Pobyt ve tmě přináší světlo

Únava, skleslost, vyčerpanost. Cítím se fakt mizerně. Trvá to už několik měsíců. Kvalitně jím i spím, každý den chodím do lesa. Přesto se cítím bídně dál.

Nechci žít bídně. Nenarodila jsem se na tuhle krásnou planetu proto, abych trpěla, abych život pouze přežila. „Ne, to ne!“ Volá jakýsi hlas hluboko uvnitř mě. Je to hlas mojí Duše.

Cítím zmatek. Jakoby se ve mně mísily dva světy. To, co jsem žila doposud. To, čím jsem si způsobovala mnoho trápení, bolesti a nepochopení. A pak to, co pomalu začínám žít. To, co se teprve probouzí k životu. Projevuje se to neurčitým, silným pocitem, který mě nutí ke změně. Změnit úhel pohledu. Na sebe, na druhé, na události v mém blízkém okolí i v celém světě.

Cítím, že potřebuji prostor a čas JEN PRO SEBE, hodně prostoru a času. Ale kde ho vzít? Ty neustálé každodenní povinnosti, zaměstnání, domácí práce, péče o rodinu. Další den znovu a znovu. NE, DOST. Musí existovat cesta ven z MATRIXU. V jádru jsem přeci svobodná bytost, ne otrok vlastního života a systému nastaveného společností.

Pobyt ve tmě

A jak už to, v pohádkách, i ve skutečném životě bývá, pomoc přijde vždy v pravou chvíli. Od jednoho moudrého muže se dozvídám zajímavou informaci. „Slyšela jste někdy o pobytu ve tmě?“ Mám ústa dokořán, po zádech mi běhá mráz. Pak se konečně vzpamatuji a odpovím: „Ne, o tom jsem nikdy neslyšela.“ Loučíme se a já odcházím domů. S úlevou si vydechnu. Vidím světýlko na konci tunelu.

Moje první kroky doma směřují k počítači. Na internetu hledám pod klíčovými slovy veškeré informace o pobytu ve tmě, o terapii tmou. Pomalu si vše skládám dohromady. Proč se takovéto pobyty dělají, k čemu slouží, jaký mají účinek na člověka, jaký je průběh apod. Zjišťuji, že je jen pár poskytovatelů v České republice. A že všechny termíny jsou na následující půl rok obsazené. Uff.

Nechci další půl rok přežívat. I když, mohla bych. Trocha přetvářky a špetka alkoholu by to možná zaplácly. „Cože? V žádném případě“. Teď už hlas uvnitř měhlasitě křičí.

Uff, uff. Zavírám notebook a jdu se psem do lesa. Třeba se to mezitím „nějak zařídí“.

K internetu se vracím až další den. Znovu procházím nabídky pobytů a termíny. Pobyt se doporučuje na minimálně 1 týden. Zaujal mě jeden poskytovatel, má na svých webových stránkách krásnou poezii, kterou sám složil. Klikám na kalendář rezervací. Kolikátého je dneska? Rozbuší se mi srdce. Tenhle a následující týden se zdá být volný! Nevěřím vlastním očím. Pro jistotu volám na uvedené telefonní číslo. Milý a usměvavý hlas na druhé straně mi potvrzuje, že termín je skutečně volný. Radostí nejsem schopná ani slova. Zablekotám něco o tom, že zítra v práci zažádám o dovolenou a ozvu se, který den bych přijela.

Všechno klaplo a za dva dny nasedám do auta. Vyrážím směr Valašské Meziříčí. Alespoň se podívám tam, kde jsem ještě nikdy nebyla.

Místo určení se mi nepodaří najít napoprvé. Když zadám adresu do navigace, neexistuje. Super. Tak pojedu podle intuice. Musí to být tady někde, už jsem blízko. Ne, intuice nefunguje, jsem na to příliš ve stresu. Ptám se místních a ti mě ochotně navigují.

Přichází světlo

Během chvilky parkuji na konci vesnice před rodinným domem s bílou fasádou. Vstříc mi přichází muž, na kterém je něco velmi neobvyklého. Už vím, ty oči. Na několik metrů mu září oči. Ne září, oni přímo svítí. Svítí jako dvě velké kulaté baterky. Neskutečné. Pozdravíme se a vcházím dál. Následuji muže se svítícíma očima, jmenuje se Martin. Vede mě na místo, kde strávím následujících 7 dní. Je to dřevěná chatka, stoprocentně zatemněná. Vcházím dovnitř chatky, Svatyně Srdce. Je to tu útulné, jednoduše zařízené, všechno dřevěné. Toaleta, sprchový kout a umyvadlo v malé předsíňce. Postel, topení, poličky na osobní věci, CD přehrávač v hlavní místnosti.

Chvilku si povídáme. Vybalím si pár nejnutnějších věcí. Zhasínám vypínač a nořím se do absolutní tmy. Je to skutečná tma, není zde povolen ani mobil, lampička či hořící svíčka. Zkrátka nic, co nosí světlo.

Cítím velkou úlevu. Úlevu, že teď mám jeden celý týden pouze pro sebe, kdy nemusím nic. Mluvit, přemýšlet, zařizovat, starat se, pracovat. Pouze základní biologické potřeby. Jím, spím, piji, chodím na záchod a myji se. Paráda.

Jsem tak unavená, že jsem po celou dobu jen zachumlaná v peřinách. Maximálně si sednu na zem na meditační polštářek a něco sním. Cítím klid, prostor, ticho. Nevím, kolik je hodin, zdali je den či noc. Jedinou orientací jsou mi návštěvy Martina 1x za den, kdy mi přinese jídlo a termosku s čajem. Když mám chuť, povídáme si. Sdílím s ním svoje niterné prožitky. Je to pro mě velmi obohacující. A co vlastně prožívám? Naprosté uvolnění, kdy nemusím nic. Je o mě postaráno. Mám, kde spát, jsem v teple, mám co jíst a pít, mohu se umýt. Nic víc, nic míň.

Před očima se mi vynořují různé události mého života, dlouho zasunuté i nedávné. Jako ve filmu. Znovu si jimi procházím, hluboce, abych pochopila, odpustila, usmířila. Aby se staré rány mohly zahojit. Aby nové mohlo se narodit. Mám pocit, že procházím hlubokou očistou mysli, těla i duše. Vidím se jakoby zevnitř, vidím se taková, jaká opravdu jsem. Sundávám všechny masky.

Jsem

V jeden magický okamžik se vidím jako světelný bod, který je v celém širokém vesmíru propojen s ostatními světelnými body – ostatními lidmi. Pociťuji se jako součást Boha, pociťuji svoji propojenost s celým universem. Tělesnou schránku užívám pouze jako nástroj mojí Duše. Aby ona mohla skrze něj promlouvat. Je potřeba pečovat o své tělo, neboť je chrámem Duše. Přestávám se bát smrti. Uvědomuji si, že strach ze smrti pochází z mé hlavy a z ega. Až umřu, umře pouze moje tělo, ale moje pravá podstata, božská, světelná, žije dál. Jsem nesmrtelná bytost. Jsem svobodná bytost. Jsem láskyplná bytost. Jsem jedinečná a přesto součástí velkého celku. Dostanu-li se za všechna omezení mojí mysli, mohu cokoliv. Dokážu cokoliv. Třímá ve mně ohromná síla, jejíž potenciál ani dohlédnout nemohu.

Žila, byla jedna malá dřevěná chatka v podhůří Beskyd, ve které se dějí zázraky…anebo věci naprosto přirozené?

Autorkou článku je Lena Vajdová, foto: pixabay.com