Nejedna žena zabývající se vědou si položila otázku, proč bylo v dějinách lidstva tak málo filozofek, když ženy kromě plození dětí a udržování rodinného krbu přece také i filozofovaly. Jak by taky ne, když řada z nich ovlivnila utváření dějin skrze své drahé mužské polovičky. O tom se ale moc neví – smetanu totiž vždy slízne kocour.
Rakousko – americká historička Gerda Lerner (1920 – 2013) si ve své studii z roku 2000 pokládá otázku Proč bylo v dějinách tak málo filozofek? Navázala tímto na třicet let starou práci s názvem Proč nebyly v dějinách žádné velké umělkyně od Lindy Nochlin (1931 – 2007), specialistky na dějiny umění. Těmito impulzy se spustil mnohaletý a celosvětový feministický výzkum. Podstatou bylo vyřešení otázky, proč se ve filozofickém kánonu nenachází jediná žena, a jakým způsobem by se dal tento nemilý fakt napravit.
Filozofka = milenka filozofa
V mnoha ohledech bylo historicky doloženo, že ženy měly k filozofii přístup. Ať už skrze četbu dostupné literatury, tak prostřednictvím svých mužů, kteří se pohybovali na poli vědy, politiky a umění. Podle francouzské filozofky Michèle Le Dœuff (*1948) se ženy v minulosti s filozofií setkávaly spíše na základě osobního vztahu ke konkrétnímu filozofovi, který měl na ně vliv. Není však vůbec vyloučeno, že jakýkoli intimní vztah žen s uznávanými autory ovlivnil jejich tvorbu natolik, že by bylo sporné připisovat zásluhy pouze mužům. Vzpomeňme na jistou moc významných milenek králů, oddaných manželek slavných vědců nebo kreativních žen proslulých umělců.
Italský filozof a spisovatel Umberto Eco (1932 – 2016) prohlásil: “Prolistoval jsem nejméně tři moderní filozofické encyklopedie, a kromě Hypatie jsem nenašel ani jedno jméno. Ne proto, že by ženy nefilozofovaly. Proto, že filozofové na ně raději zapomněli potom, co jim ukradli jejich myšlenky.“ (Aké sú špecifické talenty žien, príloha Fórum, 2004). Pro muže bylo zejména po celospolečenských změnách souvisejících s Francouzskou revolucí na konci 18. století rozhodně bezpečnější udržet ženy a jejich případné názory pevně za zdmi domácího příbytku, aby náhodou nezapomněly na to, kde je jejich místo. Ačkoli se koncem 17. století začala jména antických filozofek pomalu oprašovat, v 19. století o nich zase už nikdo nic nevěděl.
Filozofům sluší více vousy
Zatímco německý filozof Immanuel Kant (1724 – 1804) v podstatě tvrdí, že bolestivé přemýšlení ničí ženské půvaby a hluboká důkladnost studia složitějších vědeckých či filozofických otázek náleží spíše vousatým tvářím (Agonito: History of Ideas on Woman, 1997, s.131), jeho následovník G. W. F. Hegel (1770 – 1831) v Základech filozofie práva nepopírá možnost vzdělání slabšího pohlaví, avšak zdůrazňuje přirozené rozdíly mezi muži a ženami, které ženám uzpůsobenost pro filozofii neposkytují. Do svých Dějin filozofie však alespoň zahrnul antickou filozofku Hipparchii (350 př. n. l. – 280 př. n. l.), které antický mudrc Diogenés Laertios (3. st. n. l.) věnoval ve svém díle celou kapitolu. Nevousatých filozofek však bylo mnohem více. Mnohé z nich se vyskytovaly v blízkosti vousatých filozofů – mužů, vzhlížely k nim a čerpaly od nich inspiraci.
Osudy intelektuálních dvojic
Kolem francouzského skeptika Reného Descarta (1596 – 1650) se pohybovaly hned dvě jeho obdivovatelky – princezna Alžběta Falcká (1618 – 1680) a švédská královna Kristina (1626 – 1629), která jej pro svůj filozofický zápal pozvala do Stockholmu, kde krátce nato zemřel – zřejmě na zápal plic. Intelektuálně, umělecky, vědecky a filozoficky zaměřených dvojic bylo v historii bezpočet, ať už na se jednalo o ryze přátelskou korespondenci, milence s tragickým osudem, učitele a žačky či manželské páry. Čistě z dějin filozofie budiž kromě Descarta a Alžběty Falcké příkladem nešťastná dvojice středověkého scholastika Pierra (1070 – 1142) Abélarda a jeho milé Heloisy (1095 – 1164), dále třeba německý fenomenolog Martin Heidegger (1889 – 1976) a politická filozofka Hannah Arendt (1906 – 1975), francouzský literární kritik Jean Paul Sartre (1905 – 1980) a feministka Simone de Beauvoir (1908 – 1986) či švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung (1975 – 1961) a jeho pacientka, pozdější lékařka Sabina Spielrein (1885 – 1942). Je nepochybné, že tyto dvojice se filozoficky akceptovaly, chovaly k sobě úctu a navzájem se od sebe učily.
Celibát jako životní styl
Mnohé ženy filozofky však raději volily cestu celibátu a osamělého života, případně se uchýlily do kláštera, a svůj život zasvětily studiu, psaní či jinému poslání, například významná německá středověká mystička a abatyše Hildegarda z Bingenu (1098 – 1179), francouzská bekyně Markéta Poretová (1250 – 1310) či nizozemská filozofka a umělkyně Anna Maria van Schurman (1607 – 1678). Těchto žen bylo mnoho, buď zůstávaly pannami, nikdy se neprovdaly, nebo zasvětily svůj život Bohu. Jen tímto způsobem byly osvobozeny od své tradiční ženské role, která by jim příliš času na filozofování neposkytla.
Filozofky v kalhotách
Závěrem lze říci, že pokud žena nežila v symbióze s filozofem nebo s Bohem, těžko měla prostor k tomu, aby se stala filozofkou. Tímto je možné zodpovědět otázku, proč ve filozofickém kánonu není tolik žen. Jedině ženy, které se dokázaly postavit proti tradiční ženské roli a usilovat v prvé řadě o své vzdělání, se mohly časem dopracovat i k filozofické tvorbě. Ne všechny jejich pokusy se však dochovaly.
Autorkou článku je Taťána Kročková. Foto: Pixabay.com
Použitá literatura: Kalnická, Z.: Filozofie a feminizmus. Ostrava: Filozofická fakulta, 2010
