Malířka Zdenka Braunerová: „Uzrála jsem v samotě“

Zdenka Braunerová ve svém ateliéru. Zdrojem webové stránky Středočeského muzea v Roztokách u Prahy

Zdenka Braunerová byla významnou českou malířkou, etnografkou a kulturní vyslankyní, která Praze přelomu 19. a 20. století napomohla zprostředkovat soudobou francouzskou kulturu. Tato žena, která na svoji dobu skutečně mnohé dokázala, nezapomínala na svoji podstatu a celoživotně pěstovala hodnoty jako tradice, klid a z nich plynoucí radost. Staly se jak esencí jejího malířského díla, tak její inspirativní osobnosti. Více

Žena a skladatelka? Vítězslava Kaprálová prorazila a dodnes patří k nejhranějším

Kapralova1935

Žila jen pětadvacet let a napsala na čtyři desítky oceňovaných skladeb, které dodnes hrají rozhlasové stanice po celém světě. Byla mimořádně nadaná. V době, kdy nebylo běžné, aby žena skládala a dirigovala orchestr, šla za svým cílem. Na tváři lehký úsměv. „Mít radost z prostoty a maličkostí, zpívat vždycky, usmívat se jak nejvíce to jde,“ napsala optimisticky v jednom z dopisů svým rodičům. Více

Mimořádná setkání v životě

sunset

Zdaleka ne všechna setkání, která nám život přichystá , se vryjí do naší paměti natrvalo. Na některá zapomínáme okamžitě, jiná se nám ještě párkrát vybaví, než z naší mysli zmizí, a jen některá jsou výjimečná, taková, která nám zůstanou už navždycky uložena v srdci…

Cesta do neznáma

Není vůbec podstatné, proč a jak se stalo, že jsem se jednoho letního, pozdně prázdninového rána vydala na cestu za znovuozdravěním své „tělesné schránky“, zamávala rodině a nastoupila (přestože s těžkým srdcem, přece jen i s jistou úlevou a s přesvědčením o správnosti svého rozhodnutí) mnohakilometrové putování za nadějí…

Jela jsem ovšem, stejně jako mnozí, tehdy naprosto do neznáma – nevěda, jak a hlavně s kým následující dny a týdny strávím. S hlavou plnou útržků vesměs „neblahých“ zkušeností (zprostředovaných mi jinými) jsem tedy konečně, se všemi zavazadly, klíčem v ruce a s poněkud rozbušeným srdcem zaklepala na dveře pokoje v jednom z lázeňských domů v tehdy pro mne zcela neznámém lázeňském městě.

Podobné životní naladění

první setkání s napohled starší, přísně a nepřístupně vyhlížející  ženou (v tom pravém slova smyslu, jak jsem brzy zjistila, dámou!), které bych jen velmi stěží v tu chvíli odhadla její skutečný věk, ani v nejmenším nedávalo tušit pozdější vývoj našeho krátkodobého, okolnostmi daného, náhodného a výjimečně šťastného soužití. Náhodného… ?

Ti poučenejší z nás jsou přesvědčeni o tom, že v životě není náhod. Tahle úvaha se mi vybaví vždycky, když se mi v tom mém stane něco mimořádného. Setkání, na které vzpomínám, mimořádné bezpochyby bylo…

Jen chvíli, snad den, dva trvalo, než jsme (s opatrností nám oběma zjevně vlastní) zjistily(věřím – vím to, že k oboustranné radosti a nadšení) své podobné životní „naladění“ , stejné vnímání nabízených rozmanitých podob současného světa kolem nás, bezvýhradně přijatelnou podobu toho, co k svému životu bytostně potřebujeme – i bez čeho se snadno obejdeme, obdobná přání i touhy, podobné lásky a „lásky“, stejné „hranice“ životních kompromisů, které už odmítáme (z hloubi své duše) překračovat.

Blízkost a spříznění

Ač datem svého narození vzdáleny v čase o celou jednu generaci, přístupem k životu – k tomu svému i k životu těch, kteří s námi byli spoutáni poutem těsným a nejtěsnějším – jsme se k sobě (pomalinku poodkrývaje zakoutí svých podobně snadno zranitelných duší) stále víc a víc přibližovaly. Ač do té doby zcela neznámé a cizí, jako mávnutím kouzelného proutku náhle neobyčejně lidsky spřízněné, blízké.

Životní nadhled získaný odžitými roky, schopnost smát se, humorem „kořenit“ líčení dávno i nedávno prožitých životních peripetií, které v čase svého průběhu úsměvné mnohdy právě nebyly – a současně potenciál obrovského citu, citovosti a citlivosti, laskavosti, všeobjímající lásky k těm, kteří byli, jsou a vždycky budou součástí jejího života…

Umí se krásně smát

Smály jsme se spolu vzácným osvobozujícím smíchem tak, jak se „nezadaří“ často ani komukoliv… Ten smích tryskal ze zvláštního propojení našich myslí, z pouhého náznaku myšlenky či úvah, které často nebylo třeba ani dokončit, abychom okamžitě a přesně věděly „své“. Ten smích byl nebývale „nakažlivý“, byl z rodu  těch, které se jen stěží, propuknou-li, dají zastavit. Po pravdě řečeno – ani jsme se o to nesnažily; ten smích byl totiž léčivý a takový lék jsme obě potřebovaly. Proto jsme si ho střežily, hýčkaly a hojně dopřávaly. Přicházel průběžně (mnohdy nečekaně), postupem společně strávených dní čím dál tím častěji – a plnil naši „rezervu“ pro čas, kdy se nám ho třeba nebude dostávat v míře alespoň minimální, postačující – nezbytné.

Za šťastná setkání je třeba poděkovat

Často si na ni vzpomenu. A nebývá to zdaleka jen v čase, který ke vzpomínkám svojí atmosférou jednoznačně vybízí . Podvědomě tak „dobíjím“ svoji „baterii“ zdravého (nezbytného!) životního nadhledu nad situacemi, které – v různé četnosti a náročnosti – staví život do cesty všem, a pokouším se „obstát“ – před těmi, které mám kolem sebe i před sebou samou. Obstát s rozumem a citem, s humorem – a taky se ctí, hrdostí a pokorou, s čistým svědomím.

A protože se blíží kromě dnů vánočních, milá paní Evo, také Vaše jmeniny (Štědrý den je přece už od pradávna také svátkem všech Adamů a Ev, i když na to mnozí , přiznejme si to, v předvánočním shonu někdy zapomeneme…), přeji Vám ze srdce pro celý rok příští stálé pevné zdraví, splněná přání a zachování (ještě pro dlouhý, dlouhý čas) osobitého, moudrého a laskavého přístupu k životu, jemuž by se mnozí mladší,mladí i ti nejmladší mohli (a měli) od Vás učit.

Děkuji za příležitost setkat se (a šťastně „potkat“ ) – za Vaši přízeň, laskavost i moudrost, za Vaše úsměvy a smích…

Autorkou článku je Jarmila Jiráková.