Kdybych si měla sednout k ohni, zavřít oči a představit si sebe sama jako zvíře, byla bych vlčice. Trochu osamělá vlčice, která se toulá v lese, čichá k borovým šiškám, válí se na louce, nastavuje čumák větru a pomrkává na hvězdy. Občas bych potkala tu nebo onu přítelkyni a toho nebo onoho přítele. Moje smečka je totiž rozprchlá…
Znělo mi to jako z jiné planety. „Vystřihla jsem si na vás kdysi kontakt v jednom časopisu a teď volám,“ řekl mi do telefonu milý hlas. Vystřihla? Proč si mě prostě nezadala do Googlu. A potom se mi před očima objevil nostalgický svět výstřižků. Na té jiné planetě jsem totiž taky žila. Bez mobilu. Bez internetu. Bez…
Moje kamarádka má dítě. Já ne. Přesto je nám spolu báječně. V jiné společnosti matek si ale ne-matky (bože, to je hrozné slov), můžou připadat poněkud nepatřičně. Třeba když se mluví o plenkách nebo se dostanou pod palbu útočných otázek – a co vy? Kdy už budete mít konečně dítě?!
