Že je to nesmysl? Že práce je svazující, nudná, otravná? Chodíte do ní jen proto, že potřebujete vydělat peníze. Ty směníte za zboží, a tak to jde pořád dokola. Únavné. Vyčerpávající. Deprimující. A smysl života? Uniká vám. Tak se už konečně osvoboďte. Proměňte ten ne-smysl ve smysl.
Všimli jste si, jak jsou lidi na ulici otrávení? Hlavně, když jdou do práce nebo z práce. Žádné nadšení. Počet úsměvů nula. Opakuje se to v tramvaji, na chodníku, v supermarketu. Práce je nebaví, vyčerpává. Roste prý počet lidí, kteří si stěžují na únavový syndrom. Většinou ale lékařská vyšetření na nic nepřijdou. Ve své poslední knize o tom píše dr. Jan Hnízdil: „V těžce nemocné společnosti nemohou žít zdraví občané. Depresivní nezaměstnaní čekají v čekárně ordinace bok po boku s vystresovanými politiky a manažery. Ty první společenský systém drtí, ti druzí jeho káru s vypětím posledních sil táhnou.“ V další části textu odborník na psychosomatické potíže upozorňuje na to, že takhle to dál už nejde. A vyléčit společnost lze tak, že začneme sami u sebe. Je to logické.
Ruku na srdce. Jste spokojení ve svém zaměstnání? Děláte to, co chcete? Nebo se jen „honíte za penězi“, protože prostě splácíte hypotéku, staráte se o dítě nebo chcete vydělat na exotickou dovolenou? Jak dlouho ještě můžete snést stres v práci? Chcete promarnit celý život děláním něčeho, co vás unavuje a nebaví?
Časy se mění, práce taky
Někdy nic jiného nezbývá. Nevnímala jsem to tak, ale otec mi nedávno prozradil, že v poslední práci vydržel jen proto, že ho nikde jinde nepřijali (chlap ve věku 55 let si prostě těžko hledal nové místo). A to i přesto, že má hodně zkušeností, byl (a doteď je) plný energie a umí si poradit se spoustou věcí. Živil rodinu. Děti na vysoké škole. A tak to přetrpěl. To jen na okraj – ano, není to vždy lehké.
Ale není to nemožné. A pozitivní je, že časy se mění. Pozorujete kolem sebe to postupné odpoutávání se od manažerský pozic, přeplacený postů, ubíjejících prací? Znám pár lidí, kteří vyměnili dobře placenou práci na prestižním postu za méně placenou, nejistou a vrtkavou „volnou nohu“. Prokoukli. Rozjasnili se jim tváře. Jsou spokojenější. No a co, že přišli o společenské postavení, že už nejsou ředitel/manažerka/vedoucí. Místo toho dělají třeba masáže. Věnují se výživovému poradenství. Vyrábí nádherné ruční šperky.
Jistě. Začátky nejsou lehké. Nikdo netvrdí, že večer mávnete proutkem a ráno se probudíte a bude vás živit činnost, kterou milujete. Vše se vyvíjí. Vše potřebuje určitý čas, který může být i překvapivě krátký. Důležité je uvědomit si, že musíte vyvinout aktivitu. Nikdo za vás nevymyslí VÁŠ projekt, neudělá webovky, nerozhodí tu skvělou zprávu, že se stavíte na vlastní nohy, do světa. To musíte VY.
Můžu já, můžete vy
A cesta bývá někdy strnitá (nebo aspoň klikatá). Tak třeba já (a opravdu se chci vyhnout sebechvále, protože cítím velkou pokoru a vděčnost). Jen chci ukázat, že to jde pomocí příběhu – a jak to tak bývá, nejlépe se vypráví ty vlastní, protože je známe nejlíp. Myslela jsem si, že budu spokojená při úřednické práci. Já! Která nemá ráda kostýmky, nevydrží dlouho sedět a neustále cítí potřebu tvořit. Nu což, tu práci jsem si vyzkoušela a zjistila, že tudy tedy cesta nepovede. Dostala jsem pak skvělé místo u jedné mezinárodní společnosti. Když jsem to nejmíň čekala, zkrachovala. Na pracovním trhu byla krize kvůli krizi ekonomické. A já upadla do krize osobní.
Když tu jsem objevila inzerát. Internetový magazín hledal redaktorku. Tak jsem to zkusila. Pamatuju si dodnes, když jsem dopsala svůj první článek a čekala na reakci. (Jen tak na okraj, odmala jsem si vymýšlela časopisy, psala fiktivní články, povídky a pohádky… ). Tak jsem začala psát, psala, psala, píšu dodnes a věřím, že budu psát i dál. A světě div se – ono to zafungovalo. To bylo překvapení – kdysi jsem si totiž nějakým nedopatřením myslela, že JÁ se psaním uživit nemůžu. Můžu. Právě to dělám. A pokorně děkuju za trpělivost, kterou mě Cesta k milované práci vedla.
Pochopitelně, nebylo to jednoduché. Nebylo to hned. Navíc člověk musí být pořád ve střehu, sledovat trendy, vzdělávat se. Protože jsem na volné noze, nemám placenou dovolenou. Někdy je práce nad hlavu, jindy je zakázek méně. Ale jsem spokojená. A o to přece jde. Miluju ty chvíle, kdy můžu psát v kavárně nebo venku na zahradě pod ořechem. Když vymýšlím věty, přemýšlím nad obsahem. Když tvořím. To jsem já.
Jděte do toho!
Moc bych vám přála, abyste našli práci, která vás naplní, povzbudí, rozjasní. Protože si to zasloužíte. Protože to je možné. Vždyť dnešní doba tomu tolik nahrává. Internet, moderní komunikační technologie – díky nim přibývá lidí, kteří mohou pracovat z domova a nebo na cestách (digitální nomádi). Rozmáhá se poptávka po ručních výrobcích. Lidé jsou ochotni platit za osobní kouče a různé poradce. A pak jsou tu zruční fachmani, řemeslnící, po nichž je také velké sháňka. Každý přece umí něco, co může nabídnout ostatním. A proč by to nemohla být jeho práce? Mohla! Jsou důvody, proč by to nemělo jít objektivní, nebo jste si je vytvořili ve své mysli stejně jako kdysi já?
Kdo chce, hledá možnosti, kdo nechce, hledá důvody.
Inspirujte se kolem sebe. Objevujte příběhy lidí, kteří se odvážili. Jen namátkou zmíním například Petra Václavka, který (jak sám uvádí) opustil vysoké posty světa reklamy a založil spirituální blog novebohatstvi.cz. Se zájmem jsem si přečetla příběh Michaely Weissové, která píše blog slunecnyzivot.cz. A tak dále.
- Jak byste měli začít? Příběh nebo Cesta každého z nás je jedinečná, neopakovatelná. Proto se zahloubejte, odhoďte svazující vzorce, konvence a hranice. Myslím, že na počátku je důležité rozhodnout se. Přestat se bát a říkat si nezdravé věci – „nejde to“, „nezvládnu to“. Začnete tvořit. Nakreslete si, jaké to bude. Jak bude šťastní. Napište si na papír svůj plán na „svobodnou práci“. Založte si webovky. Řekněte o tom kamarádům (a nenechte se zviklat jejich nejapným výrazem). Budujte, stavte, žijte tím.
- Co vás čeká? Říkám tomu „duchovní blahobyt“ – prostě stav, kdy je vám báječně. Při práci pociťujete příval energie a nadšení. To je hned něco jiného, než když do zaměstnání půjdete už dopředu naštvaní nebo zkroušení, protože šéf je blb a kolegyně vás komanduje. Pevně věřím, že nakonec zjistíte, že výdělek skutečně může být spojený s činností, která vás naplňuje.
Možná bude třeba odložit ego, odhodit elegantní oblek a začít hezky odzdola. Možná budete muset překonat strach a obavy. Otevřeně přiznávám, že na mě taky občas dolehnou starosti, pochyby. Jde ale o to, aby ty příjemné pocity převažovaly.
Ať se vám daří. Jste báječní a máte na to!
Autorkou článku je Jana Poncarová
