Když jsem před pár lety před kamarádkou u kafe skromně vypustila, že jsme začala šít, a že mým snem je ušít si šaty na svůj maturitní ples, začala mi to okamžitě rozmlouvat. Nakonec jsem stejně usoudila, že na začátečníka, jehož největším výkonem bylo doposud pružné tričko, je to to trochu velké sousto, sklopila jsem hlavu a nechala jsem si šaty ušít od švadleny. Uplynulo pár let a v mém šatníku zaujímá vlastnoručně šité oblečení stále větší a větší podíl.
Chci oblečení, které je originál
K šití jsem se dostala celkem jednoduše. Mohla za to především moje touha po originálním oblečení, které jsem v nabídce obchodů nedokázala najít. A když už se mi něco líbilo, nastal další problém. Naskládat své přes sto osmdesát centimetrů dlouhé tělo do oblečení od výrobců konfekce, pro které je zřejmě pojem prodloužená velikost jakousi ošklivou nadávkou, bylo pro mě téměř nemožné.
Téměř ve všech kalhotách jsem vypadala jako bych čekala pověstnou velkou vodu. Nemluvě o délce triček a košil, které končily o pár centimetrů výš, než bych si přála. A tak jsem se nakonec rozhodla, že přestanu fňukat, sednu si za šicí stroj a pokusím se této tajuplné dovednosti přijít na kloub.
To jsem si šila sama
Učila jsem se metodou pokus omyl. Své první výtvory jsem ušila ze starého froté županu a obarvených prostěradel a velmi rychle jsem je rozstříhala na hadry. Můj první pokus o všití skrytého zipu vypadal, jako by mi šicí stroj spadl na betonovou dlažbu z desátého patra paneláku, a já se ho potom pokoušela rozchodit.
U jiné sukně jsem zase neodhadla velikost, takže jsem v ní vypadala utopená jako malá holčička, která si potají půjčila něco ze skříně své maminky. Z jedné obzvlášť nepovedené sukně, kterou jsem neustále upravovala a přešívala, nakonec zbylo něco, co spíš než sukni připomínalo široký pásek. Největší pomocí mi byly obrazové kurzy šití v populárním časopise Burda a později skvělá knížka TillyWalnesové Láska na první steh a vůbec celý její inspirativní blog Tilly and TheButtons. Postupně mi tak pod rukama vznikaly kousky, za které jsem se už nemusela stydět, a když se mně někdo zeptal, kde jsem tohle koupila, mohla jsem začít hrdě říkat: „To jsem si šila sama.“
A kde na to jako bereš?
Mnoho mých známých si myslí, že se mi vlastnoruční výroba mé garderoby musí prodražit. Ano, látky dovedou být pěkně drahé a vtrhnout od nejbližšího obchodu s látkami a nechat tam celou měsíční výplatu/ kapesné/ dědictví po prababičce je záležitostí chvilky. Na druhou stranu mnoho krásných látek se dá nakoupit ve výprodejích zbytků a často se mi takhle povedlo sehnat látky za naprosto směšnou cenu.
Podle mého není tou nejdražší položkou materiál, ale váš čas. Když jsme u toho, ono se nakonec ale nakonec stejně ve finále víc prodraží, když si každý rok koupíte pět nekvalitních triček, které vám vydrží sotva, jednu sezónu, než když si samy ušijete jenom dvě z nějaké pevnější a dražší látky a budete je nosit několik let.
Na módu se dívám jinak
Do obchodu pořád ještě, zajdu, málokdy si ale něco vyberu. Můj pohled na módu a módní průmysl obecně se totiž od chvíle, kdy jsem si poprvé sedla za šicí stroj radikálně změnil. Poté, co jsem se na vlastní kůži přesvědčila, kolik úsilí a zkušeností výroba vlastnoručního oblečení vyžaduje, mi prostě nové tričko za osmdesát korun přijde krajně podezřelé. Začala jsem si také víc všímat zpracování oděvů nabízených v obchodech a uvědomila jsem si, že se za drobné chyby na svých výtvorech vlastně ani nemusím stydět. Na oblečení z konfekce jsem totiž často objevila úplně stejné.
A proto, jestli třeba právě začínáte se šitím a na všem, co vytvoříte, hledáte mouchy, mám pro vás jednu malou radu. Neřešte to tolik. I sukně z obchodu mají často nesymetricky nabrané řasení, záložky se kroutí, záhyby nejsou všechny stejně velké… a stejně, když takový kousek oblečení uvidíte na své kamarádce, nejspíš si těch nedokonalostí ani nevšimnete a ještě jí oblečení pochválíte.
Oblečení mám teď prostě o něco míň. Jasně, že i při šití člověk musí přemýšlet. Občas se mi stává, že vytvořím něco, co nakonec neunosím a jen mi to leží ve skříni. Vzhledem k tomu, že něco si ušít je mnohem pracnější než si to prostě koupit v obchodě, jsem se ale naučila o tom, co nosím víc přemýšlet a plánovat. Vlastnoručně vyrobené oblečení dnes už zabírá dobrou polovičku mého šatníku. Vlastně můžu říct, že každá den mám na sobě aspoň jeden kousek oblečení, který jsem si sama ušila. Ovládnutí téhle dovednosti dalo možnost ušít, si co chci a v jaké velikosti potřebuji a postupně se tak stále méně spoléhat na trendy udávané obchody. A to pro mě znamená strašně moc.
Autorkou článku je Eliška Gregorová, foto: autorka a pixabay.com
