Na městečko padla dusivá inverze, jako kdyby se šedé nebe propojilo se šedí neopravených paneláků a nakonec i s břečkou, která zůstala na chodníku po posledním sněžení. Zhluboka se nadechnout nepřipadalo v úvahu, člověk by se zalkl tím zapšklým vzduchem, který se rozšířil, aniž si toho kdokoli všiml. Všichni se zachumlali a zahalili a nakonec sklopili oči dolů k zemi.
Přes šedou se uskutečňuje nespravedlnost. Je to mlčící většina, šedá zóna, která dovoluje zlu, aby se projevilo. Nebo se o něm jen říká, že je zlem? Konečně, i na tu inverzi nevlídnosti, chladu a mrazu se můžeme koukat z více úhlů. Přesto, v inverzi je nedýchatelno, což nikdo zpochybnit nemůže. Zatímco v jasném odpoledni, kdy slunce svítí na nebi a vane čerstvý vánek, se dýchá volně a radostně.
…
Totalita, diktatura a autoritářství, režimy, v nichž jsou potlačena základní lidská práva (na život, vlastnictví, svobodu projevu nebo shromažďování), jsou plné šedi a tepají strachem a mrtvolným dusnem. Zatímco demokracie, v níž se můžeme svobodně vyjádřit v celé své podstatě, nám dává čerstvý vzduch, který k životu potřebujeme.
…
„Prosím tě, co máš furt s tou svobodou?!“ Vychrlila na mě jedna z mých známých. Pochopitelně, že „s tou svobodou“ mám hodně! Umožňuje mi vyjádřit se, třeba textem, slovem, aniž bych se bála, že za chvíli na dveře zaťuká tajná policie. Umožňuje mi být tím, kým jsem, žít svůj život v pravdě, nelhat si do kapsy nebo přivírat oči nad nespravedlností. Diktatury přece nutí lidi přivírat oči, třeba proto, aby nepřišli o práci nebo aby neseděli ve vězení pro své politické přesvědčení.
Asi si o svobodě málo povídáme. Naučili jsme se ji chápat hlavně jako prostředek, který nám dovoluje volat po ještě dalších výhodách. Zapomněli jsme, že nemáme jen práva, ale i své povinnosti. Zapomněli jsme na respekt a na základní slušnosti. Třeba na pozdravy, poděkování nebo laskavou shovívavost, která je přece krásným vyjádřením lidskosti.
V naší lenosti a ledabylosti se nám nechce vystoupit z té šedé, sice trochu štiplavé a zasmrádlé, ale komfortní a pohodlné zóny. Projevuje se to v maličkostech každodenního soužití. Třeba když se důchodce zuřivě pustí do slečny jen proto, že má na hlavě šátek, nikoli z náboženských důvodů, ale protože venku sněží. A lidi kolem mlčí, klopí oči a neříkají vůbec nic.
Co je důvodem našeho mlčení v situacích, kdy přihlížíme nespravedlnosti nebo křivdám? Je to strach z posměšků? Ze siláckých křiklounů? Jsou to obavy z konfrontace? Nebo některé věci jednoduše nevidíme a nechceme vidět?
Je to těžké. Přiznávám, někdy nevidím. Jindy mám strach. Docela obyčejný lidský strach, že na mě kdosi zpoza rohu vyjede: „Jsi blbá, co to zase kecáš.“
Jenže je to právě rezignace a postupné rozplývání se do šedé zóny, co nás krůček po krůčku připravuje o svobodu a ukrajuje z naší demokracie.
…
Čeká nás rok, kdy občanská odvaha a angažovanost budou velmi důležité, protože se bude rozhodovat o tom, zda podlehneme populistickému hulvátství.
Co třeba začít tím, že si ujasníme hodnoty, které nám za tu námahu a úsilí stojí?
Hodnoty, za které nedostaneme zaplaceno nebo si za ně nekoupíme nový mobil, ale bez nichž si žádný majetek svobodně neužijeme.
Pokud bych měla začít, u mě je to svoboda, která se projevuje jako prostor, ve kterém se mohu vyjádřit a být sama sebou. Je to taky pravda, jejíž hledání je bolestivé, zdlouhavé a někdy vyčerpávající. A potom je to láska a laskavost, slušnost a ochota podat pomocnou ruku, zastat se slabšího.
…
Chci tím jen říct, že záleží na každém z nás, jaký náš svět bude.
Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: pixabay.com
