Time management pomůže skloubit pracovní a rodinný život

sidonie-casopis.cz_agslunecnice_cz_nahledovy

Máte toho lidově řečeno nad hlavu? Není divu, skloubit rodinné povinnosti s těmi pracovními bývá často nadlidský úkol. Řešením pro mnoho rodin s dětmi je práce na částečný úvazek, ale ani ten nemusí vyřešit to nejzásadnější – čas. Denní rozvrh si totiž musíte naplánovat sami, čím lépe jej budete dodržovat, o to více budete mít času pro sebe. Lehko se to řekne, hůře provede, říkáte si. Nebojte, s našimi radami zvládne time management každý! Více

Být pánem svého času. Bez honosného time managementu

768749_20615441

 

Time management. Ten pojem je prestižní a dokonce se na něj pořádají školení. Doba totiž dospěla tak daleko, že neumíme hospodařit s něčím tak důležitým a cenným, jako je čas. Chceme toho stihnout tolik, že nás nedostatek času až dusí. Když dofuníme až na konec dne, zjistíme, že jsme stejně všechno nestihli.

Prý toho stíhám hodně. Řekla mi to nedávno kamarádka (které toho mimochodem taky stíhá hodně). Když jsem se zamyslela, je možné, že některým lidem se může zdát, že toho dělám opravdu hodně. Někomu jinému by se mohlo naopak zdát, že bych toho mohla dělat ještě víc. Kamarádka mě dokonce požádala o radu, abych jí prozradila svůj recept na time management.

Přemýšlela jsem. A dospěla jsem k následujícímu:

  • Dělám to, co mě baví. A jak se říká, s chutí do toho a půl je hotovo. Práce, do které se vrhám s láskou a nadšením odesejpá jaksi rychleji.
  • Neodkládám nepříjemné úkoly. Ráno začínám práci tím, na co se nejméně těším nebo co je obtížné.
  • Mám plán. Pracovní den i týden mám rozplánovaný. Píšu si, jaké články budu tvořit nebo na jakou schůzku musím zajít. Současně si nechávám časovou rezervu na nenadálé události.
  • Vyplňuji prázdná okna. Občas se stane, že schůzka odpadne. V takové chvíli neházím nohy na stůl, abych lelkovala, ale začnu pracovat na jiném úkolu – připravuju si podklady, hledám témata článků (ono se vždycky něco najde).
  • Neposedím. Svojí roli hrajou určitě i geny. Když prý děda za mlada kosil louku a přecházel z jedné strany na druhou, při chůzi brousil kosu (ostatní se zastavili a brousili, když došli). A takových příhod je víc. Navíc už odmalička trpím neposedností, která se mě drží dodnes.
  • Jsem rychlá. Na to bych málem zapomněla. Je pravdou, že většinou jsem s úkoly byla hotová dřív, než ostatní (ve škole, v zaměstnání…). Někdy ale rychlost přechází ve zbrklost a to se musím krotit. (Už jsem vám říkala, jak jsem při rychlém uklízení po narozeninové oslavě spálila i tisícovku, která se mi „přimotala“ do balících papírů?) Takže rychlost není vždy výhoda. Na druhou stranu, když se jí naučíte pořádně ovládat, může v mnohém pomoct.

Čtěte také: Proč pořád nestíhám?

Každý den není posvícení. To je jasné. Občas taky nestíhám. Když je den blbec, potřebuju dopsat náročný text, do toho volají klienti kvůli poradenství a vím, že za chvíli musím odejít, abych se přepravila včas na schůzku… V takovém okamžiku nemám daleko k lehké panice. Většinou mě ale pocit chaosu zaplaví jen na chvíli. Než si uvědomím jednu podstatnou věc. Ono se to nezblázní. Naši předci říkali v trochu jiné souvislosti: co mohu, to mohu, zbytek nechám na Bohu.

Jednoduché a velmi osvobozující.

Ať stíháte vše podstatné!

Jana Poncarová

Nestíhám, zase nestíhám! Jak je to možné??

1429207_68623160

Známe to všichni… Nebo možná ne. Určitě existují lidé, kteří stíhají všechno, správně, napoprvé a s úsměvem… Zvládají rodinu, domácnost, práci, koníčky, ještě se cítí happy, free a vůbec perfektně. Ano, jsou tací, mluví k nám denně z televize a jiných médií. Mám na mysli třeba zrovna i virtuální panáky z reklam, kteří vychovávají roztomile smějící se batole, příkladně čůrající do plenky nejdražší značky, usmívají se při vaření, mytí, praní i drhnutí záchodové mísy. Dokonce i při smrkání na zastávce jsou v pohodě, protože, jak víme, jsou pod ochranou všemocného prostředku, který k vám nepustí bakterie. Žádné. Dokonce ani ty prospěšné – pro jistotu.

Pomůže time management?

Pro nás ostatní (s výjimkou těch, kteří tráví letní prázdniny v himálajském pohoří a čerpají sílu od osvícených tibetských mnichů) je každá rada drahá. Vždyť jen článků o time managementu v práci i doma už bylo napsáno, okopírováno a vydáno bezpočet. Dobré rady mnohdy mnohde pomohou. Tak proč tedy nepomohou vám? Když ano, tak jen krátkodobě a vše se po čase vrátí do starých vyjetých nestíhacích kolejí! Je to jen pevnou vůlí, nedostatkem odhodlání nebo jsou v tom jiné tajemné čáry a kouzla? Nejsou. Buďte si jisti, že ne.

Nedávno, během jednoho stresového dne, kdy všechno stihnout bez jistoty akutního infarktu myokardu prostě nešlo, jsem tak přemýšlela, jak je možné, že se tím věčným nestíháním necháme všichni tak pořád pohlcovat. Oproti generacím před námi máme mnoho výhod a bylo vynalezeno přehršel mechanických a elektrických ukracovačů času. Škoda, že píšu článek v češtině, protože anglicky by se to dalo mnohem lépe vyjádřit předpřítomným časem. Pro neanglicky hovořící čtenáře jde o čas, který začal v minulosti a trvá dosud nebo dosud vnímáme jeho následky.

Ano, jde o to, že jsme neustále zavalováni novými a novými vynálezy, které nám pomáhají zkrátit čas i práci v běžném životě. Místo valchy a necek pereme v pračce, elektrická napařovací žehlička nahradila těžká železná monstra, pohodlným otočením nebo stisknutím knoflíku zatopíme, uvaříme, upečeme, zařídíme.. Ledacos nám pomáhá ušetřit čas, který pak rádi a ochotně trávíme u tv nebo mnohem častěji nad tablety či telefony. Surfujeme jako o život, čteme (a píšeme) články o tom, jak a kde ještě ušetřit čas, jaké managerské dovednosti využít, abychom stíhali.

A co když je to všechno jinak?

Pojďme se na to podívat z jiné stránky. Nemáme toho času naopak moc? Ušetřili jsme ho tolik, že se snažíme najít způsoby, jak ho co nejvíce ukrátit, využít, přežít? Zkusme to tedy jinak. Nebojte, nemám na mysli praní na valše (i když..vlastním doma dvě a kromě rustikálního vzhledu koupelny občas slouží na vydrbání zapraného a musím přiznat, že rozhodně mají něco do sebe). A tak je to se vším. Mám poslední dobou pocit, že máme času víc, než ho ve skutečnosti potřebujeme. Jeden můj nyní mediálně známý spolužák ze střední školy kdysi prohlásil, že ve skutečnosti vlastně pořád na něco čekáme. Až začne hodina, až skončí, až půjdeme domů, až pojede vlak, autobus, až se pohne sto padesát aut v koloně před námi, až skončí pracovní doba, až bude pátek, až, až, až..

Nejen mnohá východní učení hlásají něco o kouzlu přítomného okamžiku. Máme si vážit toho, co máme a jsme teď v tuto chvíli. Nečekat až, ale nevázat se příliš ani na události minulé. Ono se to lehko řekne, ale řiďte se tím. Člověk je tvor líný a přirozeně pohodlný. Vždycky chceme to, co nemáme, ale rádi bychom to měli. Když toho dosáhneme, zjistíme, že jsme o to vlastně ani moc nestáli a že chceme zase něco jiného, že chceme víc. To je prostě v naší povaze. Vzpomeňte si, kolikrát jste byli v úzkých a slibovali, že už budete hodní na své děti, rodiče, kolegy, kamarády, že budete skromní a bude vám stačit málo, že se polepšíte. Schválně, jak dlouho vám to vydrželo. Většinou se rychle otřepeme, otrne nám a už bychom zase vymýšleli dál. A tak je to se vším, i s časem.

Chronos, nebo kairos?

Asi před dvěma lety jsem navštívila jeden zajímavý kurz, doběhla jsem s vyplazeným jazykem, že se omlouvám, ale že nestíhám. Lektorka se na mě podívala zvídavýma očima a pravila s klidem sobě vlastním, že čas vlastně neexistuje. Jen to, jak ho vnímáme, jak s ním zacházíme, to všechno nás předurčuje. Ve skvělém současném podání Jaroslava Duška, který ztvárnil dnes už klasiku mexického autora legendárních Čtyř a Páté dohody, se dozvíte, že existuje tzv. chronos a kairos. Ve starověkém Řecku tvrdili, že chronos je čas, jak ho známe, ubíhá pořád stejně, platí pro všechny stejně. Kairos je také čas, ale spíš jakési nastavení. Relativní čas platný různě pro různé situace. Jaký je čas? Je akorát osm hodin, čas televizních zpráv. Jaký je čas? Je čas na otrhání jablek, je čas už jít z večírku domů. Cítíte ten rozdíl? Naše vlastní nastavení, naše časové já. Asi vás nepřekvapí, že by měla obě pojetí času být v rovnováze, ideálním poměru. Nebudeme si nalhávat, že to jde jednoduše, bez práce. Jenže od mala nám často vtloukali do hlavy, že bez práce ty koláče prostě mít nebudeme a že komu se nelení, a tak pořád dokola.

Jak z toho ven?

Ať žijete ve světě chronos, kairos nebo to střídáte, zkuste se na svoje tzv. nestíhání podívat objektivně. Proč a kvůli komu chcete mít čas? Je hodina volného času moc nebo málo? A co čas strávený s přáteli? Schválně, kolik z vás za poslední týden strávilo 2-4 hodiny s kamarádkou na kávě nebo s kolegy na přátelském popracovním pivu? Sorry, nestíhám, ozvu se. Zavoláme si. Napíšu si připomínku. Uvidíme se později… Kolik času jste ochotni sociálním vazbám osobně obětovat? A co internet? Několik průzkumů přišlo s výsledkem, že průměrný student tráví něco kolem půl hodiny na sociálních sítích denně. A jak jste na tom vy? Nechci tvrdit, že je nutné zahodit tablety do řeky a telefony do kanálu a domlouvat se s kolegou na večer linkovým telefonem vždy po sedmé, osmé, až budeme všichni doma. Vůbec ne, naopak. Využijte moderní technologie ve svůj prospěch. Domluvte s kamarádkou na síti, v kolik a kde, zapněte pračku s odloženým startem, strčte manželovi a dětem večeři ohřát na indukční plotýnku (za jejich asistence pochopitelně!), najděte si s pomocí nové aplikaci nejbližší taxi pro odvoz domů a šup na příjemný drink a pořádný pokec, o kterém jste si mysleli, že prostě nikam do diáře nezařadíte. A hlavně..dejte si na čas.