Kdo z nás kdy neměl pocit, že sem nebo tam nepatří. Tak já jsem třeba jako dítě občas pochybovala, jestli mě náhodou neadoptovali. Kolikrát už jsem měla připravené kufříček s kreslenou postavičkou, že tedy půjdou, když mi nerozumí. A podobný pocit mě čas od času provází v různých fázích života.
Vezmu to ale z jiné strany. Všimli jste si, že někteří lidé mají rádi škatulky. Ty jsi právník, patříš sem, ty jsi dělník, tak hopni tady do té škatulky, ty jsi máma na mateřský, tak rychle, zavři se sem… A když se náhodou nehodíte do té či které škatulky, znervózní, koukají divně, neví co říct.
Nevybočuj, narazíš
Zařadit se! Zařaď se do pruhu, ať nevyčníváš, nebo tě někdo sejme! Rychle, rychle. Společenské předpisy říkají, že máš věk na to či ono. Společenské konvence říkají, že by sis měl najít svojí roli a té se držet. Jinak děláš zmatky. Tvé okolí je zmatené. Proto se někdy otáčí zády, jindy útočí. To abys moc neohrožoval bezpečnost, protože vystoupit z konformního prostoru nebolí tebe, ale je. Možná proto, že jim něco zrcadlíš.
Tak se většinou podřídíme. A řítíme se cestou života podle škatulkových pravidel. Nedej bože, když uděláme úhybný manévr, protože nás z té samé polohy bolí záda, potřebujeme se otočit, uhnout doprava nebo doleva. To teprve způsobíme zmatky. „Cože, už nejsi lékař? Budeš se teď živit jako herec? Ty jsi se zbláznil?“ Nebo: „Prodáváš byt ve městě? Ty, takový Pražák? Vždyť ani nevíš, jak vypadá slepice.“
Schválně zveličuju. Představte si prostě situaci, kdy uděláte něco nečekaného. Stačí maličkost. Třeba vás vaše okolí zná jako ty, kteří pořád říkají ano. Moc neodporují, na všechny se usmívají, všechno žehlí, chovají se velmi slušně. A najednou si dovolíte říct na něco prosté „ne“.
Pokud kolem sebe zrovna máte sobecké a na ne-odpor zvyklé okolí, pravděpodobně narazíte. Vše může dokonce dojít až tak daleko, že najednou přátele ztratíte. Stal se z vás někdo divný – najednou totiž říkáte kromě „ano“ také „ne“. Z člověka, který byl zaškatulkovaný jako dobrák, který na vše kývne, se pomalu stává osoba, jež se učí říkat ne. A okolí je zmatené.
Rozbijte ta škatulata
Co když se tedy vědomě rozhodnete, že už se vám v jisté škatulce nelíbí? Co když vystoupíte ze své role neustálého dobráka? Co když změníte povolání a místo úředníka začnete provozovat masáže? Co když se vůbec nechováte jako typická mamina na mateřské? Co když se v sedmdesáti vydáte na cestu kolem světa, zatímco vaši vrstevníci si nedokážou představit den bez stížností jakéhokoli charakteru?
Pak nevyhnutelně rozbijete tu či onu škatulku. Abych neodbíhala od sebe, protože osobní příklad je vždycky nejlepší (o čem také jiném můžu psát než o tom, co prožiji nebo cítím)… Dlouho jsem se potýkala s tím, že lidem nemůžu vysvětlit dost dobře své povolání. Píšu články pro webové stránky i časopisy, věnuju se analýzám cen energií. Většinou koukají divně. Jsem totiž na volné noze. Nemám zaměstnání od-do. Má to své výhody a nevýhody. Když mi náhodou začali naznačovat, „že se mám“, měla jsem tendenci výhody snižovat. Když mi náhodou naznačovali, že jsem lenoch, měla jsem potřebu jim prezentovat, že to není zase taková legrace. Oba dva pokusy občas končily fiaskem.
A bylo by toho víc. Chvíli žiju ve městě, chvíli na chalupě a hledání místa, které označím konečným „tady bydlím“ by bylo na jiné vyprávění. Prostě jsme nestavěli dům, nekupovali byt, ale naše bydlení vyplynulo úplně jinak. A to nemluvím o naší netradiční svatbě, o které jsem vám už taky psala. Ani náš pes k nám nepřišel tradičním způsobem z útulku nebo z právě narozených štěňat, ale jednoho dne na nás prostě čekal na louce, kde jsme si ho vyzvedli (utekl od grobiánského majitele). Občas z legrace myslím na to, jestli k nám podobně netradiční formou přijde i dítě. To už by asi bylo na okolí přece jen trochu příliš.
Prostě a jednoduše. Ačkoli to tak nevnímám, je asi pro lidi kolem těžké zařadit mě do nějaké škatulky. Nejsem učitelka nebo úřednice. Na svatbě jsem neměla bílé šaty. Nechci nový dům, ale starou chalupu. Nekupuju si věci kvůli značce. Nákupy vůbec nemusím, hlavně v obchodních domech. Jezdím na starém kole. Můj mobil nechytí virus. Jsou mi milejší džíny než kostýmek, ačkoli by se k mému povolání asi hodil víc. Jsem šťastná, že je můj pes maximální možný mix všech ras a žádný přešlechtěný chudáček. A tak dále.
Nechci šokovat, jen svobodně dýchat
Musím v téhle fázi dodat jednu moc podstatnou věc. Nejsem exhibicionista, nerada šokuju a když se mé okolí začne rýpat třeba v tom, proč naše svatba neproběhla podle určitých měřítek, není mi to příliš příjemné. Já se také nerýpu v tom, proč jejich proběhla tak či onak. Prostě to tak je. Vše důležité dělám podle toho, jak to cítím. Prostě jsem to tak cítila, proto to tak bylo, proto to tak je!
Musím ale taky přiznat, že se to ve mně občas hodně pere. Nechci být v té či které škatulce. Jenže někdy se do ní raději nechám zavřít. Asi proto, aby mě okolí líp přijalo. Zčásti i proto, abych měla klid. A pak se to ve mně zase trochu povaří a deru se ven. Na vzduch. Uvnitř těch škatulek je to totiž takový trochu zatuchlý. Aspoň pro mě.
A tak se těším na den, kdy doopravdy přestanu řešit, jestli si tihle či tamti o mě myslí, že jsem divná. Lidičky, prostě to tak mám.
No a co jsem tím vlastně chtěla říct? Protože nějaký závěr být musí, to se očekává, že? Chtěla jsem tím říct jen tohle: pokud se taky v těch škatulatech dusíte, tak je hezky otevřete, vykoukněte ven, nadechněte se, zamávejte na své nevěřícně zírající okolí a řekněte jim: „Udělej to taky. Vždyť můžeš. Nikdo tě za to soudit nebude. Buď, kým jsi. A bude ti líp.“
Taky budu ráda, když napíšete, jestli jste ve škatulce nebo venku. A jak se těmi konvencemi bojujete vy.
