Strávila jsem víkend v tichu kláštera. Místo wellness víkendu

klaster

Na hromadně sdíleném tichu je pro mě uklidňující, mimo jiné, že při snídani nemusím konverzovat. Nikoho tu neznám, kromě kamarádky Báry. Naplánovaly jsme si holčičí wellness víkend, který se postupně a nečekaně proměnil v meditační víkend kdesi mezi příjemně studenými zdmi kolínského kláštera.




Snídáme chleba s máslem a já cítím největší svobodu v tom, že se ode mě neočekává vůbec nic. Nemusím se zapojovat do debaty a nemusím poslouchat ani rozhovory ostatních. Soustředit se na to, co kdo říká. Vymýšlet, jestli a jak reagovat. Jsem jenom já a asi dvacet mlčíčích bytostí, naladěných možná podobně a možná úplně jinak.

Hlavní náplní dnů jsou společné meditace. Jsou vedené jezuitským knězem a připomínají závěrečnou relaxaci z lekcí jógy. Jen jeden z mnoha dalších důkazů toho, že je jedno, kdo je křesťan a kdo budhista. Často máme stejný pohled na svět, jen z trochu jiných úhlů, a právě tyhle úhly pak možná vyvolávají zdánlivé rozdíly mezi námi. Přitom žijeme všichni v jednom světě. A když si ho budeme užívat a milovat ho, odkud by se pak braly všechny pseudoodlišnosti, odkud by se brala nenávist? Meditace s jezuitou pro mě byla jako meditace s jogínem: stejně příjemná, se stejným poselstvím. Uvolnit se, uvědomit si sebe, ponořit se, zastavit, ztišit. V noci se mi zdají bláznivé sny ze zdejšího prostředí, z prostředí ticha. Snad se mi tedy povedlo napojit se, zůstat přítomná a neutíkat ani ve snech do jiných světů.

Čas tu plyne jinak, neutíká; podezírám ho, že medituje spolu s námi. Neexistují tu povinnosti. Člověk nepřemýšlí, co je potřeba udělat. Naopak, jedinou „povinností“ je mlčet a neřešit nic, ani nahlas a ideálně ani uvnitř sebe, vypnout a jen být. Sám se sebou. Při meditacích se mi daří nořit se hlouběji a hlouběji do sebe. Jako když ve filmu Inception klesal Leonardo DiCaprio výtahem do nižších pater vědomí. Někdy během meditačního bloku vstáváme a přejdeme do meditace v chůzi. V hlavě mi utkvěl okamžik, tak magicky obyčejný; na parapetu u otevřeného okna stál hrnek s horkou kávou. Kouř stoupal ke stropu a byl úplně zpomalený, ač současně venkovním čerstvým vzduchem zrychlený. Vnímám věci, které v normálním životě v netichu přecházím, nebo nestíhám vnímat, zahlcena myšlenkami na „předtím“ nebo „potom“.

Často navštěvuju oranžerii – pokoj s květinami a výhledem na katedrálu. Nádherně se tu dýchá. Čas se někdy úplně zastaví. Malá ručička na „tady“ a velká na „teď“. Někdy tam je Bára se mnou a já mám chuť si povídat a všechny pocity nahlas sdílet, ale poctivě mlčíme, občas se na sebe potutelně usmějeme. Každá další meditace je lepší, hlubší. Dostávám se opět níž, někam mezi vědomí a spánek, ten přechod je jako spadnutí. Uvědomuju si, že vůbec necítím chuť na pevnou stravu, sním o zeleném smoothie. K obědu jsou těstoviny s brokolicí.

Každý účastník tu má svůj pokoj. Jak strávíme osobní volno mezi meditačními bloky a hlavními jídly, je jen na nás. Nabízí se spaní, procházky v zahradě, odpočinek v oranžerii nebo kapli. Pouštím se do knihy Čtyři dohody, ač nám bylo doporučeno nečíst. Myslím, že na tohle místo a k aktuálním prožitkům se hodí tak, že jsou na to jakákoli doporučení krátká. Čtu i místo účasti na sdílecím/otázkovém bloku. Vůbec ne proto, že bych se neměla co sdílet a na co se ptát. Naopak. Jen chuť zůstat v tichu je silnější. Vím, že ptát se můžu sama sebe, a odpovědi se vynoří. Asi ne hned, dneska nebo zítra, ale to nevadí. Nespěchám.

Druhý večer zažívám první (a poslední) malou krizi. Představuju si, jestli bych tu zvládla strávit týden, a jen z té představy je mi úzko. Možná v jiné životní situaci jo, ale ne teď, když jsem šťastná. Zasteskne se mi po domově a těším se na den mluvení, který jsme si s Bárou naplánovaly po skončení víkendu. Poslední meditace je o budoucnosti. O tom, co je před námi v následujících hodinách a dnech, po návratu do reality. Pak bylo příjemné procitnout a uvědomit si, že cokoli mě čeká, teď jsem stále tady, a ještě pár hodin budu.

Autorkou článku je Martina Hudečková. Foto: pixabay.com

Přidejte svůj komentář.