(Obraz) Spočinuli na chladné trávě pod košatou korunou statné lípy. Větve stromu byly obsypány sytě zelenými listy a svěžími květy, které opojně voněly. Strom byl v plném rozpuku. Včely přilétaly, aby popadly pár neviditelných zrníček pylu a zase odletěly. Kouzelnice. Promění ho v med. A tím se přece sladí lipový čaj…
Podíval se do majestátné koruny stromu. Stín byl tak lahodný! Pil ho, nasával ho plnými doušky. Chladil. Natáhl nohu a horkým unaveným chodidlem se dotkl ještě rozpálenějšího písku na cestě. Stáhl ji zpátky a s úlevou opřel nejdřív patu a pak i prsty o svěží trávu. Vydechl blahem.
Kdyby nebylo takové vedro. Kdyby slunce nežhnulo jako v tropech. Kdyby mu nestékaly slzičky slaného potu po tváři… Tak by si stínu ani nevšiml. Nebyl by. Neexistoval by pro něho. Minul by ho.
Líně se zamyslel. Kdyby nebyl chlad hlubokých lesů. Kdyby se ve sněhu netřásl zimou. Kdyby neucukl pod ledovou sprchou vodopádů… Tak by si snad nevšiml slunce a jeho hřejivých, konejšivých paprsků.
Pohlédl přes zelená srdíčka na oblohu. Ani jedna bílá šmouha. Jen světle modré nebe. Setřel si orosené čelo a cítil, jak jeho tělo každou buňkou vstřebává blahodárný chlad. „Pomyslel jsi někdy na to, že bys poděkoval stromu, protože dává stín?“
Jeho společník pomalu otočil hlavu a zamžoural unavenýma očima. Sebral zbytek síly a zvedl obočí. Na čele mu vyskočily drobné varhánky. Hned ale zmizely a jeho obličej se vyjasnil. „Ne. Myslím, že jsem stromu nikdy nepoděkoval za stín. Ani za nic jiného.“
Oba se opřeli o drsnou, ale přesto pohodlnou kůru silného kmene. Zavřeli oči a cítili, jak jim stín vysušuje zpocené vlasy.
„Myslím ale, že dnes je vhodný den, abychom stromům za stín konečně poděkovali,“ zašeptal jeden z nich. Ale jeho slova se nesla jen tiše z blaženého polospánku.
Autorka: Jana Poncarová, Foto: Pixabay.com
