Vůně buchet, hřejivá náruč, pohlazení, pochopení a shovívavý úsměv. Takové je to u babiček, které jsou krásné i s vráskami a které jsou nekonečně inspirativní. Jaké byly? Jaké jsou? A proč jsou důležité i ve 21. století?
Měla jsem babičky, které mě nepřestávají inspirovat. Uměleckou činností, k níž obě tíhly, názory i životním stylem. A za babičky – inspirátorky je vděčná i další generace naší rodiny. Všem bychom přáli takové. I spolehlivé dědečky po jejich boku. Ono jde totiž o hodně. Díky potenciálu prarodičů se udržují mezigenerační vztahy a v širším kontextu národní kultura.
Tehdy: Liduška a Kamilka
Babička Liduška velmi milovala své děti, vnuky i členy široké rodiny. Za svůj dlouhý život účinně a přitom neokázale pomohla mnoha lidem, ačkoliv měla sama řadu zdravotních potíží. Vychodila pouze několik školních tříd ve Valašské Bystřici, ale pamatovala si všechno, co jim, žákům, tehdy předal osvícený pan učitel. Poté rozvíjela svou vzdělanost kvalitní četbou a uplatňovala ji při vlídné výchově dvou generací dětí. Kouzlo její osobnosti na mě působilo i v nejtěžších pubertálních letech, kdy jsem si říkávala: „Jak mě může mít tak bezmezně ráda? Vždyť jsem příííšernááá!“ Babička Liduška razila heslo, že s dětmi je nutné mluvit, mluvit a mluvit. Z dnešního pohledu byla i výbornou manažerkou. V 60. letech, prakticky bez peněz, zorganizovala stavbu rodinného domku, který s přístavbou slouží dodnes. Zajistila i dokonalé zásobování stavebních dělníků vyhlášenou stravou. A celá léta přispívala na rekondiční pobyty dětí šitím žádaných valašských panenek.
Babička Kamilka v mládí navštěvovala zlínskou Školu umění. Učil ji akademický malíř Václav Fiala, a rozpoznal v ní talent. Tehdy ale nebylo běžné, aby dívky působily jako profesionální malířky. Kamilka se tedy provdala, přivedla na svět dva syny, a později na Valašsku malovala dřevěné chaloupky, krajiny, zátiší i portréty. Proměna její osobnosti při malování byla fascinující. Z paní v domácnosti se stávala respektovanou autoritou ve svém oboru. Vytvářela také mimořádně krásné ruční práce. Už v 70. letech 20. století se aktivně zajímala o zdravý životní styl, což bylo tehdy spíše výjimečné. A přestože v domácnosti prarodičů nebyl telefon, kdykoliv naše pětičlenná rodina „nečekaně“ přijela, byl pro všechny nachystán výborný oběd a často i vdolečky, pagáčky z vařených brambor či jiné dobroty. „Co milého, nic těžkého,“ říkávala Kamilka.
Dnes: Gita a Jiřinka
Moje dcera má také štěstí na laskavé a obětavé babičky. Gita žije už dlouho v Německu, kam za ní občas velmi rádi jezdíme. Obdivujeme ji za to, jak dokázala víckrát v životě začít úplně znovu, na novém místě a vždy s dobrou náladou. Její umění vytváření pohody a pohostinnosti je nedostižné. Když je dcera u babičky Gity na prázdninách, má denně pestrý program. Jednou mě posadily do vlaku směr Cheb a babi děla: „Máma odjíždí – bude sranda!“
O druhé babičce Jiřince napsala dcera v 16 letech ve slohové práci na téma Setkání se zajímavým člověkem: „Už od raných let mě určitým způsobem fascinuje moje mimořádně energická babička. Rozhodně nezapadá do klubu těch babiček, které by trávily dlouhé dny sezením v křesle u televize nebo s knihou v ruce. Tím nechci naznačit, že by snad neměla pozitivní vztah ke čtení, právě naopak. Její běžný den má ovšem poněkud aktivnější průběh a dovolím si tvrdit, že rychlejší osobu snad ani neznám.“
Jaké jsou babičky 21. století?
A jsme u toho. Životní tempo se zrychlilo – neunikly mu ani babičky. Všeobecně už tolik nehlídají vnoučata, protože třeba ještě pracují, a k tomu mají spoustu zájmů. Vzdělávají se, cvičí, cestují, s přehledem ovládají mobil, počítač a na nich skype i facebook. Jak tak přemýšlím nad svými babičkami, Kamilka byla spíše starosvětská, ale Liduška by se určitě zařadila. Vítala pokrok – třeba když procházela okolo automatické pračky, neopomněla ji pohladit.
O babičky je v ČR každopádně velký zájem. Dokonce vznikají agentury poskytující služby náhradních babiček. V seznamovacích inzerátech se objevují kategorie „Vnoučata hledají prarodiče“ a „Prarodiče hledají vnoučata“. Stojí v nich třeba: „Dobrý den, jsme mladá rodina a moc bychom si přáli najít babičku či dědečka. Nechceme brát, chceme i dávat, lásku, pomoc…“ Anebo: „Ráda bych vynahradila babičku dětičkám, kterým chybí babička.“
Je jisté, že obě generace si mají co předat. A vypadá to, že dobré tradice vítězí na všech frontách. Například školačka Pavlína, vítězka literární soutěže Městské knihovny v Jičíně, uvedla: „Já osobně bych si vybrala babičku kulaťoučkou. Neboť z této babičky jasně plyne, že ráda vaří a ještě raději peče koláče. A sladké já moc ráda.“
Autorkou článku je Eva Lhoťanová, foto: Pixabay.com
