Slohovka

slohovka

(Povídka)  Veliké ticho. Jenom já sedím za katedrou, v ruce ten papír. Nikdo jiný už tady není. Nemusím nikam spěchat a brzo se setmí. Písmo na papíře je fialové, ne modré, psané asi gelovkou, které u nás na škole bůhví proč tak tuze zakazujeme. Měli bychom být rádi, že děti jsou ochotné ještě vůbec vzít nějaké pero do ruky.




Mám nového kamaráda. Říkám mu S. Sedí schoulený v rohu místnosti u balkónových dveří a skříňky s cestovními potřebami, kterou otvírám tak málo, že mi tam vůbec nepřekáží. Není moc velký. Ve škvíře u zdi za jeho zády bydlí pavouk. Slušně vychovaný, vychází málo a loví mouchy, které nenávidím, takže si rozumíme. S mým novým kamarádem si občas povídají, tak šeptem, že nerozumím o čem. S. je celkem sympatická, tichá, přikrčená postavička. Nevím ale přesně, jak vypadá, do obličeje jsem mu viděl jen jednou a na chvíli.

Papír je linkovaný a trochu pomuchlaný. Autor ho očividně nechtěl nikomu odevzdávat, je to jen koncept, určený k vyhození.

S. moc nemluví, jen sedí a rukama svírá kolena. Hlavu má na nich položenou, proto neznám jeho obličej. Co je táta pryč, sedí u mě čím dál častěji. Občas se trochu třese. Máma o něm myslím neví. Netuším, jakou má barvu, je celý takový šedobéžový, asi. V rohu je šero. Jen nehty má určitě nalakované načerno, to vím jistě. A občas pláče. Já taky.

Hledám zapomenutou propisku. Opravovací, červenou. Učitelé tu barvy používat můžou. Kdybych se sem pro ni nevrátila, nikdy bych ten papír nenašla. Ani nevím, proč mě napadlo ho z té židle sbírat. Takových poházených papírů se po každé škole válí stovky. Asi ta fialová. Stovky, panebože.

Táta jednou volal. Tenkrát S. poprvé (a naposled) zvednul hlavu, pamatuju si jenom, že jako by měl vážně obrovské, tmavé skvrny místo očí. Táta volal a S. se na mě celou dobu díval. Pak se táta rozloučil a řekl, že se zase uvidíme. S. si zase položil hlavu na kolena a už ji nikdy nezvedl. Nevěří mu. Já taky ne. Od té doby táta nezavolal a S. mlčí. Říkám mu jenom S., má to tak radši. Celým jménem se jinak jmenuje Stesk.

Za oknem červánky. Nepoznávám písmo, nepsal to můj žák, zkusím se zítra zeptat kolegyň, někdo ho pozná. Třeba se nám pak povede udělat něco dobrého. Dneska už tu ale nikdo není, nemusím nikam spěchat. A tak sedím a přemýšlím nad klukem, který asi dostal zadání na popis ve slohu Můj nejlepší přítel nebo tak něco. Nemusím nikam spěchat. A tak sedím a přemýšlím, jak by se asi jmenovali moji imaginární kamarádi.

Autorkou je Kateřina Lužná 
www.zenskamonologika.cz

Líbil se Vám článek? Kupte redaktorce hrnek kávy. Děkujeme.
číslo účtu: 78-3646190257/0100

Přidejte svůj komentář.