Rozhovor o barvách i černočerné tmě. S Kamilou, která maluje i tančí

Potkala jsem ji před více než rokem. Byla zrovna na brigádě v restauraci, já v kavárně přes ulici. Hned mi došlo, že tahle holka do šablonek příhraničního maloměsta nepasuje. Že vlastně nepasuje do žádných šablonek. Pastelky a keramiku ovládá se stejnou lehkostí jako zahradnické nůžky. Tančí, píše a inspiruje ostatní, aby se vrhali do neznámých vod a objevovali své netušené možnosti. Seznamte se, tohle je Kamila Podivínová, alias KPart.




Jsi nesmírně kreativní osoba! Byla jsi takhle akční odjakživa? Nebo k tobě tyhle nápady přišly někde „na Cestě“?

Ano, akční jsem odjakživa. Jak s oblibou říkám, malovat jsem začala dřív než mluvit. Ve dvou letech jsem si řekla o tužku a papír a od té doby mě to drží. Tvoření beru jakou svou součást, kterou nutně potřebuji k životu.

Jaké techniky používáš (nejradši) při výtvarničení?

Zkoušela jsem hodně technik i různé kombinace možného s nemožným. Ale nakonec jsem zjistila, že není potřeba, abych se trápila třeba s olejomalbou, když mi to nic neříká. Takže nejvíc mě baví černá propiska a pastelky.

kp1

Stojíš za workshopy kreativního vybarvování. Co si pod tím mám přestavit?

Jde o to, že se s omalovánkami (pro dospělé) roztrhl pytel a každý jich najednou doma má víc, než když byl malé dítě. Tyhle krásné inspirativní knihy ale často leží v poličce naprosto netknuté. V očích dospělých je vrcholem dětského vybarvování, když dítě nepřetáhne okraje. Jenže když se dokážete trefit do přesně vymezeného tvaru, tak je to stále jen tvar vyplněný barvou. Svým nápadem, tedy kurzem kreativního vybarvování, jsem chtěla ukázat, že omalovánky nejsou jen placaté obrysy, ale že to je něco jako Alenčino zrcadlo, když nahlédnete za něj. Náhle se objeví svět, který byste v předlohách nikdy nehledali. Zjistíte, že můžete míchat barvy, hrát si se stíny a plasticitou, že můžete dokreslovat a upravovat (dokonce i vlepovat předměty), hrát si s iluzí prostoru a zavést sebe i ostatní do světa fantazie, jejíž hranice si určíte jen vy sami…

… a úplně stejně to asi platí na zahradě. Co jsou to „Rostlinki“?

To je velmi svérázný projekt, který vznikl před dvěma lety jako inspirace k tomu, že obklopovat rostlinami se může každý bez ohledu na to, zda má zahradu. Rostlinki jsou moje srdcovka a to měkké i, které tak často lidi rozčiluje, je v podstatě vesmírná energie života ki. K rostlinám mám silný vztah už od dětství. Často jsem se ale stěhovala a bydlela na sdílených bytech, takže jsem se snažila být bez nich. Moje láska k rostlinám ale byla natolik silná, že strhla i spoustu dalších lidí. S mamkou jsme třeba doma v Pardubicích rozjely sídlištní guerilla gardening, který zahrnuje úzký pruh plný bylinek, skalku a dva velké osázené květináče. Takže pokaždé, když přijedu domů, rýpeme se v záhonku a kocháme se, jak se rostlinkám krásně daří. Mamka je velmi zdatná zahradnice, pořádně se do toho opřela a vloni se jí podařilo vypěstovat na parapetu dýni hokkaido. Rostlinki mají inspirovat a přenášet radost, hodně toho dávám na internet, abych „nakazila“ i další lidi, protože tahle Země nutně potřebuje vyvážit ty tuny šedivého betonu, kterým jsme ji zastavěli. Prostě potřebuje dýchat, stejně jako my.

kam3

Taky píšeš blog o poruchách pozornosti a popisuješ, jaké to je, žít s ADHD a ADD. Myslím, že se v něm pozná docela hodně lidí…

Porucha pozornosti je pouze škatulka pro nezaškatulkovatelné. Jak jsem říkala už před léty, jsem prostě příliš vykrmený hrášek, který se nevejde do oček síta. Zůstala jsem skákat na povrchu a rozhlížela se po nějaké skulině, abych pořád někde nevyčnívala. O tom, že ADD/ADHD existuje i v souvislosti s dospělými, jsem se dozvěděla teprve nedávno. Díky tomu jsem zjistila, že takových lidí po světě běhá velmi mnoho a že mohou být společnosti velice prospěšní. Jejich typickými znaky jsou poměrně vysoká inteligence (třeba ta emoční), schopnost vidět široké souvislosti, neskutečná vytrvalost, když jde o něco, co je zajímá a svérázné způsoby řešení. Na druhou stranu jsou to podivíni, kteří mají poněkud nestandardní projevy chování ve srovnání s běžnými uživateli života. Takže mohou působit zmateně, plaše, příliš sebevědomě, drze, neomaleně, hrubě, asociálně, lehkomyslně… A mají často nereálné plány, které s velkou pravděpodobností uskuteční, takže bývají považovány za snílky a blázny. Díky téhle „diagnóze“ se mi teď žije mnohem lehčeji, začínám sama sebe mnohem víc vnímat a učím se házet za hlavu tabulky a měřítka. Ale občas se mi stane, že se má loď rozkýve do všech stran a mě pak z toho všeho bolí hlava (někdy i srdce) a chci se schovat pod postel.

Co bys tedy poradila lidem, kteří poletují mezi euforkou a depresí?

Aby začali hledat a dělat to, co je naplňuje. Když pořád půjdou proti sobě, tak ty propady budou stále dosti hluboké. Najít tu vyváženost dá hodně zabrat, ale úplně první krok je uvědomění, že v něčem lítám. Druhý krok je začít s tím něco dělat. Vím, co to je, být raketoplánem vystřelena do Vesmíru, ale taky vím jaké to je raketovou rychlostí se zabořit na samé dno, k jádru Země… Takže je velmi důležité se konečně přijmout a začít vnímat, co doopravdy potřebujeme a chceme. Zlatý klíč leží uvnitř každého z nás.

Vím o Tobě, že si čistíš hlavu úklidem. Dost radikálním. Jak to funguje a jak Ti kreativní uklízení mění život?

Uklízení má v sobě určitou magii a klid. Vždycky, když jsem byla naštvaná nebo frustrovaná, tak jsem začala drhnout podlahy. Díky knížce Zázračný úklid jsem si ale uvědomila, že mnohem víc než samotná čistota je odstranění věcí, které nám doslova brzdí náš další rozvoj. Dříve jsem se taky zbavovala věcí, ale nikdy ne tak efektivně. Zásadní věta z celé knihy je pro mě ta, která nabádá k tomu, abychom každý předmět vzali do ruky a zeptali se sebe sama, zda nám dělá radost. Takže se snažím obklopovat jen věcmi, které mě těší. Takže ano, mění mi život a začínám zjišťovat, že čím méně věcí mám, tím jsem klidnější.

kp2

Za tu dobu, co se známe, jsi mě „nakopla“ ke spoustě věcí, které jsou teď mojí nedílnou součástí. Třeba jako Tanec bez konceptu, který vyplynul jednoduše z toho, že chceme tancovat, chceme to dělat po svým a nemáme kde…

Tanec je naprosto geniální a přirozená forma pro načerpání energie. Měl by být součástí každého života, stejně jako zpěv. To by pak ten svět vypadal úplně jinak. Jsem ráda, že jsem tě inspirovala, a že jsi zrealizovala něco, nad čím jsem přemýšlela už roky. Tanec bez konceptu pro mě znamená právě tu přirozenost, kdy se člověk napojí na sebe a na hudbu a nechá tělo, ať si dělá, co potřebuje, bez cenzury mozku. Ve chvíli, kdy se napojíme, jsme sami sebou, dokážeme své tělo rozhýbat tak, až nad tím rozum zůstává stát. Takže v tanci vidím samá pozitiva a nebála bych se ho nazvat lékem moderní doby.

Ze všech tvých aktivit se cítíš jako malířka a výtvarnice, tanečnice, psavec, zahradnice… nebo jako něco úplně jiného? 🙂

Řekla bych, že se cítím jako tvůrce. A to zahrnuje vše jmenované, prostě jsem tvůrce svého života…

kam1

Stránky plné inspirace aneb Kamka v síti:

Autorkou rozhovoru je Michaela Michalcová. Foto: Kamila Podivínová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *