do strun mlátila u sebe v pokoji. Pokoušela se vyloudit akord. Když ke mně vtrhla matka, aby na mě zařvala: „Buď toho nech, nebo se nauč hrát pořádně.“ V očích jsem měla slzy, uvnitř sebe vztek. Vždyť já se snažím! Později jsem se naučila akordy. Dokonce i písně. Někdy hraju u ohně. Ale pořád se stydím, že to hraní není dost dobré. Proto tolik potřebuju slyšet: hraješ dobře!

To jsem kolem šestnácti sedmnácti lety seděla venku a čekala na svého kluka, až přijede. A v mezičase si četla knihu. Myslela jsem si, že mě rodiče pochválí – čtu, vzdělávám se. Otec někam odjížděl. Zastavil, stáhl okénko a řekl: „Jsi k ničemu.“ Bylo mi smutno. Vždyť studuju, abych byla k něčemu. A snad proto si v sobě nesu, že potřebuju alespoň občas slyšet, že jsem něco udělala dobře, že jsem tedy k něčemu.

Vrátím se teď moc moc hluboko do dětství. To jsem ještě nechodila do školy. Můj děda měl cukrovku, píchal si inzulín a já si schovala čistou injekční stříkačku, nějaké obvazy a další věci do kufříku a hrála jsem si na doktora. Píchla jsem se do zápěstí – jen velmi málo – tou stříkačkou. A věděla jsem, že člověk může umřít, když si podřeže žíly. Bála jsem se, že umřu. Křičela jsem, já nechci umřít. Otec mě nesl v náručí dolů a pořád jsem plakala, že nechci umřít. Táto, já jsem jen tenkrát potřebovala, abys mi řekl, že neumřu. Že na píchnutí do žíly se neumírá. Je možné, že právě proto se tolik bojím odběru krve?

Bylo toho víc. Tolik drobných bolístek a do toho dusná atmosféra vytvořená vzájemným neporozuměním mých rodičů. Ale o té až jindy.

son

Jak odpustit a srovnat se s rodiči

Znovu říkám nahlas: Odpouštím ti mami. Odpouštím ti tati.

A budu to opakovat dlouho. Dokud nepocítím úlevu způsobenou skutečným odpuštěním. Dokud – slovy Dona Miguela Ruize – nerozvážu staré dohody a neuzavřu nové. Třeba že umím hrát na kytaru. Nebo že jsem k něčemu a nemusím to dokazovat.

Jestli i vy chcete žít svobodněji, pojďte do toho. Bolí to. Ukápne možná hodně slz. Třeba celé proudy. Ale klidně znovu plačte nad tím, co vám rodiče řekli, nad tím, co vnímáte jako křivdu. Udělejte si celý seznam těch bolestivých slov a vět, které vám kdy řekli (nebo o vás řekli někomu jinému a vy jste je slyšeli).

A co pak s tím?

Najděte si metodu, která vám bude vyhovovat. Je třeba, abyste se s tím vyrovnali a osvobodili se. Situaci, která vám ublížila, prosvětlujte láskou. Odpouštějte! Prociťte vše znovu, vneste do té situace maximální možnou míru odpuštění, které jste v současné době schopni. Rozvažte „dohodu“, kterou jste na základě rodičova výroku, se sebou uzavřeli. A uzavřete „dohodu“ novou. Já pracuju zrovna na tom, abych uzavřela dohodu, že umím hrát na kytaru a že jsem k něčemu.

Myslete při tom na to, že i vaši rodiče byli kdysi dětmi. Že i jim možná jejich rodiče podobným způsobem ublížili, ačkoli to vůbec nezamýšleli. Vždyť rodiče své děti přece (ve většině případů) skutečně milují. To, co říkají, si mnohdy neuvědomují – prostě nevědí, co činí!

A pokud najdete odvahu (já ji stále hledám, protože nechci svým rodičům ublížit tím, že jim řeknu, jak mi ublížili), zkuste jim vše říct. Zkuste si o všem promluvit, obejmout se a odpustit si

Hodně štěstí! A nikdy to nevzdávejte, i přes ty bolístky je život krásnej, plnej barev a lásky. Jde o to, jakou stránku mince chceme vidět.

 

Autorkou článku je Jana Poncarová.

Kohout gentleman

1376607_91858184

Náš kohout je tak trochu tragéd. Když se vylíhl a byl ještě malé kuřátko, měl pořád pokakanou prdelku. Když vyrůstal, musel čelit tvrdé výchově svého otce – dominantního kohouta, který se dlouho nechtěl vzdát vlády nad svým pětičlenným hejnem slepic. Dokonal před asi před třemi lety. Klid našel dole na zahradě mezi svými předky.

A mladý kohout se konečně ujal plně své vlády. I když po svém. Trochu ustrašeně, nemotorně. Získával zkušenosti a dnes je z něho docela sebevědomý kohout, který ví, co je jeho povinnost. Ochrana slepic za každou cenu. Dává znamení, když se na obloze zatřepotá káně a jeho řízný hlas se rozlehne po blízkém poli i lese.

Kousek chleba až pod zobáček

Dnes jsem večeřela na zahradě. Pozorovala jsem kohouta, jak doprovází své dvě slípky (hejno se nám ztenčilo). Jedla jsem obložený chléb. Kohout přivedl své dvě krasavice ke mě a natřásal se. Ostruhy pěkně ostré. Hřebínek napuštěný krví přebíhal z červené do fialové. Očkem na mě koulel. „Pitomče jeden, nic vám nedám,“ řekla jsem mu a zakousla se do chleba, abych mu za chvíli hodila pár drobků. Svým typickým hlasem přivolával slípky a zobákem jim ukazoval, kam drobky dopadly. Jakoby jim říkal: „Zobněte si, najezte se, vždyť snášíte vajíčka, vy máte přednost. Já vás chráním a dávám vám jíst.“ (Nemyslete si, on si to umí vybrat! Péče je kolikrát zaplacena momentem překvapení – kohout skočí na slepici zezadu, přidrží si ji zobákem a uspokojí své touhy.)

Milé slípky ho ale občas ignorují – prostě si jdou po svých. Kohout nekohout. A tak mu zase utekly, někam na kompost, kde je hodně brouků a další havěti. Kohout zůstal u mě, tuše potravu. Koulel okem a loudil. Hodila jsem mu pěkný kousek chleba: „Na, tragéde, najez se taky.“ Ale kohout chleba nesezobl. Místo toho se jal volat slepice. Nepřišly. Proto vzal soustu do zobáčku a houpavým poskokem běžel za nimi. Dojala jsem se. Náš kohout je gentleman.

Být ženou, ne puťkou

A to mě vedlo k zamyšlení. Když jsem poznala svého muže, byl skvělý gentleman – otvírání dveří, pomáhání do kabátu. To vše dělal s takovou samozřejmostí a s projevem přirozené úcty ke mně jako k ženě. Bylo mi kolem třiadvaceti a zastávala jsem v určitých ohledech celkem silné feministické názory. Určitě mě nepotěšil tím, že mi podržel dveře a pomohl do kabátu. „Já sama,“ říkala jsem a odstrčila ho. Chtěla jsem všechno zvládnout sama. Mít všechno pod kontrolou. S gentlemanstvím sobě vlastním ustoupil – abych byla spokojená.

Dnes to vidím jinak. Učím se být v některých ohledech opět ženou. Tou slabším
(v dobrém slova smyslu!), která občas potřebuje ochranná křídla. Nerada přiznávám, že mi to chybělo. Nemít vše pod kontrolou, nechat se občas vést…

Necítím, že bych tím přicházela o prostor, o svobodu. Poznávám, že to může fungovat, že se můžu cítit rovnocenná i bez toho, abych byla superženou. Myslím, že vychýlení do mužského světa a jeho částečná uzurpace námi, ženami, byla přirozené. Nyní se lehce stahujeme, nastavujeme mantinely, vyvažujeme, hledáme ten správný poměr…

Proč se neinspirovat u slepic, které mimochodem nejsou hloupé, jak se často tvrdí. Dokážou si vytýčit svůj prostor, jdou si, kam chtějí, ale zároveň si dopřejí ochranná křídla kohouta, přijímají jeho pozornost.

Myslím, že to můžeme zvládnout. Můžeme být ženami, aniž by se z nás staly puťky, které jsou nesamostatné a zcela závislé na vůli svého muže.