Luxusní svatební šaty? Jen na obrázku

beach-wedding-615219_640

Svatební šaty z e-shopu s nádhernými ilustračními fotografiemi a příznivými cenami by mohly zlákat mnohou nevěstu. Doručené šaty ale mohou být zcela odlišné, než slibovaly fotografie svatebních modelů. Podezřelý e-shop může prozradit například nedokonalá čeština v popiscích a „recenzích“ zákaznic. Více

Svatba versus život na psí knížku

1384052_96465285

Dříve rarita, dnes naprosto nic neobvyklého řeč je o nesezdaných párech žijících takzvaně na hromádce. Výjimkou nejsou ani nemanželské děti, které byly dříve naprosté tabu. Proč se lidé vyhýbají svatbě? Je manželství opravdu jen přežitek a kus bezvýznamného papíru anebo se za ním skutečně skrývá mnohem více?

Jistota versus volnost

Ačkoliv je v dnešnídoběspolečnost k volnému soužitímnohem tolerantnější, pohled na svatbu a manželstvíji rozděluje do dvou skupin. Prvníz nich si můžeme pojmenovat příkladnějako “tradiční”, neboťmanželstvíbere jako instituci, kterámázajistit rodiněurčitýpocit jistoty a bezpečí. Ano, máji zabezpečit. Tento prvek bohužel v případěživota “na psíknížku”de facto chybí. Odpůrci by mi mohli oponovat, že k tomu, aby svou “rodinu”zajistili, žádnýpapír nepotřebují. Bohužel to tak úplněnení. Ne vždy tento vztah vydržía ne vždy se pár rozejde v rámci dobrých vztahů. Problémy se zabezpečením nejsou tedy žádnou výjimkou.

Manželstvím dáváte rovněžnajevo, že to s partnerem myslíte skutečněvážně. Samozřejměto neznamená, že kdyžnemáte na ruce snubníprstýnek, vášvztah nemážádnou váhu. To určitěne. Nicméněsi je důležitépředstavit i třeba nepříjemnějšísituace, kterése čas od času bohužel takéstávají. Co kdyžjeden z vás skončínečekaněv nemocnici? Je třeba si uvědomit, že vy nebudete mít vůbec žádnýnárok na jakoukoliv informaci. V horším případěmůže takéjeden z partnerůzemřít. Co se stane s tím druhým? Kroměpsychickéújmy se bude muset vyrovnat i s dalšími (nemalými) problémy, jako jsou například finance či společnýmajetek.

Čtěte také: Svatby a svatbičky nejsou pro mámy a babičky

Finance versus životní událost

Bohužel jedním z důvodů, pročněkteřísvatbu odmítají, je jejífinančnínákladnost. Mnoho párůraději investuje peníze, kteréby stála svatba, do společného bydlení. Svatba je přitom událostí, o kterých většina žen sníužod dětských let. Představujísi, jakésvatebníšaty budou mít i to, jak je jejich otec povede k oltáři. Ano, svatba mákroměpraktických výhod především symbolickývýznam. (Svatba ale může vypadat i jinak.)

Je romantickým vyznáním se před rodinou a nejbližšími přáteli, že k soběs partnerem patříte a že to spolu skutečněmyslíte vážně. A co si budeme povídat, manželstvím dáváte rovněžnajevo, že ve vás dva i vášvztah věříte. Možnávás i více donutío problémech mluvit a snažit se vše řešit společnými silami. Z manželstvíse přece užtak snadno neutíká, nebo je to rozhodněmnohem komplikovanější. Navíc, jak užjsme výše naznačili, zákon nemyslína páry žijícína hromádce, cožs sebou v případěrozchodu mnohdy přinášíi řadu problémůspojených s dělením majetku či placením výživného na děti.

Přežitek versus módní trend

Je ale manželstvískutečněpřežitkem nebo jde jen o dočasnou módu? Kdyžse kolem sebe podíváme, určitěnajdeme hned několik párů, kteříspolu žijítřeba i deset let “jen tak vedle sebe”, někteřídokonce užmajíi děti. Aťzapneme televizi či otevřeme časopis, všude vidíme známétváře, z nichžna hromádce žije kde kdo. Často se rovněžsetkáváme s tím, že lidése nechtějíbrát z toho důvodu, že majíkolem sebe řadu zkrachovalých manželstvía oni se zkrátka jen snažíbýt opatrnější. Jako je ale každýčlověk unikát, tak i každýpár je jinýa to, že to nevyšlo například vašim rodičům, neznamená, že byste právěvy nemohli prožít spokojenémanželství. A konec konců, znáte přísloví“Risk je zisk”?

Pokud si to shrneme, manželstvíje svazek, kterýs sebou nese zejména praktickévýhody, co se týče zabezpečenírodiny. Soužití“na psíknížku”zase umožňuje určitou volnost a pocit, že můžete kdykoliv odejít, neboťvás nesvazuje žádnýpapír. Co je ale správné? Na tuto otázku si musíodpovědět každýsám.

V případě, že někde v koutku duše sníte o svém velkém dni, svěřte se partnerovi. Často jsou to totižprávěmuži, kteřínechtějívztah posunout směrem k manželskému stavu. V případě, že se rozhodnete svůj vztah přece jen zpečetit svatbou, bude se vám hodit dostatek inspirace pro váš svatební den.

Autorkou článku je Kateřina Doul.

5 otravných otázek a odpovědí na ně

dítě

Začíná to vlastně už v dětství. Otravné otázky, které vás rozčilují, po nichž vám na tváři vyskočí ruměnec nebo pod jejich tíží sklopíte zrak. Dotěrní rodiče, prarodiče, tetičky a strýčkové se třeba zeptají: čím chceš jednou být? Jak říká Jaroslav Dušek v dnes už legendárních Čtyřech dohodách, do té doby vlastně nejsme nic. A ono to pokračuje.

Jestli mě některá otázka v dětství hodně štvala, byla to tahle: Jak bylo ve škole? Jak asi proboha mohlo být ve škole! Únavné hodiny, většinou vedené frustrovanými učitelkami, úkoly, zkoušení naučené látky. A po příchodu domů, kdy máte myšlenky jen na to, jak co nejrychleji zmizet na zahradu, do lesa nebo na hřiště, se vás ustaraný rodič zeptá na něco, na co chcete aspoň během odpoledne zapomenout.

Je spoustu otravných otázek, které nás můžou přivést do rozpaků. Jasně, někdy znamenají skutečnou účast a zájem, jenže někdy jsou dost netaktní, nevhodné a vtíravé. Když jste slušný člověk, přinutí vás třeba sklopit zrak, něco špitnout. Když už se vás někdo ptá poněkolikáté a jste výbušnější povahy, možná rozlíceně pošlete dotyčného kamsi. Zkusme se ale na celou situaci podívat s odstupem a humorem.

Jak reagovat na otravné otázky?

  • Zkuste si udělat legraci. Vymyslete odpověď, která třeba trochu fabuluje, ale není to přímo lež, protože lež má krátké nohy. (A tazatel by vás určitě pomluvil.)
  • Odpovězte stručně a obraťte list. Ideální je zeptat se na oplátku dotyčného a nechat ho trochu se rozpovídat.
  • Vyložte karty na stůl. Když se vám nechce o určitém tématu bavit, řekněte to. Stačí jen v klidu pronesená větička: „Aktuálně se o tom nechci bavit.“ Tečka. Na to máte právo.
  • Když už něco odpovědět chcete – a protiví se vám jakákoli polopravda – buďte struční a nic nevysvětlujte. Není to potřeba a zbytečně se do všeho zamotáte.
  • No a nebo si můžete vymyslet sadu úsměvných, odlehčených odpovědí. Co si o nich osoba, která se v nevhodnou chvíli ptá na nevhodnou věc, bude myslet, je ryze její záležitost. Abychom trochu napověděli, tak tady jsou nějaké návrhy.

1185571_26641487

Už někoho máš? Chodíš s někým?

Asi každý z nás ví, jak mu bylo, když musel do společnosti vyrazit sám po rozchodu. Chvíli to kamarádi a rodina přechází, dávají nám čas. Jenže pak to začne. Na pitomou otázku se nebojte pitomě odpovědět. „Netoužím po tom někoho vlastnit, takže nemám. A ven chodím se spoustou lidí. Teď zrovna jdu ven s tebou.“

Kdy bude svatba? Kdy se vezmete?

Když si tedy někoho najdete a chodíte s ním ven nebo ho „máte“ (třeba rozvaleného doma na gauči), začnou se lidé ptát na svatbu. Možná nechtějí přijít o výslužku, ale spíš jsou zvědaví. Zkuste dotazovaného trochu vyděsit. „Ty jo, my ti to neřekli? Už to máme za sebou. No bylo to pěkný, viď Máňo. Ale určitě jsme ti psali, nepřišlo ti oznámení?“ Připravte se na to, že takový zvědavý člověk bude šířit informaci dál. No  ale aspoň budete mít od lidí pokoj.

Kdy si pořídíte dítě?

Když se dostanete na hranici kolem třicítky lidi se začnou intenzivně zajímat o to, jestli nečekáte dítě a kdy si ho pořídíte. Spojení „pořídit si dítě“ je celkem komické. Svojí mámě vždycky říkám, jestli teda ví, kde je prodávají, že tam zaskočím. Tahle otázka může být v některé situaci dost bolavá. Jak můžete vědět, že ten který pár se už pár let o dítě snaží a třeba to nejde? Nebo se rozhodli dítě nemít a nechtějí pořád donekonečna obhajovat své stanovisko? Zkuste to takhle. „Hele, zrovna si jedno vybírám. To víš, ale pořízení dítěte, to není jen tak. Tak zkoumám cenu, kvalitu, je to na celý život, tak to nechci uspěchat.“

Kde pracuješ? Už máš práci?

Tak třeba vyjdete školu nebo přijde o práci. Jak blázen rozesíláte životopisy a čekáte. Je to nelehký čas. Občas si můžete připadat zbyteční a někdy propadat pocitu méněcennosti. To může podtrhnout setkání se známým, který se aktivně bude dotazovat, kdeže to pracujete (aby si vás snadno mohl zaškatulkovat), nebo nastane rodinná sešlost, kdy se babička přes celý stůl zeptá, jestli už konečně máte nějakou práci. Těžká chvíle. Zkuste třeba tohle. „Makal jsem doteď jak blázen, tak si dávám studijní volno.“ Nebo: „Práce mám nad hlavu, můžeš mi přijít pomoct?

Kde jste byli na dovolené? Kam pojedete?

Nějak automaticky se předpokládá, že v létě „někam“ pojedete. Takže učitelky ve škole se pro nedostatek inovace stále ptají, co jste dělali o prázdninách. (Bez ohledu na méně majetné rodiče a chudáky děti, které nikde nebyly.) Tuhle otázku potom přeberou kolegové v práci. Nabízí se trochu sprostá odpověď, ale k té vás určitě nebudu nabádat. „No procestoval jsem toho, ale o tom ti povím až bude víc času.“ Něco takového bude asi stačit. Co na tom, jestli jste ta místa procestovali jen prstem po mapě. Drzého tazatele se alespoň na chvíli zbavíte.

PS.: Určitě je třeba rozlišovat mezi dotazy položenými z ryzího zájmu a mezi otravnými otázkami lidí, kterým do vašich osobních záležitostí opravdu nic není.

 Jaká otázka vás nejvíc vytáčí? A jak na ni odpovídáte?

Svatby a svatbičky nejsou pro mámy a babičky

Odehrálo se to v létě asi před patnácti lety. Uvelebená na čerstvě posekané trávě jsem přivřela víčka a oddala se snění, zatímco mě do tváře hřálo slunce. Snila jsem o své svatbě. Nebyla v bílých šatech, ale v džínách. Nevěsta nejela v limuzíně, ale na motorce. Nebo na koni. Nebyla pompézní, okázalá, ale skromná a od srdce.

1401793_79505509

Přišly roky, kdy jsem si zklamaná z rozvodu rodičů říkala, že svatba postrádá smysl. Že není muž, který by za to stál.

Pak se objevil. Muž, který souzní s mojí duší. Vzali jsme se. Jen trochu netradičně.

Popíšu vám svůj svatební den. Ne proto, že bych chtěla šokovat, zaujmout nebo se chlubit, ale proto, že třeba sami toužíte po něčem jiném a říkáte si, že to nemůžete udělat.

Můžete. Svatba je váš den, ne den vašich babiček, maminek, tetiček a dalších příbuzných.

Naše svatba se odehrála na místě, které jsem si vybrala už dávno. Krásný kout přírody, blízko lázeňské městečko a dobrá hospoda. Je to naše místo – vedli tam naše první výlety, objevovali jsme ho společně.

Byl podzim, slunečný den, listí hrálo všemi barvami. Byli jsme jen my dva, svědci, blízká rodina, náš pes. Oblečení praktické, protože po obřadě následovala procházka kouzelnou podzimní přírodou. Mé vysněné džíny byly pro takový okamžik více než praktické.

Obřad byl rychlý. Moje matka to ocenila. „Bylo to tak rychlý, že jsem ani neměla čas plakat.“ Jsem ohleduplná dcera, co myslíte?

Po procházce jsme si dopřáli trochu hodování – výborná bažantí polévka, pečená kachna, dezert. Další procházka nádhernou přírodou a doma trochu svatebních koláčků, vína a dortu.

Byl to úžasný den, na který moc rádi vzpomínáme.

Nepotřebovali jsme ani fotografa. Kouzelné fotky plné atmosféry obstarala naše svědkyně pomocí obyčejného fotoaparátu.

V kontrastu s mojí zkušeností jsou svatby některých mých známých – rozhádané rodiny, nespokojené tváře babiček, protože se akt odehrával podle jiného scénáře, než by si přály.

Statisícové částky. Pompézní nevkusné šaty. Hraný lesk. Snaha ohromit a fascinovat. Užít si svoji chvilku slávy.

I když, proč ne.

Většina dívek, které znám, snily o tom, že budou alespoň na chvíli princeznou.

Já měla jiný sen.

Ani jeden z nich není dobrý či špatný.

Důležité je jen to, zda si ho vyplníme. Zda naše svatba proběhne podle našich představ.

Ale vlastně mnohem důležitější je, jestli manželství, které ze svatby vzejde, bude spokojené.

Co po jméně?

Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně. Napsal Shakespeare před mnoha a mnoha lety. Jedny z mála veršů, které mi v hlavě uvízly z povinné školní četby. Možná proto, že změna jména před svatbou, po svatbě nebo po rozvodu je zajímavým tématem, které stojí za úvahu.

1426628_37532252

 

Mám to už téměř čtyři roky za sebou. Naše svatba byla netradiční ve většině směrů. Nejen v tom, že jsem se rozhodla nechat si své dívčí jméno. Už jen to pojmenování „dívčí jméno“ mě občas dokáže nadzvednout ze židle. (Právě mě napadá, že na úvod jsem možná měla upozornit, že tento článek může být lehce „feministický“.)

Existuje něco jako „chlapecké jméno“? Jistěže ne. I když. Jsou výjimky samozřejmě. Možná jste i vy slyšela o muži, který z různých důvodů převzal příjmení po své ženě. Odvážný to muž, který se dokázal smířit s případným posměchem svého okolí.

Spravedlnost na prvním místě

Jsem narozená ve znamení Vah. Spravedlnost a vyvážený přístup hledám ve všech sférách svého života. Moje já nedokázalo překousnout, že bych se vzdala svého rodného příjmení a zaměnila ho za jméno svého muže, ačkoli ho hluboce a celým svým srdcem miluji. Trochu dětinsky jsem se ptala: proč bych si měla jméno měnit já jako žena? Jen proto, že se to tak dělá?

Nedělám věci jen proto, že se to tak dělá!

Cítila jsem, že chci nést jméno, které jsem dostala při svém narození až do svého konce.

Ohledně jména jsme s mužem nevedli vůbec žádné pře. Obdivuji jeho pohled na celou věc, který je do jisté míry netradiční, tolerantní a vůbec ne ješitný!

A co děti?

A teď vám popíšu, jak to bylo při návštěvě úřadů před svatbou.

Matrikářka z jednoho malého západočeského městečka nás přivítala s úsměvem, který postupně slábl. Když jsem do papírů vyplnila, že si nechám své rodné příjmení, zarazila se, zkameněla. „A co děti?“ Ups. Na to řeč nepřišla. Skóroval můj nastávající: „Ty ponesou příjmení po mně.“ Bod pro něho. Na to jsem nějak nevzpomněla.

Je dost pravděpodobné, že nemám vyvinutý cit pro rodinu. Znám ženy, kterým se nechtělo měnit si příjmení. Vzdát se svého. Chtěly si zachovat svoji identitu, ale zároveň cítily, že chtějí být i součástí své budoucí rodiny. Proto si zvolily dvě jména. Třeba Nováková Dvořáková.

Mé příjmení je samo o sobě dlouhé a dvě jména se mi zdají nepraktická. Vím, že budu součástí své rodiny, přestože nesu jiné jméno.

Je to z velké části o pocitu. Změna či ne-změna jména by měla vycházet z našeho nitra a souznít s naší duší.

Vím, že bych se ve jméně svého muže necítila svá, i když je krásné.

A pak je tu ještě jedna možnost, které využili naši dobří přátelé.

Muž si vzal jméno ženy. Žena jméno muže.

Není to krásné?