A s novým rokem zase o krok blíž k sobě

14047215_10207198752511923_4619415160688065505_o

Zůstáváte shovívaví a skromní a přejete si hlavně zdraví? Nebo se odvážíte přidat ještě štěstí? A co peníze a slávu a uznání? Někdy v přáních zůstáváme zbytečně přízemní. Jenom proto, že svůj život a sami sebe nedokážeme vidět jinak. A že nenacházíme odvahu udělat věci jinak. Třeba jenom drobnosti. Více

Rozumíte svým snům?

sen

Trhnete sebou a probudíte se se zvláštním pocitem. Co se vám to zdálo? Zkoušíte se rozpomenout a svému snu porozumět. Snář tentokrát neotvírejte. Poradíme vám, jak rozklíčovat poselství, které vám sen přináší. Více

Splňte si své sny: Trpělivost růže přináší

Ró?a

Asi (spíše tedy určitě…) patřím k těm, kteří – když si „vezmou něco do hlavy“ – neúnavně hledají (a posléze většinou i najdou)cestu, jak si to prosadit. Pro někoho vlastnost nepoznaná (a tedy nepochopitelná, možná dokonce obtěžující a nepřijatelná), pro jiné samozřejmý (a nezbytný) rys jejich povahy, který se jim vyplácí využívat… Vzpomínám si na životní příběh právě z tohoto „soudku“, který mi (po kolikáté už v mém životě?) jen znovu potvrdil moudrost prastarého přísloví . Zkusme se jím proto nechat, ke svému dobru, v životě neomylně, průběžně vést…

Trpělivost – a taky právě jistá tvrdohlavost, odhodlání a vůle (dovednost) čelit nástrahám, schopnost „oklepat se“ z případných nezdarů a proher a vykročit za svojí metou znovu, třeba po sté, nevzdat se po prvním neúspěchu či komplikaci a věřit, že se – tentokrát už ne SNAD, ale URČITĚ! – zamýšlené naplnit podaří …

Paní učitelka mé tehdy malé dcery byla ještě svobodná. Ale byla ve věku, kdy (jak se dnes často a s oblibou říká) její biologické hodiny už nějaký čas výrazně tikaly… I stalo se, že přišla dlouho netrpělivě očekávaná, skutečná, ta pravá LÁSKA – a s láskou posléze i (konečně!) neméně toužebně očekávaný „signál“, kterým se o slovo hlásil nový život. Zbývaly však ještě dlouhé měsíce čekání a péče – starostlivé péče o sebe samu, a tím pak především samozřejmě o toho nebo tu, co se měli teprve narodit… Paní učitelka zářila a také její až donedávna poněkud šedivá každodennost (poznamenaná čímsi bolestně chybějícím) se pro ni rozsvítila v plném spektru barevných tónů.

K naplnění velkých snů je obvykle potřeba i velké úsilí

A pak, najednou, konec… Cosi se stalo a zbyla jen bezmoc. Beznaděj. Prázdnota. Život se nečekaně zastavil a nebe zatáhlo, zčernalo… Bylo třeba sebrat sílu a vykročit znovu, započít znovu tutéž cestu, tentokrát ale , poučena neblahou zkušeností, s opodstatněnými obavami, bude-li jí dopřáno dojít až na šťastný konec pouti za mateřstvím.

Popsaná situace se, bohužel, zopakovala ještě několikrát …  Stále, dokola se opakující nelítostný scénář, který se rozhodl zinscenovat sám ŽIVOT. Bývá krušné, a těžké, přetěžké, znovu zvednout tutéž hozenou rukavici a najít v sobě sílu(vůli) i odvahu nevzdat se… Paní učitelka (skláním se před ní v úctě a bezmezném obdivu, to mi věřte!) to dokázala…

Přešel nějaký čas (pro někoho relativně krátký, pro jiné dlouhý až běda!), žáčci i žáci povyrostli a spolu se školními  učebnicemi jim byly „vyměněni“ také učitelé. Život šel dál…

Sejde z očí, sejde z mysli. Tak to, v míře jistě různé, skutečně bývá. Paní učitelka, na kterou vzpomínám, se nám ztratila ze života, aby vstoupila do životů jiných. Aby naučila další děti to, z čeho budou ve svém dalším studiu vycházet, co budou dále rozvíjet, vyhodnocovat,třídit… Nemaje ale stále děti vlastní, věnovala se – poctivě, ovšem jen s těžko ukrývaným smutkem z nenaplněné touhy – těm, které jí „nadělila“ kantorská profese…

To, čeho jsme nedosáhli snadno, má pro nás cenu nad jiné

A pak, jednoho podzimního dne( ta vzpomínka je i po letech stále živá, intenzivní – a dojemná), děti se právě vrátily z halloweenského „mumraje“, mi zabloudily oči k obvyklé, pravidelné rubrice v jednom z regionálních deníků.

Uviděla jsem šťastný pár s miminkem v náruči. Ano, byla to skutečně paní učitelka se svým mužem a s jejich  novorozenou dcerou… Holčička dostala dvě křestní jména. Jedno po mamince – druhé po tatínkovi. A nebyl to vůbec módní trend „diktovaný“ dnešní dobou. Nebyla to žádná „exotika“, žádná „extravagance“ ani okázalost. Bylo (je!) to jen samozřejmé vyjádření vzájemné LÁSKY, která dovedla ženu a muže až k naplnění jejich touhy, k smyslu jejich životů. Věra Jaroslava… Dojalo mě to. A dojetím slzím, kdykoliv se mi tahle vzpomínka vynoří z paměti. Nesmírně, všem třem, přeji, že jim je dopřáno být spolu…

Neobyčejná vnitřní síla, odhodlání, vytrvalost i slzy bezmoci, lítosti a vzteku v tomto případě měly smysl. A tak by to v životě přece mělo být. Vždycky…

Autorkou článku je Jarmila Jiráková