Hurá na prázdniny! Kam? No přece za babičkou! Nebo vás letos babička nečeká, protože si koupila opalovací krém a místo zavařování vyrazila k moři?
Celofán z kytic pozřen odpadkovými koši, školní tašky hozené v koutě, oprášené kufry, slunce, všude plno aut a vysvědčení vydaná napospas zásuvkám – neklamná to znamení definitivního konce školního roku. „Kampak, cestovateli?“ ptám se uspěchaného školáčka na chodbě našeho domu. V jedné ruce nese malý kufřík, v podpaží třímá plyšáka, na zádech mu nadskakuje ruksáček. „No k babičce přece,“ odvětí a změří si mne nechápavým pohledem. Jak se můžu takhle ptát?
Na malého šťastlivce čeká babička před domem. S ruksáčky na zádech nasednou do vlaku a hurá za dědou! A já vzpomínám, jak jsem také takhle cestovala – napřed s prarodiči, později za mým tátou se svými dětmi, které už byly celé natěšené, až je zase ten nerudný děda bude honit po zahradě, aby je zastřelil stříkací pistolkou.
Moje babička
Trávila jsem u ní často celé léto. Četla mi na dobrou noc z Erbenovy Kytice, chodily jsme spolu na nákupy, jezdily na výlety, nechávala mi v noci rozsvícenou lampičku a vařila úžasné ovocné knedlíky. Nikoli bez nostalgie vzpomínám na ruce ulepené od těsta, když jsme spolu pekly buchty, na zlaté slunce skrze skla zavařovaček ve spíži plné rybízů, angreštů a třešní uschovaných na zimu, na procházky alejí po štěrkové cestě. Na to, jak s dědou statečně žvýkali placky, vlastnoručně mnou uhnětené z kdovíkde vyšťourané zatuchlé mouky a dešťové vody.
S babičkou bylo všechno trochu víc legrační, víc bezpečné, víc tajemné. Uměla úžasně vyprávět a ještě lépe naslouchat. Měla lék na každou slzu i odřené koleno a mně bylo líto všech ostatních dětí, které neměly takové štěstí.
A vlastně to tak cítím stále.
Je to opravdu rozmazlování?
Neznám dítě, ať malé nebo starší, které by k babičce, potažmo prarodičům nejezdilo rádo. Je to opravdu jen tím, že tam děti mohou i to, co je doma zakázáno? Že tam neplatí tak přísná pravidla, jako u rodičů? Je to tak skutečně a je to tak všude?
„Babička toho kluka /holku tak rozmazluje…“ zaslechnu občas a automaticky se mi vybaví u TV či PC sedící vypasené vnouče a přepečlivá babička, snášející otrávené ratolesti zleva i zprava rozličné pochoutky. Jistě; jsou takové případy. Ale většinou má mezigenerační vztah kvality zcela jiné.
Zájem
Babičky a dědové nás berou na houby, vyřezávají s námi loďky z kůry, nevadí jim, když hodinu loupeme brambory a další hodinu je pižláme tupou stranou nože na vrtícím se prkénku; říkají nám, co a jak a nechávají nás, ať si poradíme sami a přitom jsou stále poblíž, aby v případě potřeby zažehnali nebezpečí ztráty oka, prstu, případně celé ruky či jiné končetiny.
Fungují úžasně na zahradě i v kuchyni i přes naši přítomnost, což se rodičům stává zřídkakdy. Zavařují jablka a nechávají nás nakukovat do prskajících bublin, pouštějí nás k nebezpečným věcem, důvěřují nám.
Vědí, že život má své priority, které vždycky nutně nesouvisí se zdravím a čistotou. A když zrovna z nějakého důvodu nechceme být sami, jsou stoprocentně s námi. S námi. Teď a tady.
Mít babičku je radost
Ale jsou vnoučata radostí pro všechny babičky?
Některým brání ve chvílích strávených s vnoučaty pracovní povinnosti, jiným zdravotní stav. Ale většinou napečou, navaří, nakoupí do zásoby něco na zub a pak na chatě či chalupě očekávají příjezd rozjívené hordy malých nájezdníků.
Jiné místo zásob nakoupí plavky a opalovací krémy, zušlechtí se v kosmetickém salónu a vyrazí na pohádkovou dovolenou na některé z mořských letovisek. Je to špatně? Nemyslím. K babičkovské a dědečkovské roli musí člověk dozrát; životní zkušenosti jsou nepřenosné a jen ony vybrousí lidského ducha k určitému druhu nadhledu, kterému se říká moudrost.
Já, babička
Děti mi pomalu, nebo spíš rychle odrůstají a za nějaký čas budu i já pomýšlet na to, jakou být babičkou.
Vlastně jsem se přistihla, že už o tom občas přemýšlím… Stoprocentně budu babičkou zaměstnanou. Ale také už dnes vím, že v každém časovém plánu se najde skulina, které chytrá žena využije. Tvárná ratolest, nesoucí část mého genetického kódu – dítě některého z mých synů, na které (konečně!) budu mít vliv – to je výzva, kterou si tvůrčí člověk jako já nemůže nechat ujít.
(Že by to nakonec s tím rozmazlováním bylo jinak…?)
Přeji krásné léto!
Autorkou článku je Helena Houdková.
