Rozhovor: Odešla z vysokého postu a otevřela farmářský obchod

Když se tak rozhlédnu kolem sebe, podobných příběhů pomaličku přibývá. Lidé, kteří jsou ve vedoucích pozicích, pracují jako manažeři nebo řídí velké firmy, odejdou, vzdají se všech jistot i určité společenské prestiže a pustí se do vlastního projektu. Úspěšná manažerka Iveta Churavá se chtěla vrátit blíž k přírodě, proto otevřela obchod s farmářskými potravinami. Prozradila nám, jaké byly začátky a na co se těší.

Jak se vám podniká? Byl to velký skok? Co bylo těžké a co naopak lehké?

Od mého odchodu z firmy, ve které jsem dříve pracovala, neuplynul ještě ani rok. Ale těch pár měsíců předčilo intenzitou prožitků řadu let předtím. Nezměnila jsem jen práci, změnil se celý můj životní rytmus a vnímání mnoha všedních záležitostí.

Řídila jsem velkou a velmi úspěšnou firmu s 500 zaměstnanci, kteří pracovali v rámci zavedených postupů uvnitř dlouhodobě fungujícího systému. Každodenní oporou mi byla schopná asistentka. Z pohledu profesního životopisu jsem byla na vrcholu. O to těžší bylo rozhodnutí odejít. Přestože jsem věděla, jakým směrem bych chtěla pokračovat, netušila jsem, zda za vrcholem nečeká propast.

Vydala jsem se na cestu, u které jsem doufala, že mě nejen pracovně, ale i vnitřně vrátí zpět k přírodě. Rozhodla jsem se prodávat české farmářské potraviny. Ve svém předchozím zaměstnání jsem se naučila, že velikost každého problému se přímo odvíjí od naší schopnosti či neschopnosti mu čelit. Díky této „škole“ bylo pro mě poměrně snadné najít prostory pro můj obchod a kompletně je zařídit. Za velké vítězství považuji své zaměstnance, kteří nechodí do práce jen pro výplatu. Práce je, stejně jako mě, naplňuje. Cítí její smysl a výsledek vidí především zákazníci, kteří náš obchod a naše „farmářky“ za pultem milují.

Přesto i já musím někdy se zapřením kapitulovat před potížemi, se kterými jsem nepočítala. Byrokracie je soupeř, který se bohužel nedá selským rozumem porazit. Například ihned pár dní po otevření obchodu jsem dostala od kontrolního orgánu několikatisícovou pokutu za banální papírové pochybení. Mizivé porozumění, nulová ochota pomoci v podnikání lidem, kteří svými daněmi financují stát a tím i daný úřad. Rozhodla jsem se však tímto netrápit, s úsměvem jdu dál.

Proč jste se pro podnikání rozhodla? Co bylo impulsem?

Pracujete-li pro tak velkou firmu na vysoké pozici, logicky se dostanete do stavu, kdy za čísly v ekonomických tabulkách přestáváte vidět konkrétní lidi. Není to ani možné, zaměstnanců jsou stovky a vy musíte řešit celkové výkony, náklady, rentabilitu atd. Zároveň musíte dělat často nelehká rozhodnutí, aby stejně „anonymní“ stovky zaměstnanců měly jistotu své měsíční výplaty. Nakonec zjistíte, že se veškeré mezilidské vztahy schovaly do grafů.

V padesáti letech život rozhodně nekončí a já měla naštěstí dost síly začít znovu, zcela od nuly. Jsem velmi podnikavý člověk s obchodnickou krví, takže jsem věděla, že se toužím postavit na vlastní nohy. Zároveň jsem ale nechtěla znovu zažít kolegy natěsnané v grafech a tabulkách. Sen se mi zhmotnil v prodeji zdravých farmářských potravin. Ke svým zaměstnancům mám velmi blízko. Vážím si jich, stejně jako našich dodavatelů, z nichž většinu znám osobně.

FH5DHL1xb1DtQhFA0MKpQgunNl4yD8s6OQegJWPupjLq5WC-uQ6mqHnMg5YF2A-ioOSbri4

Jak jste vlastně na nápad otevřít farmářský obchod přišla?

Pro mě nebyly farmářské potraviny ničím neznámým. Jsem typické dítě vesnice, pro které zvířata na dvorku a ve stájích byla přirozenou součástí života. Dodnes si pamatuji, jak funkcionáři tehdejšího národního výboru pobíhali po našem hospodářství sčítajíce drůbež a dobytek, aby nám mohli vyčíslit, o jakou sumu jsme připravili národní hospodářství. Za svůj farmářský obchod tak vlastně vděčím lásce svých rodičů a prarodičů. I naše patronka Liduška, která nás všude ve farmářském obchodě provází, nese jméno mojí maminky.

Podle jakých kritérií vybíráte sortiment do obchodu? Jaké jsou vaše oblíbené farmářské potraviny?

Mám-li to vzít jednoduše, sortiment je dán naší historií a regionem. Prodáváme tradiční české – a ještě lépe staročeské – potraviny. V našich regálech najdete kváskový chléb, škvarkové placky i nadýchané vdolky, sezónní české ovoce a zeleninu, maso, které v sobě nemá hormony ani antibiotika, uzeniny s poctivým obsahem masa, jogurty bez umělých zahušťovadel. Z pohledu zákazníka je to velmi logické a přirozené. Avšak farmáři, kteří chtějí takové potraviny vyrábět, to mají na trhu, který se řídí jen cenou, velmi těžké. A my chceme být spolehlivým partnerem. Pro ně a především pro naše zákazníky.

Výrobky v našem obchodě nepotřebují pestrobarevný obal, ani billboardy kolem dálnice. Stačí je ochutnat. Pokud si myslíte, že barvu, chuť a vůni lze nasimulovat chemií, velmi se mýlíte. Nemalou skupinu našich zákazníků tvoří alergici, jejichž tělo se rozhodně obelhat nedá.

Spolupracujeme s malými českými farmami a výrobci, kteří si nic neusnadňují „éčky“. Většinou se jedná o rodinné firmy, pro které zklamání zákazníka neznamená jen nižší tržbu, ale především ztrátu dobrého jména. A to je pro lidi, kteří vyrůstali v úctě k tradici svého rodu, mnohem důležitější.

Jak se podle vás daří českému zemědělství a farmářům? Co by se mělo zlepšit?

Nejsem farmář, netroufám si tedy naše zemědělství hodnotit. Ale s mnoha farmáři se pravidelně potkávám, a tak svůj soukromý názor samozřejmě mám. Myslím, že medvědí službu odvádějí našim farmářům i naší přírodě dotace z EU. Systém jejich získávání na sebe nabaluje mnoho zemědělců, kteří hospodaří pouze papírově, nebo pěstují „výhodné“ plodiny, které naši krajinu postupně devastují. Souběžně se ozývají hlasy, které volají po ještě vyšších finančních podporách, abychom se dotáhli na úroveň dotací jiných států. Je to nebezpečně začarovaný kruh. A přitom bych vás mohla seznámit s lidmi, kteří chtějí „jen“ hospodařit na svých rodinných farmách, dále je rozvíjet a nechtějí řešit dotace. Bohužel musí, naše byrokratická společnost je k tomu donutila… Velmi si jich vážím, v úctě bychom je měli mít všichni.

Podnikání bývá označováno jako časově náročné – máte pár tipů, jak vše zvládnout?

Snad to nebude znít namyšleně, když řeknu, že co se týče organizace času, jsem opravdový profesionál. Bohužel musím připustit, že k této schopnosti mě dovedl tvrdý a vynucený dril. Velmi brzo, v mých 12 letech, mi zemřela maminka, tudíž na mě přešla značná část domácích povinností. A pak následovala rutina, kterou zná mnohý, či ještě lépe mnohá z nás. Rodina, dvě malé děti, práce a k tomu veškerý volný čas trávený na stavbě domu v montérkách a s lopatou v ruce. Nikoho a nic neošidit, kromě sebe samé. Na stavbě druhého domu jsem sice již maltu nemíchala, ale zajistila jsem vše stejně tvrdou prací, byť z kancelářského křesla. Vypracovala jsem si přísný autorežim – večer si vždy sepíšu, co mě další den čeká a co musím vyřešit, přičemž vždy začínám tím nejméně příjemným. Nemohu si dovolit plýtvat časem. Chci tvrdě pracovat, abych mohla svůj volný čas věnovat mým osobním radostem. Ty moje radosti mají jména mých vnuček.

Ale tip bych přece jen měla. Snažte se nepodcenit výběr lidí, kteří váš pracovně obklopují. Musí svoji práci milovat, stejně jako vy. Energii musí vyzařovat a nikoli ji sobecky požírat. Oceňte je, pokud přicházejí s nápady. Važte si jich, pokud dokážou nápady druhých podporovat a rozvíjet. Hýčkejte je, pokud mají stále úsměv na tváři.

q7FggjiIFCzIyEkaKnRXpGFN0KCxHBuvGths8RE_S9SVCSX3Q2TIzqO2JfgvwrEEis49EHQ

Co je vaším dalším snem?

Obecně mám neskromné přání, a to pevné zdraví až do pozdního věku. Chci dlouho pracovat a chci samozřejmě užívat i všech soukromých radostí.

Další sen není přízemnější, ale vím, že jeho splnění záleží především na mně. Toužím vybudovat živnost či firmu, na kterou budu pyšná a jejíž myšlenka nadchne i moje děti. Možná se mi tak podaří založit tradici, která spojí více pokolení.

A nakonec přání všedního dne. Slibuji si je stále, protože se nejsnáze odkládají. Přeji si více cestovat a konečně se pořádně naučit anglicky. Takže teď už opravdu J

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *