Je léto 2011. Trávíme ho s tehdejším přítelem převážně u něj na chalupě. Je krásně. Rostou houby a taky borůvky. Chodíme se koupat. Jeho babička sedí pod jabloní. Má hladkej stříbrnej drdůlek a decentní zlatý náušnice. Taky má nasazený naslouchátko a z rádia, který si přidržuje na rameni, poslouchá zprávy. Bude jí brzy devadesát. K obědu budou houbový řízky a brambory máslem maštěný. Letní idylka bez chyby.
Ale mně se chce pořád spát. A taky mě už dva týdny mravenčí v pravý noze. Od paty až k zadku. Jsem z toho trochu nervózní, ale užívám si léto a věřím, že to přejde. Jenže nepřechází. Je to pořád stejný. Házim to do googlu. Možností je víc, ale stresy ani potíže s páteří zrovna nemám. Tedy ne, že bych je nikdy neměla. Ty stresy. Mocný/nemocný google ale nabízí i jiný vysvětlení.
Roztroušenou sklerózu. Obvykle touto chorobou onemocní mladé ženy. Přesná příčina se neví. Spustit ji může stres, hodně cigaret, málo slunce a tak. Někdy se zbytečně stresuju a mám úzkosti. Zbytečný úzkosti. Kouřim jenom, když je večírek, a to ne vždycky. Sluníčku se vystavuju celkem dost. Vyloučit se ale nedá nic.
Je to roztroušená skleróza
A tak jdu radši po návratu do města na vyšetření na neurologii. Paní doktorka je milá, starší pozitivní dáma. Celou mě proklepne a možnost roztroušené sklerózy nevyloučí. Posílá mě do špitálu na velký vyšetření. Velký znamená, že mi udělají magnetickou rezonanci a taky mi vezmou vzorek mozkomíšního moku z míchy. Prej to může bolet, ale nebolelo. Když to najdou v obojím, budu ji mít.
A já ji mám. Cože? Já? Jsem zmatená. A brečím. Jsem už druhý den v nemocnici na kortikoidech. To aby rozehnaly tu tzv. ataku, což byla v mým případě ta brnící noha. Vypadám jako zombie, mam velkou košili s kytkama a jsem po těch kortikoidech celkem dost opuchlá. Ale brnění je rozehnaný.
Pak si se mnou povídají doktoři. Dostávám brožury, rady, vysvětlení. Brzy dostanu lék, který si budu jednou týdně píchat. Nebolí to. Jsou to tzv. pera. Místo vpichu nevidíš, když si to bodáš. Píchám si to, abych aspoň z části ochránila svůj mozek proti možným dalším zánětům, který právě roztroušenou sklerózu způsobují. Když se vám roztroušená skleróza rozjede, můžete špatně vidět nebo mít problémy s pohyblivostí nohou nebo rukou. Nikdy nebudete debil. Tak mi to, trochu šetrnějš, řekli. Tak to i píše Google, který mi vlastně dost pomohl.
Šest let s ní
Už je to šest let, co mi tuhle nemoc diagnostikovali. A co se za tu dobu stalo? V mém případě, ťukám ťukám, vůbec nic. Cítím se dobře. Sportuju víc než dřív. Další ataka se nedostavila. Z části mě možná chrání lék, z části možná to, že na to prostě nemyslím. Stav se může vždycky zhoršit, ale taky to může léta, nebo i celý život, zůstat stejný. Moc si přeju, ať se to nezmění.
A ať vás to nikoho nepotká. Ale pokud cítíte, že je s vaším tělem něco jinak, nečekejte na nic. Tuhle nemoc má hodně lidí, většinou žen, a hodně jich o tom neví. Léčba je stále lepší, všechny informace dnes hravě najdete. Nemá smysl nic odkládat.
Takže? Stay positiv 😀
Autorkou článku je Eva Maříková. Foto: autorka
