Babiš u studentů. „Kdykoliv řekne Kalousek, dej si panáka!“

panák

Ministr financí Andrej Babiš zavítal na půdu Západočeské univerzity. Že se jeho přednáška má týkat fiskální politiky České republiky, jsem si musela přečíst. Kdybych to neudělala, neměla bych sebemenší tušení, o čem se to pokouší hovořit. Nerada bych, aby to vyznělo špatně. Nechci se shazovat a vypadat, že jsem příliš hloupá na to, abych to pochopila, nicméně pravda je taková, že přednáška, o kterou byl zejména ze strany studentů Fakulty ekonomické obrovský zájem, neměla hlavu ani patu. Více

Kašel

sušenka

(Povídka) Otevřela pusu a místo pozdravu se rozkašlala. Trvalo to nekonečně dlouhou dobu. Bylo mi trapně. Dívala jsem se na zem a všimla si smítka na koberci. Zrovna jsem luxovala. Musela jsem ho přehlédnout. Přejedu ho znovu, až odejde. Více

Jídlo sbližuje: Snídaně ve znamení solidarity

otevrena snidane 3

Snídaně bez předsudků, otevřená snídaně, solidární snídaně… Na názvu ani tak nezáleží, důležité je, že ráno společně stráví lidé, kteří se třeba ani neznají, ale při stolování k sobě nacházejí cestu. Jídlo chutná, ale i sbližuje. Navíc skrze ně člověk může poznat různou kulturu nebo minimálně překonat případné předsudky a bloky. Více

Už se nezdravíme?

street-car-925704_640

Napadlo mě, že bych mohla emigrovat. Do země, kde lidé odpovídají na pozdrav. Kde se usmějí a zatleskají vám. Nenávist a závist neznají. Nenačumují si do talíře a uklízejí si před svým prahem. Vím, že je to ideál. Nepřestanu ho hledat. Protože věřím, že pravda a láska (alespoň tu a tam) zvítězí nad lží a nenávistí. Více

Úsměv je lék na všechno

1207721_43574465

Ne vždycky zažíváme období z nejšťastnějších. Jak už to tak život střídá, občas nám Štěstěna a Přízeň ukazují záda. V tu chvíli je potřeba najít optimální řešení, jak se – s třeba i nelehkou situací – vyrovnat.

Osvědčeným prostředkem, s jehož pomocí lze úspěšně čelit i velmi nepříjemným komplikacím, je zdánlivě obyčejný ÚSMĚV, SMÍCH… (Pro ty, kteří zatouží dozvědět se více z hlediska odborného, terapeutického viz Karel Nešpor: „Léčivá moc smíchu“.)

Smích jako přístup k životu

Moje vlastní, první konkrétní zkušenost s tímto tématem sahá až do doby dávno minulé. Tehdy naše babička s chutí a zaujetím četla knížky z řad tzv. „červené“ a „modré  knihovny“, a mé úvodní řádky souvisejí právě s jedním z titulů. Lze na něm dobře demonstrovat význam ÚSMĚVU a potřebu osvojit si veskrze lidskou schopnost USMÁT SE. Usmát se v ten správný čas… A úsměvem, pousmáním, smíchem jednoznačně vyjádřit svůj PŘÍSTUP K ŽIVOTU, k mezilidské komunikaci.

Smích odemyká mnohé

ÚSMĚV (SMÍCH) je zjevně výborný (a potřebný) „psychologický tah“, který funguje. A to nejen při udržení (vytvoření) naší vlastní vnitřní psychické stability. Funguje velmi významně také směrem od nás , při utváření mezilidských vztahů. Takových, v nichž nám může být dobře…

„Směj se, Eli…!“

Tato maminčina slova se vracela v mysli malé holčičce z onoho vzpomínaného starodávného příběhu. Ve chvíli, kdy tušila, že musí sebrat SÍLU V SOBĚ a čelit odhodlaně, nekompromisně „Osudu“. Ve chvílích, kdy bylo potřeba odehnat nepřízeň z  důvodu prostého přežití, teď a tady, v  podmínkách, které byly dané a neznaly slitování…

Kouzelná moc úsměvu

Nebylo to snadné a nebylo to ani hned. Až postupem času, zráním dívenka poznávala, že ÚSMĚV má skutečně „kouzelnou“ moc …

Poznala, že úsměv může zabránit  pokračování dalších útoků vycházejích z prostředí, kde žila. Že zmenšuje jeho chlad a rozpouští živelně tryskající zlobu, bezcitnost, nepochopení, nenávist, agresivitu, pomstychtivost. A mnohdy napomůže k přiblížení (někdy až nečekaně rychlému!) člověka k člověku, k porozumění.

Spolehlivě odzbrojovala zjevně nepřátelsky „nastavené“ okolí   svými ÚSMĚVY… Usmívala se. Vědomě překonávala samu sebe. Usmívala se, seč jí síly i rozum stačily, často v rozporu s tím, jaké pocity ji v tu chvíli ovládaly. Usmívala se na nesmlouvavě krutý svět kolem sebe přes slzy lítosti a smutku, bolesti, přes prožívané pocity křivdy. A to způsobilo, že svůj „boj“, od začátku nerovný, na plné čáře nakonec vyhrála.

Dokázala se totiž na svět, v němž žila, na ty, kteří byli jeho součástí, usmát. Nevracela zlobu a nenávist. Ale naopak nečekaně vstřícně vycházela naproti těm, kteří jí život komplikovali. Nabízela protipóly plejádě negativních projevů. A tomu lze jen stěží v dané chvíli odolat…

Usmějte se

Schválně – už jste to někdy zkusili? Usmát se (jen tak – ne se zjevnou ironiií ani s despektem) na toho, kdo ve vaší přítomnosti (nebo dokonce proti vám!) „dští“ síru a plameny. Na toho, kdo popustil uzdu svým negativním emocím.

Pokusili jste se někdy (bez své vlastní zloby obrácené proti rozzlobenému) s  úsměvem, shovívavostí, laskavě utišít vztekající se dítě?

Možná jste byli překvapeni, jak snadno zkrotlo a „srovnalo se“. Jak rychle s ním opět „byla řeč“. Váš ÚSMĚV zákonitě zafungoval. Překvapil, zklidnil, odzbrojil…

Kéž bychom v sobě stále častěji dokázali nacházet tuto schopnost. A kéž by těch, kteří se o to pokoušejí, bylo čím dál tím víc… Věřím tomu, že by se nám všem žilo mnohdy určitě šťastněji

Autorkou článku je Jarmila Jiráková.

Šup do škatulky! O omezování, zařazování a osvobození

1439541_50643946

Kdo z nás kdy neměl pocit, že sem nebo tam nepatří. Tak já jsem třeba jako dítě občas pochybovala, jestli mě náhodou neadoptovali. Kolikrát už jsem měla připravené kufříček s kreslenou postavičkou, že tedy půjdou, když mi nerozumí. A podobný pocit mě čas od času provází v různých fázích života.

Vezmu to ale z jiné strany. Všimli jste si, že někteří lidé mají rádi škatulky. Ty jsi právník, patříš sem, ty jsi dělník, tak hopni tady do té škatulky, ty jsi máma na mateřský, tak rychle, zavři se sem… A když se náhodou nehodíte do té či které škatulky, znervózní, koukají divně, neví co říct.

Nevybočuj, narazíš

Zařadit se! Zařaď se do pruhu, ať nevyčníváš, nebo tě někdo sejme! Rychle, rychle. Společenské předpisy říkají, že máš věk na to či ono. Společenské konvence říkají, že by sis měl najít svojí roli a té se držet. Jinak děláš zmatky. Tvé okolí je zmatené. Proto se někdy otáčí zády, jindy útočí. To abys moc neohrožoval bezpečnost, protože vystoupit z konformního prostoru nebolí tebe, ale je. Možná proto, že jim něco zrcadlíš.

Tak se většinou podřídíme. A řítíme se cestou života podle škatulkových pravidel. Nedej bože, když uděláme úhybný manévr, protože nás z té samé polohy bolí záda, potřebujeme se otočit, uhnout doprava nebo doleva. To teprve způsobíme zmatky. „Cože, už nejsi lékař? Budeš se teď živit jako herec? Ty jsi se zbláznil?“ Nebo: „Prodáváš byt ve městě? Ty, takový Pražák? Vždyť ani nevíš, jak vypadá slepice.“

Schválně zveličuju. Představte si prostě situaci, kdy uděláte něco nečekaného. Stačí maličkost. Třeba vás vaše okolí zná jako ty, kteří pořád říkají ano. Moc neodporují, na všechny se usmívají, všechno žehlí, chovají se velmi slušně. A najednou si dovolíte říct na něco prosté „ne“.

Pokud kolem sebe zrovna máte sobecké a na ne-odpor zvyklé okolí, pravděpodobně narazíte. Vše může dokonce dojít až tak daleko, že najednou přátele ztratíte. Stal se z vás někdo divný – najednou totiž říkáte kromě „ano“ také „ne“. Z člověka, který byl zaškatulkovaný jako dobrák, který na vše kývne, se pomalu stává osoba, jež se učí říkat ne. A okolí je zmatené.

Rozbijte ta škatulata

Co když se tedy vědomě rozhodnete, že už se vám v jisté škatulce nelíbí? Co když vystoupíte ze své role neustálého dobráka? Co když změníte povolání a místo úředníka začnete provozovat masáže? Co když se vůbec nechováte jako typická mamina na mateřské? Co když se v sedmdesáti vydáte na cestu kolem světa, zatímco vaši vrstevníci si nedokážou představit den bez stížností jakéhokoli charakteru?

Pak nevyhnutelně rozbijete tu či onu škatulku. Abych neodbíhala od sebe, protože osobní příklad je vždycky nejlepší (o čem také jiném můžu psát než o tom, co prožiji nebo cítím)… Dlouho jsem se potýkala s tím, že lidem nemůžu vysvětlit dost dobře své povolání. Píšu články pro webové stránky i časopisy, věnuju se analýzám cen energií. Většinou koukají divně. Jsem totiž na volné noze. Nemám zaměstnání od-do. Má to své výhody a nevýhody. Když mi náhodou začali naznačovat, „že se mám“, měla jsem tendenci výhody snižovat. Když mi náhodou naznačovali, že jsem lenoch, měla jsem potřebu jim prezentovat, že to není zase taková legrace. Oba dva pokusy občas končily fiaskem.

A bylo by toho víc. Chvíli žiju ve městě, chvíli na chalupě a hledání místa, které označím konečným „tady bydlím“ by bylo na jiné vyprávění. Prostě jsme nestavěli dům, nekupovali byt, ale naše bydlení vyplynulo úplně jinak. A to nemluvím o naší netradiční svatbě, o které jsem vám už taky psala. Ani náš pes k nám nepřišel tradičním způsobem z útulku nebo z právě narozených štěňat, ale jednoho dne na nás prostě čekal na louce, kde jsme si ho vyzvedli (utekl od grobiánského majitele). Občas z legrace myslím na to, jestli k nám podobně netradiční formou přijde i dítě. To už by asi bylo na okolí přece jen trochu příliš.

Prostě a jednoduše. Ačkoli to tak nevnímám, je asi pro lidi kolem těžké zařadit mě do nějaké škatulky. Nejsem učitelka nebo úřednice. Na svatbě jsem neměla bílé šaty. Nechci nový dům, ale starou chalupu. Nekupuju si věci kvůli značce. Nákupy vůbec nemusím, hlavně v obchodních domech. Jezdím na starém kole. Můj mobil nechytí virus. Jsou mi milejší džíny než kostýmek, ačkoli by se k mému povolání asi hodil víc. Jsem šťastná, že je můj pes maximální možný mix všech ras a žádný přešlechtěný chudáček. A tak dále.

Nechci šokovat, jen svobodně dýchat

Musím v téhle fázi dodat jednu moc podstatnou věc. Nejsem exhibicionista, nerada šokuju a když se mé okolí začne rýpat třeba v tom, proč naše svatba neproběhla podle určitých měřítek, není mi to příliš příjemné. Já se také nerýpu v tom, proč jejich proběhla tak či onak. Prostě to tak je. Vše důležité dělám podle toho, jak to cítím. Prostě jsem to tak cítila, proto to tak bylo, proto to tak je!

Musím ale taky přiznat, že se to ve mně občas hodně pere. Nechci být v té či které škatulce. Jenže někdy se do ní raději nechám zavřít. Asi proto, aby mě okolí líp přijalo. Zčásti i proto, abych měla klid. A pak se to ve mně zase trochu povaří a deru se ven. Na vzduch. Uvnitř těch škatulek je to totiž takový trochu zatuchlý. Aspoň pro mě.

A tak se těším na den, kdy doopravdy přestanu řešit, jestli si tihle či tamti o mě myslí, že jsem divná. Lidičky, prostě to tak mám.

No a co jsem tím vlastně chtěla říct? Protože nějaký závěr být musí, to se očekává, že? Chtěla jsem tím říct jen tohle: pokud se taky v těch škatulatech dusíte, tak je hezky otevřete, vykoukněte ven, nadechněte se, zamávejte na své nevěřícně zírající okolí a řekněte jim: „Udělej to taky. Vždyť můžeš. Nikdo tě za to soudit nebude. Buď, kým jsi. A bude ti líp.“

Taky budu ráda, když napíšete, jestli jste ve škatulce nebo venku. A jak se těmi konvencemi bojujete vy.