„Jmenuji se Sidonie. Těší mě. A dneska jsem unavená, tak mě prosím šetřete a na nic moc se neptejte,“ natáhla přes stůl ruku naproti drobné hnědovlásce. Stiskly si ruce jemně, ale pevně. Ženy podávají ruce jinak než muži. A já se v tomhle gestu podobám spíš mužům, pomyslela si Sidonie. Nic překvapujícího. Prohlížela si Evu, tak se hezká třicátnice představila. Drobné vrásky kolem zelenomodrých očí, dlouhé řasy, upravené obočí, lesk na rtech. Eva se na ni usmála a položila ruce uvolněně na stůl.
„Ale proto jste mi přece nevolala. Ve skutečnosti nechcete, abych vás šetřila. A toužíte po tom, abych se ptala. Abychom se dobraly jádra věci a vám se konečně ulevilo. Je to tak?“ zeptala se Eva milým hlasem.
„Možná,“ Sidonie pohlédla do rohu kavárny a předstírala, že ji zaujal obraz na stěně. Tuctové dílo. Ukázala na něho. „Je docela obyčejný, nemyslíte?“
„Hm. Přiznám se, že se v umění příliš nevyznám? Vy ano?“
„Vlastně také ne. Budu upřímná. Byla to snaha odvést pozornost na něco jiného než na mě. Jsem z toho trochu unavená. Ale to už jsem vám říkala,“ Sidonie listovala nápojovým lístkem v koženém a trochu ohmataném obalu.
„Dvě kávy. A dvě vody. Neperlivé. Dáte si kávu, že? Milujete ji přece, jak jsem se dočetla? A pít vodu rozhodně musíme, aspoň pořád někde čtu o pitném režimu,“ Eva otevřela svůj zápisník a zahleděla se na tužkou načmárané poznámky. Když zvedla oči, prohlížela si ženu naproti sobě. Dlouhovlasá tmavovláska s hezky vykresleným obličejem. Nenápadně oblečená. Elegantní. Decentní. A přesto nepřehlédnutelná. Bude to oříšek.
Nadechla se. „Takže Sidonie. To není obvyklé jméno,“ podotkla Eva mimoděk. Nestávalo se jí to často, ale nevěděla, jak začít.
Sidonie mlčela a pozorovala ženu naproti sobě. Byla si jistá, že jsou si sympatické. Znaly se? Vzdychla. „Ano. Tak začínají všechny rozhovory. Jsem z toho unavená. A to už jsem vám říkala několikrát. Je to divné jméno, co mě dělá tak jinou? Víte, že káva prý ochlazuje. Někde jsem to slyšela. Když vypiju šálek kávy, je mi většinou teplo. Zvláštní, že?“
Eva pozorovala ženu naproti sobě, jak si do kávy nasypala cukr a energicky zamíchala lžičkou černou tekutinu. „Sladíte?“
„Hm,“ usrkla Sidonie horký nápoj. „Jasně. Sladím. Vím, je to proti trendům, normální je dnes nesladit. Jenže my jsme tady proto, že jsem jiná, divná, nenormální. Vnímají mě tak. Nebo je to jen moje představa?“
Eva se zamyslela. „Každý je výjimečný. Někdo vyniká víc, jiný míň. Myslíte, že všichni chtějí být normální? Neviditelní? Ne. Naopak. Podívejte se na tu ženu. Jen poočku prosím vás! Tak vidíte – velký výstřih. Pravda, má co ukázat, klobouk dolů. Sytě červené rty. Hm, myslela jsem, že letos frčí tělové odstíny. Každopádně chce být viditelná, odlišit se. Aby si jí všimli.“
„Pravděpodobně neví, co vše s sebou odlišnost přináší. Nezapadá. Víte, já jsem si jako malá ráda hrála s dětmi, ale moc jich kolem mě nebylo. Vlastně jsem měla báječné kamarády u nás na vesnici. Ale ve škole jsem nikdy nebyla v té velké silné partě. A to mě trochu mrzelo. Dodnes špatně snáším velké kolektivy a pozornost,“ rozpovídala se Sidonie.
„Rozumím. Ale někdy vás to baví? Být středem pozornosti? Obdivovaná? Jste krásná, chytrá, inteligentní, úspěšná,“ odvětila Eva.
„Stop. Já se pak červenám. Ono se to moc nenosí. Neodpouští se to. Jsem docela obyčejná,“ zašeptala Sidonie.
„Dobře. Co přesně děláte?“ zeptala se Eva a otočila stránku ve svém zápisníku.
„A vy?“ povytáhla Sidonie obočí.
„Proč se ptáte, když to víte,“ zasmála se Eva.
„Zdržuju. Občas si vymýšlím. Lžu nebo mlžím. Chtěla bych být lékařkou. Nebo právničkou. Tomu lidi rozumí. Nakonec vždycky sklouznu k tomu, že okecávám. To pak své povolání omlouvám a snižuju. A tím ponižuju sebe. Někdy to funguje. Lidi si pak o mně myslím, že jsem trochu looser. Ale vlastně tím jejich náklonnost vůbec nezískám,“ Sidonie se odmlčela a napila se z chladnoucího šálku kávy.
„Píšete. To je přece nádherné. Báječné!“ vyhrkla Eva.
„No ano. Děkuju. Ale lidi si buď myslí, že vydělávám majlant a ještě se při tom bavím. Nebo si myslím, že nevydělávám nic a podporuje mě manžel. Ani jedno ani druhé není pravda. Jsem z toho vysvětlování unavená,“ Sidonie složila lokty na stůl a opřela se do koženého křesílka.
„Záleží vám na tom? Pořád vám záleží na tom, co si lidi myslí. Opravdu musíte pořád dokola vysvětlovat? Nemůžete jen být?“zvedla Eva obočí.
„Jo. Teoreticky to znám. Jenže mě to zraňuje. Víte, jakoby moje duše byla čistě dětská. Milující, otevřená. A potom často zraněná. A tady“ – Sidonie si přejela rukou po hrudi – „Tady je to potom takové rozervané, bolavé.
Eva mlčela. Jak by mohla přiznat, že ten pocit dobře zná. Anebo přece? „Znám to.“
„Znáte to?“
„Jistě. Myslíte to dobře, usmíváte se na ně. Jste vstřícná, zdravíte první. Třídíte odpad. Podporujete psí útulky. Ale někdy stačí málo a bolí vás snad celý svět,“ sklopila oči. Nikdy, ještě nikdy se jí nestalo, že by se otevřela své klientce. Ona je ta, kdo má naslouchat a pomáhat. Pohleděla do laskavých a zářících očí Sidonie.
„Víte, je to poprvé, co si o tom všem otevřeně povídám. A nechci být ošklivá, ale těší mě, že to tak máte taky. Jak se vypořádáváte s tím, že vás bolí někteří lidé?“ Sidonie se narovnala v křesílku.
„Bolí? Myslíte tím to, že někdy prostě čekáte od toho či onoho, že se na vás usměje. A ono nic? Všimla jsem si, že mezitím většinou propásnu úsměv někoho jiného. Koho vnímám míň,“ přiznala Eva.
„Já jsem si udělala seznam lidí, kteří pro mě znamenají hodně, milují mě a já je. Těch, kteří mě poznali, jaká opravdu jsem, a přijali mě. Vedle toho je seznam těch, kteří jsou pro mě důležití, ale vidí na mě chyby. Je tam i moje máma. Cítím, že by chtěla, abych byla jiná. Aspoň trochu jiná“ Sidonie sklopila oči.
„Takový seznam nemám. Ale kdybych měla, tak by na té druhé straně byl zase můj otec. Přesto ale nemůžeme být jiné, že?“ Eva se zadívala na ženu, která se pro ni začala stávat přítelkyní.
„Ne. Snažila jsem se. Potlačovala něco tuhle a támhle. Akorát z toho byly boule. Tak jsem je nechala vyrůst, a jak to s boulemi bývá, samy se zahojily. Najednou mám rovnější záda, dýchám uvolněněji. Ale abych vám nekecala, občas se mi vrací stavy úzkosti, strachu, lítosti.“
Eva pokývala hlavou. „To je normální.“
„Tak přece?“ zasmála se Sidonie. „Nakonec říkáte, že jsem normální. To je ale báječné. Tak já budu pořád taková, jaká jsem.“
„Perfektní. Buďte autentická, svá, jedinečná!“ usmívala se Eva.
„Víte, na co jsem přišla. Je to ale opravdu veliké moudru,“ Sidonie se potutelně usmívala a naklonila se blíž k Evě. „Zdá se mi, že bychom mohly být kamarádky, tak já vám to tedy řeknu. Nakonec je to vždycky strach, který se podělá první. Ne já.“
Obě ženy se zasmály.
„Dobře Sidi – tak máte ráda, když vám říkají, že? Já myslím, že jsme to vyřešily,“ Eva zaklapla zápisník.
„Taky si myslím. Vydržet. Nezaprodat se sama sobě. A bude nám všem báječně. Co kdybychom si začaly tykat? A máte ještě čas na skleničku vína?“
„Moc ráda,“ usmála se Eva.
Autorkou je Jana Poncarová, foto: pixabay.com
