Práce je pro mě relax, říká šperkařka textů, která rozjíždí svůj byznys na mateřské

m3

Letošní srpen byl pro Martinu Heš Hudečkovou fičák. Dostala živnostenský list, porodila své druhé dítě, Viléma, oslavila třicítku a rozjela šperkování textů. „Za důležitý považuju umět si říct o pomoc. Nesnažit se urvat všechno sama. Nejvíc mi pomáhá Filip, můj muž. Taky babičky a moje hlídací kamarádka,“ říká v rozhovoru o podnikání a mateřství.





Marti, ty jsi začala rozvíjet svůj šperkařský byznys v době, kdy jsi měla doma malou vylomeNinu a vlastně jsi dostala živnostenský list nějak kolem porodu Viléma. Je to tak? Prosím tě, to jde tak dobře dohromady mateřství a podnikání?

Je to tak, všechno se událo letos v srpnu – dostala jsem živnosťák, porodila Viléma, oslavila třicítku a rozjela šperkování textů. Byl to fičák. A jestli jde dohromady podnikání a mateřství? Ještě nevím. Testuju to. Zeptej se mě tak za rok nebo dva. Je to ale podle mě fajn doba si všeoťukat. Podnikání mám zatím jako vedlejší činnost. Dostávám rodičovský příspěvek, a byť to není úplně snová částka, pořád je to jistý měsíční příjem, takže tak nějak není co ztratit.

Co vlastně bylo impulsem, abys šla do vlastního projektu? Myslíš, že líp sladíš „osobní a pracovní život“, jak se o to teď všichni tak moderně snažíme?

Ty jo, jestli se mi někdy povede tyhle věci sladit, to je otázka za milion… Tím impulsem pro mě byla touha po svobodě. Dělat si věci po svým. A taky věci, ve kterých vidím smysl. Nemuset se po rodičovské vracet do práce na osm hodin denně. Moct pracovat z domova nebo z kavárny. Nevidět se s dětmi jenom po večerech. Víc žít, a ne ten život jenom krájet, kdybych měla parafrázovat Samotáře.

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den? Stihneš ráno vypít kafe? Pracuješ celý den nebo jen pár hodin? Jak si práci plánuješ?

Každý den je jiný. Pracuju většinou až večer, přes den jen když mám hlídání, to je tak jednou, max. dvakrát do týdne. Práci si neplánuju, protože se stává, že jakmile mám plán, něco mi ho rozhaší a já jsem z toho nervózní. Děti to pak nasajou jak houby a v takové atmosféře už neudělám nic, ani bych z toho neměla radost. Takže můj režim je trochu punk. Pracuju prostě, kdykoli mám volnou chvilku, je to pro mě relax. Jo a to kafe. Mám ho spojený s pohodou. Není to tak, že bych ho potřebovala, abych dokázala fungovat. Když je ráno pohoda, ráda si ho připravím a vychutnám.

Jaké jsou tvoje tipy pro ženy, které mají malé dítě a pouští se do podnikání? Co jde zařídit a co ne? Kdo ti pomáhá nejvíc? 

Jsem v tom krátce, takže tipy si zatím netroufám rozdávat. Ale myslím, že když do toho jdeš srdíčkem a víš, proč to děláš, všechno se dá zvládnout. Možná to zní naivně. A třeba v tom i ta naivita hraje důležitou roli. Šlo by to vůbec bez ní? Otázka k zamyšlení. 🙂 Za důležitý považuju umět si říct o pomoc. Nesnažit se urvat všechno sama. Nejvíc mi pomáhá Filip, můj muž. Taky babičky a moje hlídací kamarádka.

Co když máš zakázku, kterou potřebuješ dodělat a zrovna se nevyspíš? Děti jsou nemocné? Něco nejde podle plánu? 

Snažím se nastavovat deadliny zakázek s dostatečnou rezervou. Na práci, kterou vím, že dokážu zvládnout za tři hodiny čistýho času, si nechávám klidně tři čtyři dny. Pro jistotu. A eliminaci stresu. Většinou mám hotovo před termínem a v klidu. Tohle kdyby slyšelo moje dřívější bezdětný já, který teprve blížící se deadline dohnal k práci, nevěřilo by.

Setkala ses někdy s takovým tím pohledem: ona pracuje, nevěnuje se stoprocentně dětem, a to je špatně? Co si o tom myslíš?

U sebe ne. Sama moc nefandím tomu, když má žena maličké děti a nevadí jí ráno zmizet a vidět je jen večer a o víkendech. Na druhou stranu podle mě nemá smysl hrát si na hausfrau a věnovat se stoprocentně dětem jen proto, že se to ode mě očekává, pokud mě to nenaplňuje a nejsem šťastná. Děti to vycítí, muž taky a ve finále není v rodině šťastný nikdo. A to nechceš. Ideální stav je, když je žena šťastná, to je objev století, co? Jenže každá z nás to štěstí spatřuje jinde. Někdo v péči o děti, někdo v práci a někdo v kombinaci obojího, jako třeba já. Krásný by bylo, kdybychom svá rozhodnutí vzájemně respektovali a nikdo si nemusel před nikým svoje právo na štěstí obhajovat.

m2

Uvítala bys nějakou podporu ze strany společnosti, státu. Třeba co se týká hlídání dětí? Větší podporu žen, které nepřestávají pracovat ani po porodu? Jak by taková podpora mohla vypadat?

To by bylo super, ale konkrétní představu, jak to realizovat, nemám. Sympatické řešení vidím v setkávání v komunitách, třeba čtyři kamarádky s malými dětmi, kdy dvě se věnují dětem a dvě si dělají své věci, a pravidelně se takhle točí. Tenhle systém se mi doufám poštěstí brzy vyzkoušet, tak o tom pak třeba napíšu článek. 🙂

Jak se zapojuje tvůj partner? Dělíte si povinnosti a péči o domácnost?

Popravdě, spíš se zapojuju já. U nás jedomácnost víc v režii mého muže. A taky u nás nedávno byla poprvé paní na úklid. Někdy mám za den třeba jen dvě hodiny času pro sebe a pokud bych je věnovala mytí podlahy a žehlení, namísto sobě a svým projektům, zabilo by mě to. Jako fakt. Minimálně po psychický stránce. A můj muž už se s tím asi smířil, nebo se o to aspoň úspěšně pokouší. A já jsem mu vděčná, že se mě nesnaží předělávat. Nebo buzerovat. Mám veliký štěstí.

Už jsem nakousla, že šperkuješ texty. Co přesně děláš?

Začala jsem jako copywriterka, ale postupně se proměňuju spíš v korektorku s benefity. Tím, že sama píšu, hodně čtu a mám pro psané slovo cit, dokážu poradit nejenom s gramatikou, pravopisem a stylistikou, ale s celkovým vyšperkováním obsahu. Aby se text dobře četl, byl pochopitelný a přínosný, neopakovala se slova; aby nikde nic nedrhlo. A kromě toho, že to dělám, o tom taky píšu blog a e-booky.

Jaké další projekty máš?

Největší srdcovka je náš společný projekt, Povídkářky. Příští rok chystáme kurz kreativního psaní. A čtení na ulici. Na všechno se šíleně těším. A taky pracuju na knize, na svém prvním románu.

O čem teď nejvíc sníš?

Momentálně asi o větší osobní svobodě, celonočním spánku, klidných pomalých ránech. O zdravé a spokojené rodině. A taky sním o vlastní pracovně, která bude plná knih a bude mít výhled do zeleně. Tady budu psát, číst, pracovat, tvořit.

A co dalšího bys ráda dodala?

Děkuju za tu poslední otázku. Donutila mě pořádně to proprat v hlavě a poskládat si priority. A taky díky, že děláš tyhle rozhovory a šíříš je do světa. Těším se na další.

Za rozhovor děkuje Jana Poncarová. Foto: archiv Martiny Heš Hudečkové

Přidejte svůj komentář.