Tři muži, tři porody. Zázrak v přímém přenosu z pohledu otců

baby

Vyzpovídala jsem tři bezva chlapy (včetně svého partnera), kteří hrdinně doprovodili své ženy k porodu. Z čeho měli strach a co je nejvíc překvapilo? A když už teď ví, „do čeho jdou“, chtějí se v budoucnu účastnit znovu? Než se pustíte do čtení, ujistěte se, že máte kapesníky na dosah. Já je potřebovala. Díky moc, kluci, za sdílení a otevřenost. Více

Jak zhubnout po porodu miminka?

physiotherapy-595529_960_720

„Asi se mnou budete souhlasit, že když se člověk dostane konečně na váhu, o které dlouho snil, má z toho radost. Umíte si proto představit, v jakém rozpoložení jsem byla, když jsem se v té době dozvěděla, že jsem těhotná… šťastná a také v rozpacích,“ píše naše redaktorka Kateřina Doul. Holčička už je na světě a poporodní kila dole. Jak se Katce podařilo zhubnout? Více

Adoptujte africké děti, zachraňte prales, zachraňte svět!

michelangelo-71282_1280

Proč jsem neadoptovala dítě v Africe? A proč nezachraňuji deštné pralesy? My lidé si přece toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat na druhém konci světa. Jenže…

Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unešená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné a ušlechtilé. Dokud mi nezačal vyprávět, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas. Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky. Pak ho čekal Ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů…i když – jak řekl – ta vidina ho příliš nelákala.

Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: „Vy u vás doma nemáte lesy?!“
Tak toto zabolelo! A hned jak jsem se vrátila domů, vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici ty poházené petflašky.

Seděla jsem tam na hromadě odpadu a chápala to, co mi starý Indián předal. Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma? Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když prales umírá kvůli tomu, že všechno, co dělám je závislé na ropě, kterou v pralese chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla na ropných produktech přiletět a nadšeně držet transparent:  Zachraňte prales!?!

Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit svoje vlastní děti, aby si po sobě uklízely?!

Jaký smysl dávalo někam jezdit, machrovat a ukazovat druhým řešení jejich problémů, když to znamenalo obírat je o jejich zodpovědnost za jejich vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní řešení? A tím  prohlubovat jejich závislost na (osvícené) mně !?

Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely x-krát padnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později začaly samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to zvládnou a naučí se to. Samy. Jako se Ella naučila hrát sama na piáno a Zak postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby ho naučily, co udělat příště líp!

Nemohla jsem zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe. Chodit víc pěšky. Přestat si foukat zbytečně vlasy.

Přestat kupovat hloupé cizí marketingové produkty – zaručeně vita and raw z druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí.
Mohla jsem toho změnit tolik !! Každý den. 365 dní v roce…to není málo! A když to udělá každý z nás? Nebude třeba zachraňovat !!

Africké děti nebudou hladovět a jejich rodiče nebudou muset otročit v dolech na zlato do mého iPhone. Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy. Mám pokračovat ?

A já si nebudu kupovat své svědomí charitou, nebudu lítat na drahé semináře, abych pak chlastala panáky z pupku Deepaka Chopry.

Budu dělat to, co dává smysl. Třeba se starat o mír u sebe doma. Učit děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nezabalím si nic, co neuveze. Nepotřebuju víc. To je nejlepší lekce skromnosti, kterou znám. Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuju tak málo! Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Jako na vodě. To nejcennější byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního raka, cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indi e, okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí.

ANO!   I MY TU MÁME LESY !  A jak oně pečujeme ? To vidíme každý den. Nijak. Pohltila nás pýcha. Ovládl nás parazit chamtivosti.

Touha vlastnit a dobývat ! Ty nejvyšší hory ! Ty nejhlubší oceány. Všechno NEJ ! Civilizaci si samozřejmě vezeme sebou a ta na těch horách zůstane jako hromady odpadků…. A jak se do hor dostaneme ? Letadlem, autem…oboje potřebuje ropu a ropa je (jaká smůla ) v pralesech v Amazonii, taky ve Venezuele, na Aljašce…Energie je drahá, ale my na to máme ! Bezva pocit !

Uvnitř jsme neskutečně chudí.

Pomozme nejdřív sobě. Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí. Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na plážích v Goa a budou si vážit rozkvetlé louky za domem. Takové v Goa nemají.

Hloupý Honza šel do světa, celý ho prošel, aby zmoudřel a vrátil se domů.

A já?

Sázím stromy u nás doma, v tichosti a pokoře uklízím „naši“ studánku v údolí… A vím, kde je moje místo. V lese. Doma. 

Autorkou článku je Miriam Michal Nová

Foto: http://pixabay.com

Když dítě dospívá: Tipy pro rodiče

1205207_15686665

O dospívání jsme toho určitě všechny už slyšely i četly dost a dost. Stačí náhodně otevřít pár časopisů . A téměř všude se nám nabízí v této souvislosti nějaké poučení. Třeba – jak rozpoznat(!) u svých dětí nástup dospívání a jak nejlépe se k němu postavit. Nebo – na co vše se připravit , co nás jistě nemine, i na co můžeme naopak rychle zapomenout… A přece , až teprve „hozeny do vody“, učíme se – pomalinku a nejistě – „plavat“….

„No jo, to holt jsou ty telecí léta …!“

Tohle babiččino výstižné „shrnutí“, provázené všeobjímajícím , všechápajícím , trochu „šibalským“ úsměvem, se mi občas vybavuje dodnes. (Babička totiž věděla „své“… ) Kolik životní moudrosti,   laskavé shovívavosti a pochopení se za tou větičkou skrývá… Podobně vstřícný postoj nebývá dnes obvyklý . Řekla bych – ke škodě dospívajících i naší vlastní … A přitom – k získání citlivého, nezbytného nadhledu vedla generace před námi především intuice, přirozený cit, upřímná snaha chápat a pochopit. A taky samozřejmá ochota být svým dětem nablízku . Ve chvílích, kdy to byla potřeba. Naše babičky se obešly bez odborníky zformulovaných rad . A přece jejich (i dřívější) generace prošly se svými potomky onu obvykle klikatící se cestu k dospělosti evidentně vesměs s mnohem větší „grácií“ a mnohem poklidněji, než jak ji vnímáme dnes my. V naší uspěchané a v mnoha směrech nekompromisně „nastavené“ současnosti …

NEMÁM RÁDA SLOVO PUBERTA

Možná právě prožitky z dětství stály na počátku toho, proč se mi příčí slovo „puberta“ . Strašně se mi nelíbí, nemá ho prostě ráda. . Vždycky mi znělo až příliš „tvrdě“, nepříjemně, odtažitě… V kontrastu s citovou  křehkostí a snadnou zranitelností těch, kterých se týká… Těch, kteří se ovšem někdy pokoušejí navenek překrýt své dospíváním rozjitřené city i pocity  podobně drsnou a nepříjemnou pózou . A právě dnes, jak se zdá, častěji a mnohdy mnohem razantněji než ještě relativně nedávno, kdysi…

HRA NA SCHOVÁVANOU

Současný nepřehlédnutelný „kult“ otrlosti, drsnosti, prezentace   citové „nezasažitelnosti“ (ničím a nikým), výsměch citům , citlivosti – to všechno totiž vede, bohužel, k všeobecné snaze (nejen dospívajících!) skutečné pocity i city skrývat.Vím určitě, že – možná pro někoho překvapivě! – mnohým „teenagerům“  uvedený výčet „kuhl“ postojů není vlastní. A to je dobrá zpráva… ! Pro nás pro všechny. A hlavně pro ty, kteří přijdou po nás.

Kdosi dal naší přítomnosti tento nový směr – a tím je tedy třeba, spolu s davem,   ujít alespoň kousek cesty, cesty vlastním životem. To je celkem pochopitelné. A omluvitelné. Především pro rané mládí, logicky citově i pocitově zmatené, tápající . Je přirozené při této cestě bloudit, rozhlížet se, přijímat i odmítat, milovat i nenávidět, vymezovat se … A rozpoznávat ty, kteří „bojují“ svůj podobně obtížný boj ve jménu bytostně jim stejně „na hony vzdálených“ postojů“… Pak až nastává čas i možnost jednoznačně dát světu najevo, za sebe sama , o CO,  JAK a PROČ má smysl usilovat v  životě dál… K tomu je ale právě potřeba lidsky „dozrát“ … Poměrně krušný mezičas nejen pro toho, koho se dotýká bezprostředně, ale také pro ty, kteří do životů dospívajících (okamžikem jejich narození) jednou provždy patří.

DEJME DOSPÍVAJÍCÍM ČAS I PROSTOR

Dospívající se potřebují především zorientovat (vyznat) sami v sobě. Pokoušejí se zaujmout postoj k dění kolem sebe, vymezit se vůči vrstevníkům, rodině, autoritám… O to vše se snaží všemožně. Potřebují k tomu pochopitelně čas. Dostatek času. A prostor, kde se budou vždycky, za všech okolností, cítit bezpečně, kam se mohou beze strachu (z čehokoliv…!) vracet. Kde jejich zákonitý vnitřní zmatek nebude terčem posměchu. Místo, kde si prostě dovolí chovat se „nestandardně“ , bez obav z nežádoucí odvety. A to by mělo být, i když to není vždycky úplně jednoduché, určitě doma. Kde jinde přece…?!

Dojít ale k takto nastavenému , a tudíž i samozřejmě a neomylně fungujícímu,   vztahu dětí a rodičů nebývá snadné. A to i přesto, že jsme si asi všichni – v tomto smyslu mnohokrát (a dlouho předem) – svoji roli v období dospívání vlastních potomků tak představovali. Že bylo naším cílem „zvládnout ji“ se ctí – poučeni „neúspěchy“ jiných…

CITOVÁ INVENTURA, KTERÁ OBČAS BOLÍ

O čem přesně je řeč, vědí ovšem jenom ti, co dospívání svých dětí už prožili. A stejně dobře vědí i to, že obvyklá a nezbytná konfrontace postojů k životu dvou zákonitě odlišných světů – světa dospívajích a světa dospělých – s sebou občas přináší i nepřiznané slzy ukrývané na obou stranách „bojiště“…

Dospívání je prostě docela „věda“… A nikdy na ně nejsme (být ani nemůžeme) připraveni dostatečně. (Myšleno z  pozice rodičů – o dospívajících ani nemluvě…!). To proto, že každý dospívající „exemplář“ je jiný, jedinečný a neopakovatelný svými vrozenými povahovými rysy. A ty pak , v kombinaci se všemi obvyklými jevy a projevy dospívání , nejednou nadmíru divoce rozčeří doposud poklidné hladiny našich životů… Dospívání bývá jednoznačně, pro všechny zúčastněné, mnohdy docela vyčerpávající   „citovou inventurou“… Inventurou, která ale musí nutně proběhnout, aby se dospívající mohli šťastně, ve zdraví a spokojeně „posunout“ v životě dál. A k této inventuře nás naše děti potřebují. I když se většinou úporně brání přiznat to …

CITEM A ROZUMEM URČITĚ NEŠETŘIT!

Ze všeho výše uvedeného pro nás tedy plyne „maličkost“… . Zapomenout na (třeba dříve úspěšně uplatňovanou) autoritativnost a nastoupit (třeba se značným sebezapřením) raději cestu rozumných kompromisů, vyjednávání, vzájemného (!) respektu. Pochopit, že příkazy a zákazy v tomto období jen zvyšují „chuť“ (potřebu) vyhnout se jim, porušit je – vzdorovat…. Brát jako fakt, že pro nás jako rodiče nastalo období vážení vlastních slov (i činů) na pověstných „lékárnických váhách“ s cílem citlivě dovést dítě k branám dospělosti co nejúspěšněji. Jednoduše – pokusit se s citem a rozumem přistupovat k dospívání jako k běžné „diagnóze“, která za čas zcela jistě odezní. Přijmout dospívání jako divoký sen , který s rozedněním skončí. A pak se šťastně, s nadějí probudíme do nového, krásného a pohodového dne. S očekáváním toho nejlepšího, nejradostnějšího a nejpříjemnějšího, co jen může přinést…

VĚŘTE V ODMĚNU Z NEJVĚTŠÍCH…

Podobná očekávání si v sobě totiž nesou i ti, kteří už mají klíč k otevření brány k vstupu do vlastní dospělosti nadosah… Nabízejme jim proto průběžně  „na posilněnou“ co nejvíce citu , a věnujme jim tolik času , o který si sami řeknou. Vzpomeňme si na své babičky. Možná to mnohdy pomůže víc, než univerzální odborné rady , nehodící se nikdy úplně pro všechny ani na všechno. Zapojujme při tom citlivě rozum a používejme rozumně cit.Vyplatí se to.

A věřte nebo ne, může se nám dostat i odměny z nějvětších. Zisku nad jiné… Největším životním ziskem totiž bylo, je a vždycky jistě bude, pocítí-li naše (nejen dospíváním klopýtající !) dítě potřebu obejmout nás

Tahle šance se dá ale snadno promarnit – jednou provždy…

Autorkou článku je Jarmila Jiráková

5 otravných otázek a odpovědí na ně

dítě

Začíná to vlastně už v dětství. Otravné otázky, které vás rozčilují, po nichž vám na tváři vyskočí ruměnec nebo pod jejich tíží sklopíte zrak. Dotěrní rodiče, prarodiče, tetičky a strýčkové se třeba zeptají: čím chceš jednou být? Jak říká Jaroslav Dušek v dnes už legendárních Čtyřech dohodách, do té doby vlastně nejsme nic. A ono to pokračuje.

Jestli mě některá otázka v dětství hodně štvala, byla to tahle: Jak bylo ve škole? Jak asi proboha mohlo být ve škole! Únavné hodiny, většinou vedené frustrovanými učitelkami, úkoly, zkoušení naučené látky. A po příchodu domů, kdy máte myšlenky jen na to, jak co nejrychleji zmizet na zahradu, do lesa nebo na hřiště, se vás ustaraný rodič zeptá na něco, na co chcete aspoň během odpoledne zapomenout.

Je spoustu otravných otázek, které nás můžou přivést do rozpaků. Jasně, někdy znamenají skutečnou účast a zájem, jenže někdy jsou dost netaktní, nevhodné a vtíravé. Když jste slušný člověk, přinutí vás třeba sklopit zrak, něco špitnout. Když už se vás někdo ptá poněkolikáté a jste výbušnější povahy, možná rozlíceně pošlete dotyčného kamsi. Zkusme se ale na celou situaci podívat s odstupem a humorem.

Jak reagovat na otravné otázky?

  • Zkuste si udělat legraci. Vymyslete odpověď, která třeba trochu fabuluje, ale není to přímo lež, protože lež má krátké nohy. (A tazatel by vás určitě pomluvil.)
  • Odpovězte stručně a obraťte list. Ideální je zeptat se na oplátku dotyčného a nechat ho trochu se rozpovídat.
  • Vyložte karty na stůl. Když se vám nechce o určitém tématu bavit, řekněte to. Stačí jen v klidu pronesená větička: „Aktuálně se o tom nechci bavit.“ Tečka. Na to máte právo.
  • Když už něco odpovědět chcete – a protiví se vám jakákoli polopravda – buďte struční a nic nevysvětlujte. Není to potřeba a zbytečně se do všeho zamotáte.
  • No a nebo si můžete vymyslet sadu úsměvných, odlehčených odpovědí. Co si o nich osoba, která se v nevhodnou chvíli ptá na nevhodnou věc, bude myslet, je ryze její záležitost. Abychom trochu napověděli, tak tady jsou nějaké návrhy.

1185571_26641487

Už někoho máš? Chodíš s někým?

Asi každý z nás ví, jak mu bylo, když musel do společnosti vyrazit sám po rozchodu. Chvíli to kamarádi a rodina přechází, dávají nám čas. Jenže pak to začne. Na pitomou otázku se nebojte pitomě odpovědět. „Netoužím po tom někoho vlastnit, takže nemám. A ven chodím se spoustou lidí. Teď zrovna jdu ven s tebou.“

Kdy bude svatba? Kdy se vezmete?

Když si tedy někoho najdete a chodíte s ním ven nebo ho „máte“ (třeba rozvaleného doma na gauči), začnou se lidé ptát na svatbu. Možná nechtějí přijít o výslužku, ale spíš jsou zvědaví. Zkuste dotazovaného trochu vyděsit. „Ty jo, my ti to neřekli? Už to máme za sebou. No bylo to pěkný, viď Máňo. Ale určitě jsme ti psali, nepřišlo ti oznámení?“ Připravte se na to, že takový zvědavý člověk bude šířit informaci dál. No  ale aspoň budete mít od lidí pokoj.

Kdy si pořídíte dítě?

Když se dostanete na hranici kolem třicítky lidi se začnou intenzivně zajímat o to, jestli nečekáte dítě a kdy si ho pořídíte. Spojení „pořídit si dítě“ je celkem komické. Svojí mámě vždycky říkám, jestli teda ví, kde je prodávají, že tam zaskočím. Tahle otázka může být v některé situaci dost bolavá. Jak můžete vědět, že ten který pár se už pár let o dítě snaží a třeba to nejde? Nebo se rozhodli dítě nemít a nechtějí pořád donekonečna obhajovat své stanovisko? Zkuste to takhle. „Hele, zrovna si jedno vybírám. To víš, ale pořízení dítěte, to není jen tak. Tak zkoumám cenu, kvalitu, je to na celý život, tak to nechci uspěchat.“

Kde pracuješ? Už máš práci?

Tak třeba vyjdete školu nebo přijde o práci. Jak blázen rozesíláte životopisy a čekáte. Je to nelehký čas. Občas si můžete připadat zbyteční a někdy propadat pocitu méněcennosti. To může podtrhnout setkání se známým, který se aktivně bude dotazovat, kdeže to pracujete (aby si vás snadno mohl zaškatulkovat), nebo nastane rodinná sešlost, kdy se babička přes celý stůl zeptá, jestli už konečně máte nějakou práci. Těžká chvíle. Zkuste třeba tohle. „Makal jsem doteď jak blázen, tak si dávám studijní volno.“ Nebo: „Práce mám nad hlavu, můžeš mi přijít pomoct?

Kde jste byli na dovolené? Kam pojedete?

Nějak automaticky se předpokládá, že v létě „někam“ pojedete. Takže učitelky ve škole se pro nedostatek inovace stále ptají, co jste dělali o prázdninách. (Bez ohledu na méně majetné rodiče a chudáky děti, které nikde nebyly.) Tuhle otázku potom přeberou kolegové v práci. Nabízí se trochu sprostá odpověď, ale k té vás určitě nebudu nabádat. „No procestoval jsem toho, ale o tom ti povím až bude víc času.“ Něco takového bude asi stačit. Co na tom, jestli jste ta místa procestovali jen prstem po mapě. Drzého tazatele se alespoň na chvíli zbavíte.

PS.: Určitě je třeba rozlišovat mezi dotazy položenými z ryzího zájmu a mezi otravnými otázkami lidí, kterým do vašich osobních záležitostí opravdu nic není.

 Jaká otázka vás nejvíc vytáčí? A jak na ni odpovídáte?

Jak a kdy počít miminko: astrologie napoví

561103_52558088

Přemýšlela jsem, jaké ryze ženské téma zvolit,aby bylo současně (alespoň pro některé) i pomyslným novoročním dárkem… A protože vím, že někdy i pouhá informace (která nás až dosud míjela) bývá – získaná v ten správný čas – „dárkem nad dárky“, ráda bych jednu takovou „darovala“ všem, pro které se může stát zdrojem nové (a věřte, že i velmi reálné) naděje…

O čem sníme

Nový rok (jeho začátek) je už od pradávna spojen nejen s předsevzetími,ale taky s vírou ve splnění (konečně!) alespoň některých přání, tužeb a snů, které míváme různé… Pro stále více žen bývá snem (někdy nekonečně dlouho trvajícím – nenaplněným) SEN O MIMINKU…

A přece pro mnohé z nich může být překvapivě dostupnější, než se (z pohledu neúspěšných pokusů a snah) na první pohled zdá.

K cíli může dovést astrologie

Informace o možnostech astrologie (v tomto směru) se ke mně dostala už před více lety a od té doby se mi několikrát znovu a znovu potvrdila její pravdivost. S vědomím „chůze po tenkém ledu“ – tj. toho, že níže uvedené, ať už z jakéhokoliv důvodu, nebude přijatelné pro všechny – cítím (téměř jako svoji povinnost) sdělit tuto informaci i dalším… Co když právě zrovna na takovou někde nějaká žena (zatím marně) čeká?

PAN astrolog, se kterým jsem se setkala, dává ženám skutečnou, reálnou (a praxí už mnohokrát úspěchem ověřenou) naději na malý velký „zázrak“… A nepotřebuje k tomu, aby tento zázrak „vstoupil“ do dosavadního běhu jejich životů, prakticky téměř nic… Stačí datum narození a, je-li to možné, ještě jeho přesná hodina. To je všechno. Další postup už se odvíjí od konkrétní kombinace výše uvedeného s astrologickými výpočty, které skutečně velmi často (někdy přímo a rychle – jindy přes nezbytné odstranění nejednou nevýznamných, banálních překážek stojících v cestě) vedou k vysněnému cíli.

Hned na začátku se dozvíte zcela konkrétní, jednoznačnou (někdy ale taky, bohužel – i to patří k životu – krušnou) informaci, a to – máte-li vůbec na početí potomka „reálnou šanci“ … V případě, že ano, výsledkem astrologických výpočtů je Váš osobní astrologický kalendář (vypracovaný na dvanáct následujících měsíců), ze kterého snadno vyčtete, které konkrétní dny v konkrétním měsíci (zapomeňte při tom ale na standardně uváděné dny uprostřed Vašeho osmadvacetidenního cyklu!) je váše budoucí děťátko připraveno vydat se – úspěšně a zdravé!!! – na dlouhou devítiměsíční cestu na svět… (Konzultace s astrologem je velmi přínosná také pro ženy, které sice nemají problém otěhotnět, ale následně dítě donosit… a to i v případě umělého oplodnění nebo hrozby dědičných vývojových vad, potratu apod.) Jak prosté z pohledu těch, kteří vědí více než většina z nás, viďte… ?! (více viz níže)

Rozhodnutí je jen na vás

Je zcela pochopitelné, že k  rozhodnutí výše uvedené alespoň zkusit je třeba postupně dospět. Někdy intuitivně, jindy (a možná i nejlépe!) odžitou zkušeností – třeba poté, co vyzkoušíte některou z dalších mnoha v současnosti nabízených metod slibujících úspěch. ( Záleží při tom samozřejmě na Vaší povaze, způsobu uvažování, výchově, vnějších vlivech atd., budete-li schopny překonat případný vnitřní blok a zkusit „podniknout“ dosud nepoznané. ) A třeba až pak se můžete rozhodnout, CO a JAK dál (zvážit všechna PRO i PROTI) – kterou cestou se vydat vstříc svému splněnému přání.

Přání neomylně šťastných rozhodnutí

Přeji vám – vám všem – v tento čas do nového roku 2015 příjemné dny, pevné zdraví i nezbytný zdravý životní nadhled, více radosti než starostí, hodně úsměvů i smíchu… bezpočet důvodů mít ráda (rád), milovat – láskyplné, harmonické rodinné, partnerské i přátelské zázemí a, ve všech směrech, šťastná vykročení i všechny Vaše další, příští kroky… A všem odhodlaným, o naplněném, odvěkém ženském přání snícím ženám z celého srdce přeji, aby se jim už o příštích Vánocích potvrdila správnost jejich rozhodnutí (ať už bude jakékoliv), a mohly se u zářícího stromečku šťastně radovat také ze zářících očí svého vytouženého, spokojeně vrnícího děťátka.

A věřte, že se to dá (za předpokladu ve všech směrech příznivé konstelace) rozhodně stačit…!

Autorkou článku je Jarmila Jiráková.