8 tipů, jak nastartovat organismus

zdraví

Cítíte se unavení, malátní, klíží se vám oči i po kávě a trápí vás pocit nafouklého břicha? Také se vám zhoršila pleť a vlasy a máte kila navíc? To vše a ještě mnoho dalších problémů s sebou nese příchod jara. Po zimě se obvykle necítíme plní energie, tak jak by tomu mělo být, ale spíše naopak – jsme vyčerpaní. Jaro už začalo a právě proto vám přinášíme několik tipů, jak s únavou a vyčerpáním bojovat. Více

5 tipů, jak se zbavit únavy

žena

Jsou dny, kdy sršíme energií. Od rána jsme plní tvořivého elánu. Na konci dne za sebou máme spoustu práce a vyřízených úkolů. Sami ale vyřízení nejsme, a tak si třeba jen tak zatancujeme na oblíbenou písničku. Druhý den je to přesně naopak. Nechce se nám zvednout, jsme malátní, unavení. Co s tím? Více

Chůze naboso: Dotkněte se energie Země, osvěžíte tělo i mysl

barefoot-504140_640

Už jste určitě zažili ten slastný pocit, když jste v parném dni odkopli boty a chodidlem se dotkli božsky studené, chladivé a uklidňující trávy. Země a tráva vám ale mohou dát mnohem víc. Právě teď je ideální čas načerpat z nich energii.

Z chůze (a dokonce i z běhu naboso) se stal novodobý trend. Další ukázka toho, že stále více z nás se navrací k přirozenému. K přírodě. Ať už toužíte po bližším a procítěnějším spojením s Matkou Zemí, chcete načerpat energii z přírody, posílit svoji duši a tělesnou kondici, je to právě chůze naboso, která vám může pomoci.

Doktoři i terapeuti: Chůze naboso je zdravá

Zahlédla jsem nedávno na Národní třídě postávat před jedním obchodem dobře oděného chlapce, kterému ale něco chybělo. Byly to boty. Nevím, jestli bych se procházela jako on bosá po chodníku, ale po trávě nebo po mechu v lese to ano.

Občasnou chůzi naboso velebí (kupodivu shodně) doktoři i terapeuti. Upozorňují ale na jedno – je důležité, po jakém povrchu se bosí proběhneme. Pokud to budou právě rovné betonové chodníky, chodidlům spíše ublížíme.

Trendům chůze naboso vycházejí vstříc výrobci obuvi i běžeckých bot. Speciálně se upravují i některé povrchy v parku. Věřím, že se ale obejdeme bez podobných vymožeností, které jsou přece jen umělé. Nic nenahradí trávu nebo měkoučký mech.

Jak je prospěšná chůze naboso

  • Dotek trávy nebo mechu na chodidlech přináší fyzickou i psychickou úlevu.
  • Může působit osvobozujícím dojmem a přináší relaxaci.
  • Uvolňuje naši mysl, přináší nám pokoru, zbavuje nás strachu z bolesti.
  • Zmírňuje tzv. ploché nohy, výskyt plísní a infekcí.
  • Posiluje naše zdraví a imunitu (otužujeme se).
  • Energizuje – bosé nohy do těla pouští více zemské energie.
  • Bosá chůze může působit jako reflexní terapie a pomoci tak od různých neduhů.

shoes-195079_640

Chůze naboso jako životní filozofie

V České republice propagují chůzi naboso Beáta a Julius Patakyovi (doporučuji pročíst jejich stránky). Účinky bosé chůze podle nich podporují látkovou výměnu, zbavují nás psychického napětí, které uvolňuje právě Země . Chůze naboso ale blahodárně působí i na naši duši. Je to výborná očista a podle manželů Patakyových slouží k udržení pokorné mysli. Současně nás zbavuje i strachu (ze zranění, z bolesti, z utrpení).

Nejraději bosky zalévám záhony

Proč vlastně dneska večer (když už bych měla ulevit očím a jít si raději protáhnout tělo jógou) píšu článek o chůzi naboso? Protože letos poprvé jsem odhodila boty a ponožky. Vystavila chodidla slunci, dotkla se jimi osvěžující mladé trávy i vyhřáté zeminy na záhonech.

Bosa chodím po zahradě i po měkkém mechu v lese. Nejraději bosky zalévám záhony. Raduju se z přítomnosti, užívám si energii Země, Slunce i jarního větříku. Dnes jsem prostě zase zažila tu slast z kontrastu mezi horkou zeminou a chladivou trávou, když jsem malé rostlinky zalévala vodou. Občas mi na chodidla ukápla osvěžující kapka čisté vody. Blahodárné. Když jsem si po chvíli obula boty, nohy příjemně hřály, moje mysl byla čistá i veselá…

A teď už krásný večer a dobrou noc!

Jana Poncarová, Foto – pixabay.com

 

Jak Lucie našla Slunce

1198854_70079493

Když zmizí Slunce, musíme ho nejdříve najít sami v sobě, aby opět vyšlo.

Nad ulicemi, kde auta spěchala a lidé klopýtali, se vznášel dusivý šedivý opar. Byl hutný, neprostupný a dráždil zrak i plíce. Chvílemi se zdálo, že nebe klesne ještě níž a pohltí ten neutuchající blázinec dunících výfuků, matek popohánějících děti a manažerů živě gestikulujících při vyřizování nekonečných telefonátů. Kupovité mraky byly nacucané něčím podivným. Ale sníh to nebyl. Letos ještě nepadal. Zoufalých lidí v ulicích přibývalo. Přiblížila se poslední adventní neděle. Všude svítila umělá vánoční světýlka a výlohy obchodů se předháněly v kýčovité výzdobě, která vyšla z módy ještě dřív, než do ní vešla.

Lucie otevřela prosklené dveře velké administrativní budovy a vyšla na ulici. Nadechla se chladného vzduchu – toho, který zrovna vydechla projíždějící auta a jenž byl lehce okořeněn vůní linoucí se z nedalekého stánku s kebabem. I přes to se na ten moment těšila celou pracovní dobu, kdy se unaveně skláněla nad monitorem počítače. Ve vydýchané kanceláři jí dělaly společnost zářivky, centrální vytápění a štěbetající kolegyně. Tohle byla docela příjemná změna. Konečně alespoň špetka svobody.

Narovnala se. Pár dní volna přijde vhod. Pár dní bez města, semaforů, aut, lidí, kterým před očima blikají nevyřízené úkoly, resty, domácí práce… Seznam věcí, které musí zvládnout, jinak budou nedokonalí! A to se přece ve společnosti trestá. Přinejmenším pohrdavým pohledem. Těšila se na těch pár dní, kdy bude blízko lesa. V chaloupce, kde v kamnech hoří dříví a ohřívá se šípkový čaj. Světnice bude zase vonět čerstvě vydrhnutou podlahou, jehličím a perníčky… Nemohla se dočkat. Už jen pár hodin a bude ve svém malém ráji.

Obloukem se vyhnula přeplněnému supermarketu. Dvě ženy se hádaly ve frontě u pokladny. Hysterická matka napomínala vztekající se dítě. Žena nadávala muži, že nešikovně veze vozík a že ty láhve sektu, který byl v akci, rozbije ještě dřív, než dojedou domů. Lucie koupila chléb v malé pekárně na rohu rušné a o něco klidnější ulice. Brambory a jablka jsou ve sklepě, kapra pořídí u místního rybáře. Nic víc ke spokojenosti potřebovat nebudou.

Otevřela dveře panelového bytu. „Ahoj, jsem doma,“ zavolala, když vstupovala do chodby. „Ahoj,“ přivítal jí muž polibkem. „Právě jsem dobalil. Zítra ráno hned pojedeme,“ hlásil. Lucie se usmála. Věděla, že se oba nemůžou dočkat. Jako když děti vyhlížejí Ježíška.

Nevlídno i za městem

Ani druhý den se obloha nevyjasnila. Naopak. Oblaka visela tíživě z nebe. Po Slunci ani památky. Jak dlouho už nevyšlo? Týdny? Měsíce? Pořád jen ten těžký a dusivý opar. Nezmizel, ani když vyjeli za město. Příroda se mračila. Všude kralovala šedá barva a nevlídno. Přepadla ji úzkost. Poznala to podle svírajícího pocitu kolem plic. V takovou chvíli se nemohla nadechnout dosyta. „Všiml sis? Je ošklivě. Podívej se na ten divný opar. Jako by byla i přes den tma,“ obrátila se na muže, který s lehkostí otáčel volantem a tvářil se i přes nepřízeň počasí spokojeně. „Máš pravdu, je to zvláštní,“ pokrčil rameny a hned se usmál: „Pustíme si alespoň něco veselého. Vyber nějaké pěkné cédéčko.“

Za chvíli se před nimi otevřela venkovská krajina v plné své kráse. Cesty se vinuly mezi odpočívajícími poli, aby je za okamžik vystřídal les. Co chvíli ale Luciin pohled odbíhal ke kopcům s tmavě zelenými stromy, které se rýsovaly v dálce.

Konečně dojeli. Lucie hbitě vystoupila z auta a protáhla se. Labužnicky nadechla vzduch. Byl svěžejší než ve městě. Ale i přesto to nebylo ono. Pohlédla na oblohu. Nezdravě šedé mraky snad každou chvíli spadnou z nebe a pohltí je do svých temných útrob. „Je to opravdu divný,“ pomyslela si a koutkem oka pozorovala svého muže, jak vynáší do chalupy zavazadla. I jemu se zračil na tváři zvláštní smutek a nepokoj. Jakoby jeho typickou veselost vysálo to nepříjemné klima. Za chvíli už topili v kamnech a vařili si čaj. K večeři si připravili jen chléb se sýrem. Když dojedli, byla Lucie jako na trní. „Zajdu ke starý Matouškový,“ řekla a přehodila si přes sebe starou bundu. „Budu za chvíli zpátky,“ otočila se ještě ve dveřích.

Jdi a najdeš

Přeběhla přes tichou náves malé vesničky a u kapličky zatočila doleva, aby pokračovala po blátivé polní cestě. V dálce už viděla mihotavé světýlko staré chalupy. Zaklepala. Nikdo jí neotvíral a tak vzala za kliku. Ve tmavé chodbě, kde se mísila vůně jablek a zatuchlé vlhkosti, nahmatala kliku od dveří vedoucích do sednice. Dýchlo na ní teplo. V kamnech to zapraskalo. Na malé stoličce seděla bába Matoušková a ve světnici voněl bylinkový čaj. „Už jste přijeli? Vítejte,“ usmála se žena. „Dáš si čaj, viď. Zima sice žádná není, ale přijde vhod,“ a už nalívala hrnek. Lucie si sedla za velký starý stůl s různými rýhami, které byly jako vrásky na stařenině obličeji. Napila se voňavého nálevu. Poznala meduňku.

„Paní Matoušková,“ začala Lucie pomalu, „Nezdá se vám to počasí zvláštní?“

„To bych řekla. Slunce se na nás zlobí, jak se zdá. Přikrylo se mraky. Stejně jako my se někdy zachumláme do peřin, když trucujeme,“ odpověděla stará žena.

„Proč si myslíte, že to tak je?“

„Podívej se kolem sebe. Lidi jakoby zkameněli. Jsou zahledění sami do sebe a hledají mamon. Pozlátka. Zlatý nátěr, kterým přikrývají své potíže, nepříjemné pocity, nedůvěru sama v sebe a starosti. Přestali vnímat krásu kolem sebe i uvnitř svého nitra. Jsou zaslepení vlastní důležitostí. Slunce to vidí a zlobí se. Vždyť jsme taky trochu jeho děti. Každý v sobě neseme malé sluníčko. Ale lesk peněz a moci to naše vnitřní světýlko zabíjí. Když s tím něco neuděláme, možná už nás nikdy nezahřeje, možná už bude jenom tma. Ta bude odrážet temnotu, kterou máme uvnitř,“ domluvila a v stále svěžích očích se jí zvláštně zalesklo. Oči té staré ženy Lucii vždy fascinovaly. Neznala druhé takové.

Lucie se otřásla vnitřním chladem a pulsujícím neklidem.

„Máš strach?“ všimla si Matoušková.

„Ano. Mám,“ Lucie sklopila oči, pohladila jednu velkou rýhu ve stole a pomalu usrkla čaj. „Co se s tím dá dělat?“

„Není to tak těžké, jak by se mohlo zdát. Kdyby každý našel znovu své vnitřní světlo, energii, lásku a důvěrou…“

„To bude náročný úkol,“ vyhrkla Lucie a uvědomila si, že i ona občas podléhá osobní důležitosti, bojuje se závistí, touhou po lepším materiálním zázemí. Že i ona, ačkoli si dává pozor, je občas v kolotoči složenek, reklam, facebooku… To vše otupuje její mysl i duši. Dopila čaj a pomalu se zvedala k odchodu.

„Není to marné,“ zadržela jí bába Matoušková, která jakoby četla její myšlenky. „To uhasínající světýlko je možné povzbudit, aby zase zahořelo silným a zářivým plamenem. Stačí, když začneš u sebe a můžeš prolomit ten kruh. Všechno se vším souvisí, vždyť víš. Když by ses nebála, mohla bys pro sebe i ostatní udělat hodně. Jak bych ti to jen řekla – u někoho se začít musí a když budeš mít silné vnitřní světýlko, můžeš ho předávat dál,“ zamrkala na Lucii a usmála se.

Lucie se podívala do očí té staré ženy a pocítila velký obdiv i úctu. Hořel v nich krásný plamen moudrosti, klidu a důvěry. Bylo jasné, že její vnitřní plamen neuhasl.

„Co bych pro to měla udělat?“ nadechla se Lucie.

„No jestli se ti bude chtít… Já už jsem na tu cestu přece jen stará. Ale každý rok jsem chodila vítat Slunce, které se k nám vrací v tuhle dobu, na nejvyšší kopec,“ pokynula hlavou k oknu, kde tušila malebný a krásně klenutý kopec, který zdálky připomínal ňadro mladé ženy. „Znáš to tady dobře. Nahoře najdeš skálu. Tam je vhodné místo pro to, abys zapálila oheň a přidala do něho tohle koření. Zavřeš přitom oči a sestoupíš hluboko do svého nitra, kde najdeš svůj plamínek. Cítím, že tvoje vnitřní Slunce ještě nevyhaslo. Je ale důležité, abys nahoru vyšla právě o zítřejší půlnoci, která se překlene v den, kdy se vrací Slunce,“ vysvětlila stařena a podala Lucii bylinky v plátěném pytlíku.

Lucii se rozbušilo srdce. Vzala si od staré ženy byliny a přivoněla k nim. Poznala měsíček a svatojánské koření, ale zbytek byly nějaké vzácné rostliny, na jejichž původ se neptala. „Cestou mysli jen na přítomný okamžik a vše bude dobré,“ řekla jí ještě ve dveřích Matoušková.

Dokážu to

Cestou zpátky se Lucie začala těšit na nové dobrodružství. Pocítila klidné a radostné očekávání. Ten pocit milovala. Vrátil jí zpátky do dětství. Tehdy stáli s bratrem u balkonu a pozorovali tmu. Tolik se těšili. Vždyť přiletí Ježíšek! Rodiče mezitím chystali dárky. A najednou přes zábradlí ladně sestoupila krásná bytost – celá bílá, velké křídlo pokryté peřím. Po letech si o všem s bratrem promluvili. Tu nádhernou bytost – snad anděla – viděli oba. Bylo to tak přirozené….

A už zítra možná zažije něco podobného. Půjde sama tmavým lesem. Půjde a bude hledat světlo ve tmě.

Druhý den začal poklidně. S mužem připravili vánoční výzdobu. Okenice vystlali chvojím, nad stůl zavěsili jednoduchý věnec zdobený červenou mašlí. Stromek už stál v rohu světnice a zkrášlovali ho slaměné ozdoby, červené pentle, perníčky, jablíčka a oříšky. Den rychle utekl a brzy se setmělo. Lucie začala přemýšlet nad svým nočním dobrodružstvím. Kdyby se zmínila před mužem, chtěl by jí doprovodit. Ale to nešlo. Musí sama. S láskou na něho pohlédla. Když šel do kůlny, aby naplnil koš dřevem, rychle si do předsíně přichystala baterku, sirky a bylinky. Přiložili ještě jednou do kamen a šli brzy spát. Za chvíli slyšela, jak oddechuje. Pomalinku se zvedala z postele. Je to zvláštní, jak je ve tmě každý zvuk tisíckrát silnější než ve dne. Podlaha zapraskala. Na polštář pro jistotu ještě položila stručné vysvětlení. To kdyby se v noci probudil a hledal ji. Věděla, že až se vrátí, vše mu poví. Milovali se. Hluboce a opravdově.

Krok a ticho

Vyšla po špičkách do předsíně. Popaměti sáhla po bundě, na hlavu si nasadila huňatou čepici a nadechla se. Kráčela polní cestou k lesíku. Tma zhoustla, jakmile se ocitla mezi prvními stromy. Mech byl měkounký a všude se rozprostíralo ticho. Svítila si baterkou přímo před sebe. Kolikrát tudy šla za světla. Třeba v létě na borůvky… Ale teď bylo vše tak jiné. Co kdyby nastala skutečně navždy nekonečná tma? Samota a neprostupná temnota jí tížily. Nesmí propadnout strachu. Dýchala pravidelně chladný vzduch. Vzpomněla si na starou Matouškovou a začala se soustředit jen na své kroky. Jde. Slyšela svá chodidla, jak se v pravidelných intervalech dotýkají země. Vnímala své kroky. Právě teď. Ticho. Krok. Ticho. Krok. V tom uslyšela ještě jiné kroky. Ladnější a jemnější. Ohlédla se. U stromu stála nádherná srna. Dívaly se na sebe – Lucie trochu užasle, srna moudře a uličnicky. Velké hnědé oči ve tmě zářily. Rozprostíraly se v nich požehnání a klid. Ty oči. Znala je. Byly to přece oči… Ale ne. Musí se soustředit na to, že jde. Teď. Tady. V lese. Srna lehce pokynula hlavou na znamení souhlasu a zmizela ve křoví.

Už se blížila. Ještě překonat ty kulaté balvany a strmě vystoupat až na vrchol. Prý tady kdysi bývalo keltské hradiště. A v tu chvíli si to uvědomila. Oslava Slunovratu. Je možné, že tady teď ona sama bude slavit návrat Slunce? Poslala pochyby i strach, které jí dýchaly na záda, pryč. Byla na vrcholu. Cítila blízkost nebe. Kdyby se snad trochu natáhla, dotkla by se těch těžkých oblak, která přirozeně souzněla s tmou.

Posbírala kolem sebe několik větviček, větších klacíků a chrastí. Připravila malou hranici a s odstupem sledovala sama sebe, jak rozdělává ohýnek. Dřevo se rozhořelo hned napoprvé. Příjemné světlo a teplo zalilo do té doby studené a temné okolí. Takhle to je se světlem. Potřebuje tmu, aby zářilo. Tma zase potřebuje světlo, jinak by ztratila svůj smysl bytí. Jedno bez druhého nemohou být.

Usedla k ohni a přihodila hrst bylinek. Ucítila jejich uklidňující vůni a zavřela s důvěrou oči. Nořila se hluboko do svého nitra. V tom vnitřním zrakem zahlédla srnu. Ta jí pokynula, aby nasedla. Rozběhla se s ní. Ale to už se nohy srny nedotýkaly země. Vznášely se nad lesem, vznášely se ještě výš a výš. Prolomily hustou hradbu šedých oblak a uviděly modré nebe. V tom Lucie na tváři ucítila šimrání slunečních paprsků. Ten slastný a ničím nenahraditelný pocit. Radost prostoupila celým jejím tělem a hřejivé teplo se rozlévalo do každé buňky. Viděla sama sebe, jak tančí na rozkvetlé louce. Kolem ve vzduchu vesele poletují modří motýlci. Kochala se pohledem na ně, voněla k lučnímu kvítí. Celým tělem nechala prostupovat světlo. Slunce totiž stálo vysoko na obloze, usmívalo se, zářilo a ukazovalo se v celé své kráse. Lucie se Sluncem souzněla. Byly jedním.

Slunce je zpět

Nadechla se, sklopila hlavu a otevřela pomalu oči. Oheň už dávno uhasl. Kolem ale bylo teplo a radost. Tma zvolna ustupovala. Svítalo. Pohledem se rozloučila s okolní rozespalou přírodou a plná energie utíkala dolů. Přeskakovala kořeny a dýchala svěží vzduch, který je ráno cítit jen v lese. A s každým výdechem odcházel zbytek pocitů, které v ní ještě zůstaly: strach, obavy, napětí… Vyčistila si plíce i mysl a její tělo i duše se vznášely. Jakoby se znovu narodila. Čistá, svěží, plná radosti a očekávání.

Zastavila se až u chalupy staré Matouškové. Stařena už čekala na zápraží a usmívala se. V tu chvíli si Lucie byla jistá. Ano, byly to ty oči. Chvíli se na sebe dívaly. Jen tak, beze slova. Jako se v noci dívala do očí té srny. Někdy je lepší nemluvit. Někdy je lepší místo slova věnovat úsměv. A tak jedna ve druhé rozdmýchávaly vnitřní ohýnky, žhnoucí sluníčka. A Slunce mezitím vystupovalo nad vrcholky stromů a červánky se rozplývaly v nádhernou modř.

Radostné vánoční svátky!

Přeje Jana Poncarová.

Žádný stres! Aneb jak to všechno zvládnu?

688856_97339317

Ptáte se také tak každé pondělí ráno? Veřte, že nejste sama? Podle průzkumů si stres mnohem více připouštějí ženy. Ale jsme to právě také my ženy, kdo si dokáže se stresem lépe poradit. Verbalizujeme, více prožíváme, ale také tím pádem i odžíváme stresové situace, a tím se s nimi dokážeme efektivněji vyrovnávat.

Dnešní příspěvek ale nebude o antistresových technikách či jiných psychologických poučkách, které nám dávají návod, jak na to. Vlastně ano, možná, že si po přečtení řeknete, že by to přece jen změnu chtělo.

Nezvladám jenom já?

Onehdy jsem doma ležela s angínou. Ano, i zaměstnaná maminka si může dovolit občas ulehnout. V hlavě se během postelové léčby zrodila otázka. Jak to zvládají všechny ostatní? Usměvavé milé maminky, plné energie, navařeno, napečeno, uklizeno, o rodinu postaráno, děti v nejlepším pořádku, manžel spokojen….úplná idylka! A pak mi to došlo… Houby idylka, ale poskládání hodnot. Život je zkrátka otázkou priorit. Ať souhlasíte nebo ne, vše je jen a jen takové, jaké si to vy sama nastavíte.

S trochou nadsázky lze říci, že prakticky nezáleží, jaké podmínky máte, ale jak s nimi naložíte. Netvrdím, že možné je všechno, ale v našich silách je vážně mnohé. K tomu, abyste mohla zvládat náročnou kariéru, výchovu jednoho nebo více dětí a ještě k tomu být mentálně fit a v dobré fyzické kondici, je nejspíš třeba být nadčlověk. Není v ničích možnostech stíhat všechno bez ztráty květinky, a pokud ano, rozhodně ne dlouhodobě.

Nastavte si priority

Pokud je pro vás těžké se dlouze zamýšlet, zkuste si na papír sepsat všechny své povinnosti. Dlouhodobé i krátkodobé úkoly, které na vás čekají nebo je „musíte“ prostě udělat. Doporučuji být k sobě upřímná, jen tak se můžete dobrat smysluplného výsledku.

Kdo mi pomůže?

Vážně ani jednu položku nemůžete přenechat jinému členu domácnosti? I malé děti dovedou celkem zdatně vyndávat nádobí z myčky nebo vyprané prádlo z pračky. A možná vás překvapí, co dokáže vykouzlit v kuchyni muž, který je hnán myšlenkou dobrého jídla. Jemně řečeno značně nestandardní uspořádání po jeho kuchařském výkonu musíte zcela pominout. Věřte, že každý je nahraditelný. Buďte si jista, že nikdo ve finále neocení vaše snahy, ba navíc se každý podiví, kde že je ten váš úsměv a co že se to stalo s vaší veselou myslí a nikdy nevyprchající energií.

Sofiina volba

Bude to znít jako tisíckrát omleté klišé, ale pomoct si budete zase a jenom vy sama. Ne, nemám na mysli onu pověstnou literární Sofii, ale tzv. oslí můstek k tolik náročné volbě priorit. O těch méně podstatných máme obvykle jasno. Úklid hravě zvládne leckdo z rodiny, případně lze využít pomoci placené pomocnice nebo profesionální úklidové firmy. Mnohé jistě budete namítat, že předchozí generace tyto možnosti neměly a také zdatně přežívaly. Ovšem srovnávání je nasnadě. V současnosti, kdy je na běžnou ženu-superženu naložen obzvláštně náročný super-náklad, je pomocnice čím dál tím víc žádanou volbou.

Dál si prostě budete muset vybrat. Ne vždy je to snadné, o tom vás nikdo nebude přesvědčovat. Jen je dobré vědět, že vždy bude něco za něco. Dobře, nebude uvařen luxusní bio oběd, místo něj zvládnete jen ohřát zbytky od včerejší večeře, ale vaši potomci si jistě lépe zapamatují, to, jak jste dopoledne místo přípravy oběda vyráběli společně zvířátka z čerstvých lesklých kaštanů nalezených na procházce parkem. Bude někdo (včetně vás samotných) vzpomínat jak vaše děti chodily od hlavy k patě oblečené do sladěných značkových módních kreací nebo si spíše zapamatujete společné výlety do lesa a stavění pokojíčků pro lesní skřítky v kořenech stromů?

Tím nechci říct, že je nutné se jen věnovat dětem, chodit ve starých hadrech a ohřívat hotovky. Vůbec ne… Jen je nutné zvolit správný poměr.

Tak jak na to tedy?

Čím začít? Doporučuji začít uvědoměním si toho, co vlastně chci. Co je má nej priorita, o co nechci v žádném případě přijít. Jakékoliv odpovědi jsou přípustné. Nezáviďte kamarádce krásnou barvu vlasů ani nejnovější kreativní vánoční dekorace, které každý rok tak zdatně vystavuje na dveřích. Nevěřte, že má všechno to co vy a ještě něco navíc. Vždy obvykle chceme to, co nemáme, přičemž to, co už jsme dostali, nevnímáme a zpravidla nás často pálí dobré bydlo.

A jak dál? Nepochybujte!

Jakmile se pro pár priorit rozhodnete, nelitujte a nepochybujte. Je pravda, že jistý filozofický směr hlásil, že pochybovat vlastně znamená být, nicméně vy děláte to, co považujete za nejlepší především vzhledem k sobě. Buďte k sobě znovu upřímní a přiznejte si, že nemůžete zvládnout vše a některé oblasti vám prostě budou občas unikat. Ale nebojte se, nic není ztraceno. Trénink dělá šampióny. Až budete po dvacáté vařit svíčkovou nebo psát dvoustý mail na podobné téma, uvidíte, že se vám práce půjde rychleji od ruky a v daném čase toho stihnete dvakrát tolik.

Věřte (si)!

Věř a víra tvá tě uzdraví. Věřte, že to nakonec zvládnete, zkrátka budete muset. Dejte však velký pozor na vlastní energii. Není nekonečná a hlavně nevyčerpatelná. Nemusíte být léčitelka, abyste poznala, že ve vašem těle dochází k disbalanci a energetický výdej je menší než příjem. Nejde přitom o energii z jídla, ale o energii životadárnou, nehmotnou. V zásadě jsme všichni dobře vybaveni šikovnou schopností intuice, která nás dokáže včas upozornit a varovat.

Dbejte výstražných znamení

Bolí vás často hlava, už se vám potřetí zablokovala záda nebo skřípl nerv? Pobolívá vás žaludek nebo nesnesete hluk, kterého má většina z nás přemíru? Nebo se prostě jen nějakou dobu necítíte ve své kůži? Nečekejte na fázi, kdy se nebudete moci zvednout z postele i přes poměrně nedávno oslavené pětatřicetiny? Zdá se vám, že časté rýmy jsou v poslední době běžné? Nejsou. Je poměrně známo, že oslabený organismus chytne kde co, proto nepodceňujte geniální systém vašeho těla a starejte se o něj. Starejte se o sebe, nikdo jiný to za vás stejně neudělá!!

Autorkou článku je Lenka Zelenková

5 emocí, které mě ničí

422278_95893806

Nalila jsem si víno. Zhluboka se nadechla a podívala se na svého pejska. Leží mi zase u nohou. Když píšu, je tady se mnou. Když čtu, je tady se mnou. Když jdeme na procházku, jsem tam já s ním. Protože nevidí, neslyší. A přesto je tak šťastný a spokojený. Moje velká inspirace. Mé velké štěstí.

Ale nechci vyprávět o našem zlatém pejskovi, který k nám přišel před více než čtyřmi roky a během pár hodin si navždy získal moje srdce.

Chci psát o něčem docela jiném. Těžkém. I proto bych možná raději utekla k jinému tématu.

Chci psát o emocích, které mě tuhle zase přepadly. Vrátila jsem se z příjemného posezení s kamarádkou. Hlavu čistou, mysl jasnou. Jenže jak jsem ulehla a zhasla světlo, začaly se kolem mě vynořovat ze tmy. Tak jsem si řekla, že si je hezky pojmenuju. Ukážu si na ně. Jenže auvajs. Ono to bolí. Ono to hodně bolí přiznat si je.

Strach

Je to vtipné, viďte. Kolem nás blahobyt a mír. Jenže člověk má pořád z něčeho (minimálně podvědomý) strach. Tak já se jednou obávám o zdraví svých blízkých. Podruhé se obávám o nedostatek peněz. Potřetí se obávám o budoucnost obecně, protože mě toho čeká ještě tolik, co musím zvládnout.

Úzkost

Vždycky, když na mě dolehne strach, doprovází ho úzkost. Je svíravá, takže mě hezky zmáčkne kolem plic. A dus se! Zalapám trochu po dechu. Před očima negativní scénáře všeho možného. Třeba toho, že věci nezvládnu, že nebudou podle mých představ. Že se stane něco hrozného.

Závist

Jo. To tedy sakra bolelo si tohle přiznat. Ale což. Jsem jen lidská bytost, ne? Takže občas závidím. Že ta či ten se má lépe, protože má to či ono. No znáte to.

Lítost

Od závisti je jen krůček k sebelítosti. To jsem najednou takový chudáček malý, co neměl moc dobré podmínky. Nikam to nedotáhl (v tomhle momentě si vždycky vzpomenu na Čtyři dohody v Duškově podání a trochu se začnu smát). Nic není. Nic neumí. Nic nemá. Dejte mu aspoň kapesníček, ať si může pobrečet.

Vztek

Protože jsem ale duší bojovník, občas se mnou zalomcuje vztek. Adrenalin stoupá. Jenže je noc a běhat se mi nechce (běh v lese je lékem na spoustu n-emocí).

Co s těmi emocemi?

Tak jsem si ty emoce napsala. Hm. Ale co teď s nimi? Většinou se z nich vyspím. Ráno se probudím usměvavá, plná pozitivní energie a chce se mi hned hupnout do života.

Jenže vím, že v noci zase můžou přijít. Tak co s nimi? Občas mi nedovolí spát! Tak bych je chtěla poslat pryč, někam daleko.

Našla jsem si pár způsobů, jak na to

  • Strach – většinou je iracionální. Když si ze strachu maluju čerta na zeď a nějakou situaci vidím moc černě, posílám jí světlo, lásku, prosvětluju jí. Taky pomáhá si jí projít krok za krokem a použít trochu rozumu. Vždyť je vše ok, ne?
  • Úzkost – no s ní je to horší. Je hodně iracionální. Rozumové úvahy a vysvětlení nepomůžou. Dýchám. Medituju.
  • Závist – když závidím, tak vím, že jsem se odpojila od sebe. Od své vlastní cesty. Každý je jiný – jde jinam. Takže proto třeba nemám to a to, ale ta či ten to mají. Oni mají jinou cestu než já. Napojuju se zase na sebe.
  • Lítost – s tou se mi bojuje horko těžko, přiznávám. Chce to hodně sebelásky. Odpustit sobě a všem. Smířit se s tím, co je.
  • Vztek – díkybohu netrvá u mě dlouho a tak trochu sám od sebe se transformuje do kreativní energie. To je zajímavé, že?

Tak to bylo moje vyznání negativních emocí, které mě ničí. Už jen tím, že mi občas nedají spát. Bojuju s nimi a budu s nimi bojovat dál.

Najdete odvahu podělit se s námi o své negativní emoce? Je to osvobozující. Tak si je aspoň napište sami pro sebe!

 

Jak dodat domovu tu správnou šťávu?

domov

Pořídili jste si nové bydlení a stále v něm cítíte stopy předchozího majitele? Jste často nemocní nebo bez energie a doma si pořádně neodpočinete? Stavíte nový dům a chcete mu vtisknout ducha? Pak potřebujete přivést svěží čerstvou energii do vašeho domova. A jak na to? O pár svých triků a zkušeností se s vámi ráda podělím.

Pořízení nového bydlení nebo opakující se nemoci či únava v domově, to jsou krásné příklady, kdy se vám hodí vyhledat odbornou pomoc a nechat si energeticky vyčistit byt. Než se za někým vydáte, poradím vám, jak můžete svojí situaci zlepšit samipomocí pár jednoduchých maličkostí.

A jak na to?

  • Vymalujte! Na bílo nebo barevno, hlavě čistě a svěže.
  • Vygruntujte! Všechny pavučiny z domu pryč.
  • Vyvětrejte! A to pořádně.
  • Pusťte domů světlo! Pryč se žaluziemi a záclonami.
  • Pořiďte si krásné květiny! Fíkus, bambus nebo třeba muškáty.
  • Používejtepřírodní zesilovače energií! Jako třeba drahé kameny.
  • Vykuřujte váš domov! Nejlépe sušenými bylinami.
  • Používejte aromalampu! A přírodní vůně květů.

Malujeme, malujeme, malujeme

Nový domov si žádá nové vymalování. To každý víme, ale ne každý to dodržujeme. Někdy se nám předchozí vymalování zdá dostatečné. Někdy se nám zkrátka nechce.„Už zase malovat? Víš, kolik je to špíny? Vždyť je to ještě dobré.“ Nepodceňujte tento bod. V omítkách kolem nás se může držet stará energie a my potřebujeme svěží vítr do plachet. Ideální je pravidelně malovat při jakékoliv důležité události (přestěhování, pořízení nové postele, narození dítěte) nebo kdykoliv máte pocit, že jsou stěny takové mdlé, zašlé nebo když se v místnosti necítíte úplně nejlépe.

Někdy už ale vymalování nestačí. Barva se lepí na váleček a už nám dává znamení, že je čas oškrábat nebo dokonce otlouct omítky. Byla jsem dvakrát ve svých domovech svědkem tohoto procesu. Vzhledově i energeticky to byl obrovský skok dopředu, a tak vám ho vřele doporučuju. Pokoje se tak krásně projasnily a pročistily, uvidíte sami.

A jakou barvu zvolit? Jakoukoliv, která je vám nebo vaší rodině příjemná. Nedoporučuji vám pouze tmavé odstíny. Jsou sice možná moderní, ale ubírají světlo a energie vám tak do místnosti moc nepřivedou. Osobně se vyhýbám i mdlým odstínům typu béžová, to mám raději čistě bílou. Jinak v našem domě najdete svěží zelenou, sytě žlutou, rubínově červenou (ne moc), zlatou, lila, indigo, meruňkovou, banánovou i bílou. Vyzkoušejte nějakou!

Gruntujeme

Jedním z nejjednodušších a přitom nejúčinnějších způsobů, jak zlepšit energii ve svém domově, je pořádně uklidit. Úklidem ale nemyslím jen vyluxování a umytí nádobí. Myslím tím hlavně to velmi nepříjemné přebírání krabic, šatních skříní, koutů, kde se hromadístaré časopisy a pošta, otření prachu a pavučin i z těžko dostupných míst. A hlavně! Úklid a zpřehlednění prostoru ve sklepě a na půdě! Na ty se často zapomíná. I ve sklepě mohou být věci pěkně roztříděné a zorganizované do regálů, šanonů či krabic. V dnešní době již nepotřebujeme shromažďovat stovky zavařovacích sklenic a součástky ze starých aut, jako to bylo běžné dříve. Schválně kolik věcí najdete ve svém sklepě a na půdě vy? Zajděte se podívat.

Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem pochopila skutečné kouzlo a velikou sílu tohoto bodu. Vytřídit staré, rozbité nebo nepoužívané věci je někdy velmi těžké. Nechce se nám do toho. Odnášení pytlů se zbytečnostmi a odvozu starých kusů nábytku do sběrného dvora jsme si jednu dobu užili až nad hlavu. S každým odvezeným kouskem jsem se ale v bytě cítilalehčeji, najednou se v něm dalo dýchat.

Je opravdu důležité obklopovat se pouze věcmi, které s námi souzní, líbí se nám a dělají nám radost. Všechno nepotřebné ale nemusíte vyhodit, můžete věcem najít nového majitele! Nám se osvědčilo nabízet vyřazené funkční věci z domácnosti kamarádům nebo na Aukro, vždycky se najde někdo, kdo naši věc uvítá.

Nesmím zapomenout zdůraznit třídění starých kousků oblečení ze šatníku. Koukněte se schválně do svého šatníku, najdete tam věci 10 a více let staré? Takové, co vám už dávno nesedí tvarově nebo barevně? Pak přišel čas i na provětrání vašeho šatníku! Ráda chodím nakupovat do second-handů, a tak i ráda posílám svoje vyřazené oblečení dál. Najděte ve svém okolí třeba charitativní bazárek a přispějete tím i na dobrou věc! A se zbytkem neprodejného oblečení šup do kontejneru na textil. Bez milosti.

Větráme

Znáte ten pocit, když přijedete v létě na chalupu nebo na chatu a otevřete okna? Cítíte ten přísun svěžího čistého vzduchu? Všimli jste si, jak u toho chalupa ožívá a spokojeně si pobrukuje? Dopřejte tenhle pocit svému domovu každé ráno a třeba i několikrát za den. V létě by to měla být naše povinnost. Ale i v chladných měsících, kdy máme tendenci nevětrat a udržovat si v domě teplo, otevřete okna a dveře a nechte váš domov dýchat. Aspoň na chvíli. Vyvarujte se ale doma průvanu, ten energii z domova vyhání.

Pokud máte tu možnost, snažte se větrat vždy na světovou stranu, kde svítí slunce. Do domu se vám tak dostane krásná usměvavá energie. V letních horkých dnech raději ne, to máme sluníčka všude až nad hlavu. Máte-li okna jen na sever a slunce k vám nesvítí, nevadí, větrejte také. Místo slunce si pořiďte zdravé žárovky simulující sluneční světlo. Máte-li pod okny rušnou silnici, větrejte raději večer, kdy je provoz slabší a venku je větší klid.

Pokračování příště.

Autorkou článku je Michaela Nováková www.simbis.cz