Už jste potkali anděla?

anděl

V průběhu života poznáme mnoho lidí. Někteří z nich se v něm jen mihnou a pokračují dál svou vlastní cestou, aniž by zanechali hlubší stopu, zatímco jiní se objeví, změní směřování našeho života a pak zmizí. Další nám zase pomohou najít ten správný směr či vyřešit nějaký problém, a nakonec třeba i zůstanou v našem životě navždy. Více

Kašel

sušenka

(Povídka) Otevřela pusu a místo pozdravu se rozkašlala. Trvalo to nekonečně dlouhou dobu. Bylo mi trapně. Dívala jsem se na zem a všimla si smítka na koberci. Zrovna jsem luxovala. Musela jsem ho přehlédnout. Přejedu ho znovu, až odejde. Více

Lavička za nepropustným sklem

lavička

Okna učeben na mé střední škole směřovala do atria. V takových třídách byla zima a tma. Jak šťastní jsme byli, když se nám ve třetím ročníku dostalo té jedinečné výsady přesunout se do jedné z mála tříd v čele budovy. Odtud byla najednou vidět tramvajová zastávka, malý parčík a hlavně lavička pod našimi okny. Bylo to zajímavé místo. Lidé, kteří se tam scházeli, měli pocit, že je za stromy bokem od všeho ruchu nikdo nevidí. Více

Rychlá doba. No a co?

člověk

Žijeme rychlou  a nekompromisní dobu. V mnoha směrech. Dobu často velmi egoisticky nekompromisní.  Sami za sebe a všichni za všechny. Přiznejme si to.  Jen světlé výjimky potvrzují pravidlo. Odnáší to, bohužel, ty nejzákladnější mezilidské vztahy, které prožíváme.  Jsou často bezohledné, lhostejné, chladné, a taky nestálé, lehkovážné.  Frustrující. Více

Osamělá vlčice hledá svoji smečku. A nachází, když pozná sama sebe

wolf-91522_960_720

Kdybych si měla sednout k ohni, zavřít oči a představit si sebe sama jako zvíře, byla bych vlčice. Trochu osamělá vlčice, která se toulá v lese, čichá k borovým šiškám, válí se na louce, nastavuje čumák větru a pomrkává na hvězdy. Občas bych potkala tu nebo onu přítelkyni a toho nebo onoho přítele. Moje smečka je totiž rozprchlá po celém světě. A trochu závidím těm vlčicím, které mají své milované pořád kolem sebe. Více

Úsměv je lék na všechno

1207721_43574465

Ne vždycky zažíváme období z nejšťastnějších. Jak už to tak život střídá, občas nám Štěstěna a Přízeň ukazují záda. V tu chvíli je potřeba najít optimální řešení, jak se – s třeba i nelehkou situací – vyrovnat.

Osvědčeným prostředkem, s jehož pomocí lze úspěšně čelit i velmi nepříjemným komplikacím, je zdánlivě obyčejný ÚSMĚV, SMÍCH… (Pro ty, kteří zatouží dozvědět se více z hlediska odborného, terapeutického viz Karel Nešpor: „Léčivá moc smíchu“.)

Smích jako přístup k životu

Moje vlastní, první konkrétní zkušenost s tímto tématem sahá až do doby dávno minulé. Tehdy naše babička s chutí a zaujetím četla knížky z řad tzv. „červené“ a „modré  knihovny“, a mé úvodní řádky souvisejí právě s jedním z titulů. Lze na něm dobře demonstrovat význam ÚSMĚVU a potřebu osvojit si veskrze lidskou schopnost USMÁT SE. Usmát se v ten správný čas… A úsměvem, pousmáním, smíchem jednoznačně vyjádřit svůj PŘÍSTUP K ŽIVOTU, k mezilidské komunikaci.

Smích odemyká mnohé

ÚSMĚV (SMÍCH) je zjevně výborný (a potřebný) „psychologický tah“, který funguje. A to nejen při udržení (vytvoření) naší vlastní vnitřní psychické stability. Funguje velmi významně také směrem od nás , při utváření mezilidských vztahů. Takových, v nichž nám může být dobře…

„Směj se, Eli…!“

Tato maminčina slova se vracela v mysli malé holčičce z onoho vzpomínaného starodávného příběhu. Ve chvíli, kdy tušila, že musí sebrat SÍLU V SOBĚ a čelit odhodlaně, nekompromisně „Osudu“. Ve chvílích, kdy bylo potřeba odehnat nepřízeň z  důvodu prostého přežití, teď a tady, v  podmínkách, které byly dané a neznaly slitování…

Kouzelná moc úsměvu

Nebylo to snadné a nebylo to ani hned. Až postupem času, zráním dívenka poznávala, že ÚSMĚV má skutečně „kouzelnou“ moc …

Poznala, že úsměv může zabránit  pokračování dalších útoků vycházejích z prostředí, kde žila. Že zmenšuje jeho chlad a rozpouští živelně tryskající zlobu, bezcitnost, nepochopení, nenávist, agresivitu, pomstychtivost. A mnohdy napomůže k přiblížení (někdy až nečekaně rychlému!) člověka k člověku, k porozumění.

Spolehlivě odzbrojovala zjevně nepřátelsky „nastavené“ okolí   svými ÚSMĚVY… Usmívala se. Vědomě překonávala samu sebe. Usmívala se, seč jí síly i rozum stačily, často v rozporu s tím, jaké pocity ji v tu chvíli ovládaly. Usmívala se na nesmlouvavě krutý svět kolem sebe přes slzy lítosti a smutku, bolesti, přes prožívané pocity křivdy. A to způsobilo, že svůj „boj“, od začátku nerovný, na plné čáře nakonec vyhrála.

Dokázala se totiž na svět, v němž žila, na ty, kteří byli jeho součástí, usmát. Nevracela zlobu a nenávist. Ale naopak nečekaně vstřícně vycházela naproti těm, kteří jí život komplikovali. Nabízela protipóly plejádě negativních projevů. A tomu lze jen stěží v dané chvíli odolat…

Usmějte se

Schválně – už jste to někdy zkusili? Usmát se (jen tak – ne se zjevnou ironiií ani s despektem) na toho, kdo ve vaší přítomnosti (nebo dokonce proti vám!) „dští“ síru a plameny. Na toho, kdo popustil uzdu svým negativním emocím.

Pokusili jste se někdy (bez své vlastní zloby obrácené proti rozzlobenému) s  úsměvem, shovívavostí, laskavě utišít vztekající se dítě?

Možná jste byli překvapeni, jak snadno zkrotlo a „srovnalo se“. Jak rychle s ním opět „byla řeč“. Váš ÚSMĚV zákonitě zafungoval. Překvapil, zklidnil, odzbrojil…

Kéž bychom v sobě stále častěji dokázali nacházet tuto schopnost. A kéž by těch, kteří se o to pokoušejí, bylo čím dál tím víc… Věřím tomu, že by se nám všem žilo mnohdy určitě šťastněji

Autorkou článku je Jarmila Jiráková.