Time management pomůže skloubit pracovní a rodinný život

sidonie-casopis.cz_agslunecnice_cz_nahledovy

Máte toho lidově řečeno nad hlavu? Není divu, skloubit rodinné povinnosti s těmi pracovními bývá často nadlidský úkol. Řešením pro mnoho rodin s dětmi je práce na částečný úvazek, ale ani ten nemusí vyřešit to nejzásadnější – čas. Denní rozvrh si totiž musíte naplánovat sami, čím lépe jej budete dodržovat, o to více budete mít času pro sebe. Lehko se to řekne, hůře provede, říkáte si. Nebojte, s našimi radami zvládne time management každý! Více

Kašel

sušenka

(Povídka) Otevřela pusu a místo pozdravu se rozkašlala. Trvalo to nekonečně dlouhou dobu. Bylo mi trapně. Dívala jsem se na zem a všimla si smítka na koberci. Zrovna jsem luxovala. Musela jsem ho přehlédnout. Přejedu ho znovu, až odejde. Více

Tak co, kdy budou děti?

woman-hodinky

Na vánočních trzích na mě mávala známá. Dvakrát. Byla tma, trochu hůř vidím na dálku a dlouho jsme se neviděly. Houpala kočárek. Po obligátním „jak se máš“ to začalo. Co svatba? Odpověděla jsem, že už to mám pět let za sebou. A že sociální sítě nehlásaly změnu, protože jsem si nechala své jméno a že podobné věci prostě nesdílím. A co děti? Popravdě, čekala jsem to. Pro tuhle otázku mám připravenou odpověď. S narůstajícím věkem se jí totiž nevyhnete. A mě už bylo třicet, že. Více

EKO-BIO životní styl: Čeho je moc…

perex

Už patnáct let nejím vepřové ani hovězí. Už pět let pěstuju zeleninu a suším bylinky. Víkendy trávím na chalupě, kde není koupelna, takže se myjeme venku. Vařím marmelády. Občas upeču chleba. A poslední dobou mě štve eko-bio životní styl.

Čeho je moc, toho je příliš.

Myslím si, že žijeme v krásné době. Je pestrá. Ten dělá to a ten zas tohle. Na zahrádkách znovu zakládáme záhony. Sušíme houby. Zavařujeme ovoce. Pečeme domácí koláče, chleba a buchty. Sušíme bylinky. Šijeme kabelky. Pleteme a háčkujeme. Vyrábíme náušnice. Stloukáme kurníky. Hrajeme na hudební nástroje. Chodíme do lesa. Zpíváme. Pouštíme se do obnovy památek. Čistíme řeky.

Objevujeme spoustu zapomenutých věcí. Naši předci by z nás měli radost. A asi by řekli: tohle jsme dělali taky. Žádné světoborné objevy. Jen návrat k přirozenému, lidskému, smysluplnému.

Někdy se to ale zvrtne.

A eko-bio životní styl se najednou stane něčím víc. Něčím, co nás začne terorizovat, místo toho, aby nám pomáhalo žít lepší život.

Matkou do roztrhání těla

Třeba současné pojetí mateřství. Nechtěla jsem se do podobných diskuzí pouštět, protože sama děti nemám. Ale s totožnými pocity se mi svěřilo už víc matek. Trend „všechno pro děti“ a nejlépe bio může být (a mnohdy je) ubíjející. Pro matky i pro děti. Vyčerpané matky se rozdávají do roztrhání těla. Perou ekologické pleny, kojí, co to jde, skáčou kolem dětí, hrají si s nimi, zapomínají na sebe. Padají vyčerpáním.

Pozor, neříkám, že dlouhodobé kojení, eko pleny nebo kontaktní mateřství jsou špatné. Vůbec ne. Vše má ale své hranice a ty by měly být zdravě nastavené. Není to tak dávno, co mi kamarádka poslala článek, ve kterém autorka jednoduše konstatuje: energie, kterou dnes matka věnuje dvěma dětem, musela našim babičkám stačit na děti čtyři. Protože diktát eko-bio stylu hovoří jasně. A kdo v tom nejede, nedělá vše pro své dítě. Alespoň podle některých radikálnějších hlasů.

Kam tohle může vést? Budou děti, které uvidí matku rozdávající se, unavenou a vyčerpanou, opravdu šťastné? Nejsou náhodou nadměrný servis a extrémní ochrana víc škodlivé, než prospěšné? Musí rodiče zapomenout sami na sebe? Je nutné opravdu za všech okolností nechat dítě vztekat se, hystericky kolem sebe kopat a nezasáhnout? Jedno plácnutí přes zadek v pravý okamžik nemusí být marné…

adult-19025_640

Permakultura a bůhví co ještě

A pak je tu ještě jiný rozměr. Docela běžným věcem se dávají složité názvy. A taky se v nich složitosti hledají. To pak může vzniknout hned nový filozofický směr, který vlastně žádné nové myšlenky nepřináší. Nebo nový styl. Něco. Začne se třeba nějak jinak zpívat. Pojmenuje se to. Napíše se o tom. A je to.

Hodně takových příkladů vidím v zahradničení – to je jednou permakultura, podruhé polykultura a tak dál. Vždycky je to ale o zemi, vodě, semenech, slunci, lidské práci. Žádné složitosti bych v pěstování zeleniny neviděla a ani nehledala.

Když se o podobných eko-bio novotách píše, člověk se občas až diví. Cože? Tomu se tak opravdu říká? Vždyť to normálně dělám. A tady ta osoba o tom přednáší. Píše o tom. Má na to dokonce živnost. To je asi tak, když jdete do obchodu na vesnici a tam prodávají koňský hnůj. Poslušně si ho koupíte. A možná vás ani nenapadne, že si pro něj můžete zajít k sedlákovi. (Pokud máte „zdravej selskej rozum“, tak vás to určitě napadne).

Takže jestli chcete podnikat v eko-bio stylu (což dneska může být docela výnosné), objevte třeba něco, co dělali naši předci, dejte tomu trochu tajemný název, založte si o tom blog, dostaňte se do pár časopisů (novináři pořád potřebují o něčem novém psát), uspořádejte kurz…

Můžu si dát kafe?

Když už jsme u těch kurzů. Taky jsem jich pár zažila. Bylo to většinou moc hezký. Příroda. Lidi. Jídlo. Jelo se v eko-bio stylu – alespoň prvních pár dnů. Pak se pomalu začala tu a tam objevovat čokoláda. Napřed tajně. Přece jen, veganská strava nemusí být dostatečná, když současně pořádáte túry. A nebudu říkat, jak velkou chuť jsem měla na pořádný kus sýra.

Všichni tam chodili v eko-bio oblečení. Barevnou batikovanou sukni přes legíny, šátek na hlavě apod. Přiznám se, moc jsem tomu nepřišla na chuť. Ale budiž, pokud se v tom někdo cítí dobře… Samozřejmě mi bylo vytknuto, že džíny nejsou moc ženské. Nebrala jsem si to osobně. Jen jsem se zamyslela nad tím, proč v podobné skupině někdo nerespektuje můj individuální přístup a styl.

Na jiném kurzu jsme zase jednoho dne vylezli na hrad. Vonělo tam kafe. Dokonce tam dělali i presso! Zamyslela jsem se: můžu si dát kafe na podobném kurzu? Není bio. Ani eko. Jenže vonělo. A tak jsem si ho dala. Přimotala se ke mně jiná účastnice. „Jé, kafe. Já mám na něj taky chuť. A myslíš, že ho můžeme?“ Až do takových absurdností to může zajít! Pochopitelně nám lektorka nic takového nezakázala – nepadlo o tom ani slovo. Ale ten diktát jsme už měli ve svých hlavách!

summerfield-336672_640

Jak z eko-bio stylu ven?

Ani bio potravina nemusí být nezávadná a neškodná. Kolikrát už jsem si koupila sušenky s puncem BIO a našla jsem v nich nějaké to „éčko“ nebo třeba glukózo-fruktózový sirup. Myslím, že podobné to je i s přemrštěným eko-bio stylem. Co vyhovuje jednomu, to nemusí vyhovovat druhému. Když si chcete své dítě vychovávat po svém a pološílená matka vás začne poučovat o tom, že přirozeného je něco jiného, nedejte se ošálit. Pro vás je JEN přirozené něco jiného než pro ni. A tak je to i v jiných oblastech.

Ono to trochu připomíná reklamy a komerci, které se nám snaží vnutit, že to musíme mít. Tedy to, proti čemu většina eko-bio nadšenců brojí. Nakonec zase sklouzáváme k tomu, že se snažíme něčemu vyhovět. Nějakému jinému životnímu stylu. A z toho vzniká nervozita, stres, podrážděnost.

A jak z toho ven?

Je to snadné!

Najděte si svůj vlastní životní styl.

Když si budete chtít upéct chleba, směle do toho. Když si budete chtít vypěstovat mrkev, dělejte to po svém a s radostí. Když si budete chtít dopřát večeři v luxusní restauraci, zajděte si tam. Když se budete chtít vysvléct z roztrhaných džínů a zase si jednou obléknout značkové večerní šaty, udělejte to. Bez výčitek. Bez vysvětlování.

A když na to přijde a potkáte někoho zajímavého, kdo to má v hlavě srovnané, nechte se inspirovat.

Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: http://pixabay.com

Když dítě dospívá: Tipy pro rodiče

1205207_15686665

O dospívání jsme toho určitě všechny už slyšely i četly dost a dost. Stačí náhodně otevřít pár časopisů . A téměř všude se nám nabízí v této souvislosti nějaké poučení. Třeba – jak rozpoznat(!) u svých dětí nástup dospívání a jak nejlépe se k němu postavit. Nebo – na co vše se připravit , co nás jistě nemine, i na co můžeme naopak rychle zapomenout… A přece , až teprve „hozeny do vody“, učíme se – pomalinku a nejistě – „plavat“….

„No jo, to holt jsou ty telecí léta …!“

Tohle babiččino výstižné „shrnutí“, provázené všeobjímajícím , všechápajícím , trochu „šibalským“ úsměvem, se mi občas vybavuje dodnes. (Babička totiž věděla „své“… ) Kolik životní moudrosti,   laskavé shovívavosti a pochopení se za tou větičkou skrývá… Podobně vstřícný postoj nebývá dnes obvyklý . Řekla bych – ke škodě dospívajících i naší vlastní … A přitom – k získání citlivého, nezbytného nadhledu vedla generace před námi především intuice, přirozený cit, upřímná snaha chápat a pochopit. A taky samozřejmá ochota být svým dětem nablízku . Ve chvílích, kdy to byla potřeba. Naše babičky se obešly bez odborníky zformulovaných rad . A přece jejich (i dřívější) generace prošly se svými potomky onu obvykle klikatící se cestu k dospělosti evidentně vesměs s mnohem větší „grácií“ a mnohem poklidněji, než jak ji vnímáme dnes my. V naší uspěchané a v mnoha směrech nekompromisně „nastavené“ současnosti …

NEMÁM RÁDA SLOVO PUBERTA

Možná právě prožitky z dětství stály na počátku toho, proč se mi příčí slovo „puberta“ . Strašně se mi nelíbí, nemá ho prostě ráda. . Vždycky mi znělo až příliš „tvrdě“, nepříjemně, odtažitě… V kontrastu s citovou  křehkostí a snadnou zranitelností těch, kterých se týká… Těch, kteří se ovšem někdy pokoušejí navenek překrýt své dospíváním rozjitřené city i pocity  podobně drsnou a nepříjemnou pózou . A právě dnes, jak se zdá, častěji a mnohdy mnohem razantněji než ještě relativně nedávno, kdysi…

HRA NA SCHOVÁVANOU

Současný nepřehlédnutelný „kult“ otrlosti, drsnosti, prezentace   citové „nezasažitelnosti“ (ničím a nikým), výsměch citům , citlivosti – to všechno totiž vede, bohužel, k všeobecné snaze (nejen dospívajících!) skutečné pocity i city skrývat.Vím určitě, že – možná pro někoho překvapivě! – mnohým „teenagerům“  uvedený výčet „kuhl“ postojů není vlastní. A to je dobrá zpráva… ! Pro nás pro všechny. A hlavně pro ty, kteří přijdou po nás.

Kdosi dal naší přítomnosti tento nový směr – a tím je tedy třeba, spolu s davem,   ujít alespoň kousek cesty, cesty vlastním životem. To je celkem pochopitelné. A omluvitelné. Především pro rané mládí, logicky citově i pocitově zmatené, tápající . Je přirozené při této cestě bloudit, rozhlížet se, přijímat i odmítat, milovat i nenávidět, vymezovat se … A rozpoznávat ty, kteří „bojují“ svůj podobně obtížný boj ve jménu bytostně jim stejně „na hony vzdálených“ postojů“… Pak až nastává čas i možnost jednoznačně dát světu najevo, za sebe sama , o CO,  JAK a PROČ má smysl usilovat v  životě dál… K tomu je ale právě potřeba lidsky „dozrát“ … Poměrně krušný mezičas nejen pro toho, koho se dotýká bezprostředně, ale také pro ty, kteří do životů dospívajících (okamžikem jejich narození) jednou provždy patří.

DEJME DOSPÍVAJÍCÍM ČAS I PROSTOR

Dospívající se potřebují především zorientovat (vyznat) sami v sobě. Pokoušejí se zaujmout postoj k dění kolem sebe, vymezit se vůči vrstevníkům, rodině, autoritám… O to vše se snaží všemožně. Potřebují k tomu pochopitelně čas. Dostatek času. A prostor, kde se budou vždycky, za všech okolností, cítit bezpečně, kam se mohou beze strachu (z čehokoliv…!) vracet. Kde jejich zákonitý vnitřní zmatek nebude terčem posměchu. Místo, kde si prostě dovolí chovat se „nestandardně“ , bez obav z nežádoucí odvety. A to by mělo být, i když to není vždycky úplně jednoduché, určitě doma. Kde jinde přece…?!

Dojít ale k takto nastavenému , a tudíž i samozřejmě a neomylně fungujícímu,   vztahu dětí a rodičů nebývá snadné. A to i přesto, že jsme si asi všichni – v tomto smyslu mnohokrát (a dlouho předem) – svoji roli v období dospívání vlastních potomků tak představovali. Že bylo naším cílem „zvládnout ji“ se ctí – poučeni „neúspěchy“ jiných…

CITOVÁ INVENTURA, KTERÁ OBČAS BOLÍ

O čem přesně je řeč, vědí ovšem jenom ti, co dospívání svých dětí už prožili. A stejně dobře vědí i to, že obvyklá a nezbytná konfrontace postojů k životu dvou zákonitě odlišných světů – světa dospívajích a světa dospělých – s sebou občas přináší i nepřiznané slzy ukrývané na obou stranách „bojiště“…

Dospívání je prostě docela „věda“… A nikdy na ně nejsme (být ani nemůžeme) připraveni dostatečně. (Myšleno z  pozice rodičů – o dospívajících ani nemluvě…!). To proto, že každý dospívající „exemplář“ je jiný, jedinečný a neopakovatelný svými vrozenými povahovými rysy. A ty pak , v kombinaci se všemi obvyklými jevy a projevy dospívání , nejednou nadmíru divoce rozčeří doposud poklidné hladiny našich životů… Dospívání bývá jednoznačně, pro všechny zúčastněné, mnohdy docela vyčerpávající   „citovou inventurou“… Inventurou, která ale musí nutně proběhnout, aby se dospívající mohli šťastně, ve zdraví a spokojeně „posunout“ v životě dál. A k této inventuře nás naše děti potřebují. I když se většinou úporně brání přiznat to …

CITEM A ROZUMEM URČITĚ NEŠETŘIT!

Ze všeho výše uvedeného pro nás tedy plyne „maličkost“… . Zapomenout na (třeba dříve úspěšně uplatňovanou) autoritativnost a nastoupit (třeba se značným sebezapřením) raději cestu rozumných kompromisů, vyjednávání, vzájemného (!) respektu. Pochopit, že příkazy a zákazy v tomto období jen zvyšují „chuť“ (potřebu) vyhnout se jim, porušit je – vzdorovat…. Brát jako fakt, že pro nás jako rodiče nastalo období vážení vlastních slov (i činů) na pověstných „lékárnických váhách“ s cílem citlivě dovést dítě k branám dospělosti co nejúspěšněji. Jednoduše – pokusit se s citem a rozumem přistupovat k dospívání jako k běžné „diagnóze“, která za čas zcela jistě odezní. Přijmout dospívání jako divoký sen , který s rozedněním skončí. A pak se šťastně, s nadějí probudíme do nového, krásného a pohodového dne. S očekáváním toho nejlepšího, nejradostnějšího a nejpříjemnějšího, co jen může přinést…

VĚŘTE V ODMĚNU Z NEJVĚTŠÍCH…

Podobná očekávání si v sobě totiž nesou i ti, kteří už mají klíč k otevření brány k vstupu do vlastní dospělosti nadosah… Nabízejme jim proto průběžně  „na posilněnou“ co nejvíce citu , a věnujme jim tolik času , o který si sami řeknou. Vzpomeňme si na své babičky. Možná to mnohdy pomůže víc, než univerzální odborné rady , nehodící se nikdy úplně pro všechny ani na všechno. Zapojujme při tom citlivě rozum a používejme rozumně cit.Vyplatí se to.

A věřte nebo ne, může se nám dostat i odměny z nějvětších. Zisku nad jiné… Největším životním ziskem totiž bylo, je a vždycky jistě bude, pocítí-li naše (nejen dospíváním klopýtající !) dítě potřebu obejmout nás

Tahle šance se dá ale snadno promarnit – jednou provždy…

Autorkou článku je Jarmila Jiráková